V Turíně nazuje běžky i bývalý keňský mílař

Boit pochází z města Eldoret, líhně nejlepších keňských vytrvalců kmene Kalendjin. Stejně jako Tergat, Tanui, Kipketer, Rono, Keino a další hvězdy. V mládí to zkoušel nejdříve na středních tratích, 1500 metrů uměl za 3:40, ale když se v obrovské konkurenci nedostal do reprezentace, dal běhu vale.

Firma Nike mu nabídla, že z něj udělá běžce na lyžích a prvního účastníka zimní olympiády v dějinách Keni. Když souhlasil i kamarád Henry Bitok, jenž rovněž ukončil atletickou kariéru, vrhnul se do tréninku.

Přátelé a příbuzní ho pochopitelně měli za šílence, protože nevěděli, na jaký sportu se to vlastně vrhá. „Rodiče vůbec nevěděli, co budu dělat, až jsem jim musel aspoň ukázat fotky běžkařů. Když jsem trénoval ve Finsku, přijela za mnou manželka, aby mohla doma vyprávět, čím se vlastně živím. I moji příbuzní v Evropě sice věděli, co je to běh na lyžích, ale nikdo z nich si na to netroufl,“ vypráví Boit.

Možná si pamatujete, jak na olympiádě v Naganu před osmi roky doběhl v závodě na 10 kilometrů úplně poslední. Ale proslavil jako málokterý jiný sportovec. Vítěz Björn Daehlie z Norska, který vyhrál o dvacet minut, na něj v cíli gentlemansky počkal a projevil mu uznání za jeho odvahu.

Před čtyřmi roky v Sal Lake City už to bylo lepší, Boit skončil šestý od konce. Teoreticky by vrchol jeho kariéry měl přijít teď v Turíně, ale keňský dobrodruh má obavy, že to bude zase špatné. „Náš olympijský výbor mi po Salt Lake City řekl, že pro mě bude mít peníze až v roce 2005, což se také stalo. Tři roky jsem tedy na běžkách nestál.“

V létě trénoval doma v Eldoretu. Jezdil na kolečkových bruslích a chodil s hůlkami. Až v listopadu se mohl vydat do Evropy a začít s přípravou na sněhu. „V Turíně je nejtěžší olympijská trať, jakou pamatuji. Navíc se neběží volně deset kilometrů, ale patnáct. A jako atlet jsem byl středotraťař, ne vytrvalec. Patnáct kilometrů je pro mě docela dost.“

Boit by chtěl lyžařskou kariéru ukončit za čtyři roky na olympiádě ve Vancouveru a pak se věnovat trénování. „Mám pořád takový sen, že jednou někdo z Keni vyhraje na zimní olympiádě zlatou medaili,“ říká.

Kdyby zůstal u atletiky, třeba se mohl jednou dostat do reprezentace, vyrazit na závody do světa a stát se jedním z úspěšných keňských atletů (jejichž jméno ovšem český fanoušek v záplavě afrických hvězd po pár dnech stejně zapomene). Ale takhle udělal výrazný krok do sportovní historie, na který se možná jednou bude ještě hodně vzpomínat.