Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Jak jsem začal běhat II

behej.com | 06.03.2006 | přečteno: 8001×

Někdo je tlustý, někdo se bojí, že bude tlustý, někdo chce imponovat sousedce, že není a nebude tlustý a někdo to zkrátka potřebuje. To jsou asi základní důvody, proč začít běhat. U mě to bylo trochu jinak.

Ujel mi autobus. Jdu ráno na zastávku jako obvykle a autobus mi ujede. Když se mi to stává v krátké době potřetí, říkám si, mám dvě možnosti: Budu dříve vycházet z domu nebo se ho budu snažit doběhnout. Moc jsem toho tedy nevymyslel, obojí je nesmysl. Dříve z domu se přece snažím vyjít vždycky. A běžet? Ráno? Je to normální?

Čas prověřuje, že dříve prostě vyjít nelze. Zahajuji tedy akci „Doběhnu autobus“ a jdu na to metodicky. Odpoledne jdu ze šichty a když dojdu k domu, otočím se a jdu na zastávku, jako že je  ráno. Nic není jako ráno, všechno je jiné. Jdu ten obrovský kus cesty a představuji si, že běžím. V polovině se musím zastavit, nemůžu popadnout dech a točí se mi hlava. „Jsme národ Emila Zátopka“, motivuji se v duchu a se sípěním dorážím až na zastávku, kde se zhroutím na lavičku. Už představa mi nedělá dobře, jak to bude vypadat, až poběžím?

Teoretická příprava na internetu
Vracím se k metodickému postupu „step by step“ a zahajuji teoretickou přípravu. Najdu na internetu pár běžeckých stránek a proletím jejich obsah, tréninkové plány pak detailněji. Nerozumím ani slovu. Samé TT, TF, OV, všude procent jak ve vládních lžích. A ty vzdálenosti, které zcela samozřejmě popisují, tak to je evidentně samý překlep. Tak daleko bych se neodvážil denně ani autem. Vždyť to by byly hektolitry benzínu a kafe a tuny baget, kdybych měl tohle denně ujet. 

Tak zpátky na webové stránky. Ha, příprava! Co tady chytrého píšou? Tak tyhle rady taky evidentně nejsou pro mě. „Proč běhat?“ Já jen chci chytit ráno autobus, nesnažte se mi radit a tvrdit, že budu zdravý. Zatím jsem si jen představoval, že běžím, a jak mi bylo šoufl! Další rada: „Běžecká obuv“. Tak hele, já zatím ani nevím, jestli chci běhat nebo si prostě koupím nový budík, který lže, že je o pět minut více. A vůbec: Nejdříve přece něco vyzkouším, jestli mi to vůbec jde a pak se na to teprve vybavuji, no ne? Nebudu se snažit dělat věci naopak.

„Jak z nuly uběhnout maratón“ – Tak to ani nečtu. Článek je jen na dvě stránky a nějaká tabulka. Evidentně nic pro mě. Já potřebuji komplexní rady na celou trať, a to z mého domu až k zastávce autobusu. Ne nějaké dílčí rady jen po makaróny nebo kam. Ještě se mi na běžeckých stránkách někdo pokouší radit, co si mám obléct na cestu do práce. Představa, jak uklízečka už při mém vstupu na šatnu řve: „Marťani, jsou tady Marťani!“ mě od internetových rad definitivně odrazuje.

Už stačím autobusu!
Další ráno se tedy snažím jako obvykle vyjít dříve, abych v klidu chytil autobus a jako obvykle mi ujede. V bláhové naději se však skutečně rozbíhám. Už po deseti metrech se však dostavují příznaky připomínající příznaky při teoretické přípravě. Autobus odjíždí opět beze mě. Dílčí úspěch, a sice potvrzení teoretických předpokladů praxí, mě neuspokojuje. I když blbě mi tedy fakt je.

Motivace ve mně roste. To přece musím zlomit! Odpoledne zahajuji trénink! Po příchodu k domu ze šichty čekám až pojede nějaký autobus a „jako“ na něj běžím. Po pěti metrech přecházím v chůzi, pohvizduji a prohlížím si pouliční lampy, jako bych nikdy nikam neběžel. Neujdu ani 50 metrů a jede další autobus. Zase se rozběhnu, tentokrát už držím slušné tempo skoro celých deset metrů, efedriny se už začínají uvolňovat, ale brzdím svou euforii a přecházím do opětovné nedbalé chůze. 

Další autobus mě už dokázal dostat přes magickou desetimetrovou hranici a nejvyšší odměnou mi je, že jsem jej skutečně chytil. Avšak nikam nejedu. Řidič ještě dlouho nechává otevřené dveře a troubí bzučákem, zatímco já velmi pozorně studuji jízdní řád a snažím se přitom zatajit, že už vím, co je to max. TF. Nevím, proč řidič kroutí hlavou a lidé si ťukají na čelo.

Vím však, že zítra mám šanci. Já a těch pár cestujících v „mém“ ranním autobuse, kteří riskují vysoký kurz sázky na to, že se s nimi svezu. Ano, až později se dovídám, že si na mě cestující každé ráno sázejí a můj kurs stále roste. 

Autobus mi ještě párkrát ujede, ale zakrátko už běžím skoro celou cestu na něj. Neuběhne mnoho času a chytám každý autobus. Po dalším čase už nejsem ani příliš zadýchaný. Forma roste!

Do práce už jen běhám
Dostavují se euforické stavy – radost z každodenního vítězství. Vycházím zcela úmyslně čím dál později a přesto si užívám včasnou jízdu autobusem. Jednou jsem dokonce rozběhnutý tak rychle, že nestačím ubrzdit, dveře autobusu přebíhám a odjíždí beze mě. 

V současné době už si nekupuji měsíčník. Do práce a z práce běhám. Vybíhám přitom z domu vždy až po odjezdu autobusu a v práci jsem dříve! Už vím, co je to maraton, mám kvalitní boty, znám své hodnoty klid. TF a max. TF a vytrvalostní závod v televizi dokážu zasvěceně okomentovat. A sázkaři ať si trhnou nohou! Nelze však doporučit v tomto počasí. Nezahřáté a nerozcvičené končetiny by mohly utrpět úraz. Vidíte – o běhání už toho vím opravdu hodně!

Vladimír

Autor získává odměnu v soutěži speciální běžecké ponožky Vavrys