Zpověď začínajícího nezkušeného ultramaratonce

1. Jméno: Jaroslav Kaše

2. Datum a místo narození: 14. června 1953 Český Brod

3. Výška a hmotnost: 174cm, 70–73 kg

4. Osobní rekordy: 800m – 1:53,1; 1000m – 2:27,2; 3000m – 8:55,3; 10 km – 31:05; 3000m přek. – 9:15,5; 20km – 1:06:00; 25km – 1:28:20; maraton – 2:30:15; 100km – 8:06:19; 24 hodin – 151,514 km

5. Běžecké začátky: začínal jsem jako mladší žáček ve dvanácti letech. Prvním závodem byl 1. ročník Mladých Běchovic. Rok poté jsem na tomto závodě skončil třetí v kategorii starších žáků a nechal jsem se zapsat do tehdejší sportovní školy v RH Praha u trenéra Karola Krištofa. Ten mne vedl až do sedmnácti let, kdy jsem patřil mezi nejlepší starší dorostence v republice na 2000 m překážek. Po onemocnění infekční žloutenkou v roce 1971 má slibně se rozvíjející běžecká kariéra na pár let skončila. K běhání jsem se postupně vrátil v roce 1974 a v letech 1977–78 jsem zaběhl převážnou část svých osobních rekordů včetně maratonu.

6. Trénink: po neblahých zkušenostech z roku 1979, kdy jsem si dělal marné naděje, že se dostanu do maratonské špičky, kdy jsem začal bez jakékoli odborné konzultace polykat nesmyslné dávky kilometrů a v podstatě jsem se tím na zbytek života odepsal, jsem byl nucen po dvou operacích meziobratlových plotének v bederní oblasti podstatně změnit přístup k tréninku a životnímu stylu. Takže v současné době trénuji max. objem okolo 400 km měsíčně, ale zato dost velkou intenzitou systémem „3 dny trénink, 1 den odpočinek“. Hodně posiluji břicho a záda, někdy si jdu zaplavat nebo se projet na kole, ale to je tak zanedbatelné, že to nestojí ani za řeč.

7. Vylaďování na závod a regenerace po něm: na závody do 20km vůbec nevylaďuji, protože to při množství závodů v sezoně ani moc nejde. Jedná-li se o maraton nebo důležitý závod, přejdu posledních 10 dnů před startem na systém tréninku „2 dny trénink, 1 den odpočinek“, ale stále se snažím běhat dost intenzivně, tak na 85–90% max. TF. Co se týče regenerace, tak druhý den po závodě se jen válím. Další den jdu klusat 15–20 km a provádím velké množství opakování protahovacích cviků. Další den dám zase volno nebo jedu na kole a zařadím posilovací cvičení. Čtvrtý den jsem již schopen absolvovat kvalitní trénink.

8. Příprava a průběh závodu: na závod se připravuji cca 1 hodinu před startem rozklusáním (a to i na 100km), důkladnou gymnastickou rozcvičkou a běžeckou abecedou. Před kratšími závody dávám i lehké rovinky. Průběh závodu řeším podle momentální situace a předem daného cíle – jestli chci běžet na výkon nebo na podíl z prize money, ale v podstatě všechny začátky závodů dost překopávám a pak jsem nucen běžet už většinou na morál.

9. Regenerace a potravinové doplňky: princip mojí regenerace jsem popsal výše i když si myslím, že není dokonalá, ale zas nemám tolik možností a hlavně finančních prostředků, abych si mohl dovolit třeba každý týden masáž, vířivku, saunu a pod. Takže si toliko masáž provádím sám a občas se nechám zlomit přes koleno od MUDr. Marka. Z potravinových doplňků užívám vitamíny a minerály (ty většinou pitím Korunní minerálky), jinak v podstatě nic jiného neberu.

10. Jídelníček a životospráva v tréninkovém období a před závody: jsem milovník masa, knedlíků a omáček (taky je to na mně vidět), takže jím celkem všechno až na hrachovou kaši (čočku a fazole snesu jen v polévce). Nekouřím, tvrdý alkohol asi tak 1 dcl za rok, víno na Silvestra a pivo tak 1,5 l za měsíc. Snažím se spát 8–10 hodin (ale dokážu i 15 hodin tahem). Asi tak 14 dnů před důležitým závodem se začnu trošku krotit. Skoro nejím maso, zato se cpu cukrem a sladkými věcmi. Ve větší míře požírám sojové maso s těstovinami. Bohužel tento blbý zvyk mám i v den závodu, takže jsem Winschoten 2004 protrpěl od 60. km mezi mobilními kadibudkami. Ale zase na MUMu mi to nevadilo.

11. Stravování při závodech: na kratších tratích včetně maratonu se najím v podstatě tak tři hodiny před startem a pak už nemám potřebu během závodu něco jíst (někdy, a to velice zřídka, sezobnu kousek banánu nebo piškotů), pouze doplňuji tekutiny, ale to zas naopak více než ostatní (jak jsem si stačil už vícekrát všimnout).

12. Názory okolí na ultramaratonského koníčka: když jsem se přestěhoval do současného bydliště a místní mne neznali, většinou se dívali podezřívavě a sotva odpovídali na pozdrav. Auta na mne při tréninku na silnici houkala, až jsem málem leknutím občas spadl do škarpy. Po shlédnutí šotu z MUMu v TV Nova jsem získal ve vesnici úctu a vážnost, všichni mne najednou zdraví, aniž bych jich většinu znal, pan starosta gratuloval, jen toho nějakého sponzora ne a ne sehnat.

13. Další záliby: Patří sem pěstování bonsají a kaktusů, trochu se snažím pár kamarádům kecat do jejich tréninku. Na víc už moc času nezbývá.

14. Sportovní a životní plány i přání: ze sportovních plánů bych řekl, že už mám vše za sebou (možná se někdy ještě zadaří). Ze životních plánů toho také už moc nezbývá (snad jen sehnat slušnou práci alespoň do důchodu) a přání? Ať vydrží zdraví všem, které znám a jsou mými přáteli a kamarády, a těm, co se honí pro čest a slávu, ať to běhá stále lépe.

15. Životní a sportovní filozofie: být férový v životě i v závodě a nedarovat nikomu nic zadarmo.

16. Co bys poradil běžcům, kteří přemýšlejí o vyzkoušení ultramaratonu? Především rozvahu a trpělivost. Teď asi píchnu do vosího hnízda svým názorem. Podle mne nemá vůbec smysl pokoušet se o zaběhnutí ulramaratonu před 35. rokem věku (samozřejmě jsou výjimky, ale ty taky většinou brzo končí). To si mohou dovolit v zemích, kde mají lidí na zbyt. Osobně kdybych měl člověka, který by uvažoval v budoucnu o ultramaratonu, tak ho do 30 let honím jako psa na tratích do půlmaratonu, do 35 let na maratonech (ne kvantitu, jen tak 3–4 do roka, ale zato na hranici elity, alespoň domácí) a pak bych mu teprve začal blbnout hlavu ultramaratonem. Omlouvám se všem zkušeným ultrášům, kteří začali za mlada s ultramaratonem, za můj laický názor. Po 3 stovkách, jedné dvanáctihodinovce a  24hodinovce se i po 37 letech běhání nemohu považovat za znalce a experta na vytrvalecký trénink.

17. Jaký je tvůj nejhezčí a nejhorší běžecký zážitek? Nejhezčí – no samozřejmě MS na 100 km ve Winschotenu. Atmosféra při nástupu reprezentačních týmů, osobák o 42 minut, vítězství v kategorii nad domácím mistrem Evropy, udržení si domácí neporazitelnosti, neskutečná atmosféra při samotném závodě (až na ty střevní potíže), všechno super. Kdy něco takového ještě zažiju.
Nejhorší – první čtyři etapy MUMu 2004, když jsem si dva dny před startem vrazil infikovaný trn do bérce a den před startem jsem byl nucen navštívit patologa na chirurgické ambulanci a nechat si rozříznout bérec kvůli čistění hnisavého zánětu. Pak jsem každý seběh z kopce doslova zkropil slzami.

18. Jak jsi trénoval před závody, ve kterých sis zaběhl osobní rekord? Systém přípravy je v podstatě stejný jak jsem naznačil výše. Detaily jsou samozřejmě zaznamenány v tréninkových denících, ale ty se postupem let se změnami manželek a bydlišť vždy někde záhadně ztratily.

19. Jak se vyrovnáváš nebo ses vyrovnával se zdravotními potížemi v tréninku i v samotném závodě? Když můžu na nohy, tak to jdu rozběhat. Akorát při výhřezu ploténky to nešlo. To jsem byl na vozíku. V závodě, když si člověk myslí, že už to nejde, tak to jde ještě alespoň stokrát.

20. Kde vidíš tvé běžecké hranice? Na kratších tratích už vsjo prašloje. 100 km když pánbůh a Tomáš R. dá, tak bych ještě rád pod 8:00. A snad se zadaří i 200 km ve 24 hodinovce.

21. Jaká je tvá nejoblíbenější závodní trať a konkrétní závod? Mám rád rovinaté okruhové tratě (kdysi se mi velmi líbil maraton na Konopišti). Za mlada jsem si chrochtal na Malé Křivoklátské. Sice jen asi 7 km, ale člověk si užil a byl jsem tam asi 17 ročníků nepřetržitě. Teď mojí láskou už asi zůstane Winschoten.

22. Jaká je tvá motivace k tréninku a závodům? V podstatě zdravotní. I když se zdá nelogické se ničit na silnici a na dlouhých bězích, ale už po dvou dnech neběhání jsem nervózní jak prvnička a tělo se začíná hlásit o svoji pravidelnou dávku kiláků. Jinak se mnou není k vydržení.

23. Jak vidíš budoucnost českého a světového ultramaratonu? No u nás je to asi jasné. Při mentalitě českého národa a současné politické a sociální situaci nic moc. I když bych byl velice rád, kdyby se stala výjimka a třeba bych mohl přispět i sám svoji trochou do mlýna. A ve světě? No tak z toho mi jde hlava kolem. Když si mohou dovolit některé země mít oddělené reprezentace na 100 km, 24 hodin, 48 hodin, to se to pak získávají tituly.

24. Jakého svého ulramaratonského výkonu si nejvíce vážíš a proč? 123,723 km při 12 hodinovce v Brně, protože jsem nevěděl, do čeho jdu a po všeobecné skepsi jsem ji doběhl. No a samozřejmě Winschoten (už se trapně opakuji), ale ono i Passatore nebylo nejhorší (i když čas nic moc). Na něm si cením, že jsem měl vůli překonat doslova strach z pro mne nepříjemného dlouhého a prudkého seběhu.