ZÁPISKY HOBÍKA: Krize. Opravdu?

Nevím, jestli jste to zažili, a taky nevím, jak často to přijde, ale já přišel domu z práce, nazul botky a tradá. Třicet minut bez jakýchkoliv problémů. S blížícím se víkendem se ale pocit zhoršoval. Pocit, že mne čeká hodina a dvacet minut, byl ubíjející.

Na fóru čtu, jak si jdete zaběhat a po několika hodinách se vrátíte plni dojmů. Na rozdíl od toho mně se svět po čtyřiceti minutách vypne a zbytek prostě protrpím ve svém světě, kde existuje jen cesta a k tomu sporttester, naprosto pomalu odkrajující každou vteřinku. Nemá cenu zrychlit, čas běží stále se mnou v mém izolovaném světě. Nic okolo, žádná příroda, lidé, prostě nic.

Největší chybou je, že jsem sám. Musí přeci existovat hodně lidí jako já, jenže tentokrát i mocný internet zklamal. Nenacházím nic, všude jen šťastní a úspěšní sportovci. Copak všichni už zapomněli, jaké to je ocitnout se v krizi? Jenže já s během nechci přestat, už jsem něčeho dosáhl a nemám problém pokračovat, jen nevím jak.

Házím za hlavu celý plán a ordinuji si šestkrát týdně třicet minut. Funguje to báječně. Vnímám všechno. Jsem v šoku z toho, kolik živých tvorů je možné při osamělém běhu lesem potkat. Nejsou to teda žádní jeleni a tak, ale srdce zahřeje pohled na veverku nebo zajíce. Jednou jsem viděl dokonce něco jako lišku, naprosto úžasné a doporučuji všem.

Stává se z toho pro mne pravidlo: jeden den v týdnu nenasazuji hrudní snímač a sporttester zůstává ležet na stole. Trasu znám moc dobře, takže kilometry si můžu přičíst i bez něj. Téma tohoto výběhu je ale úplně o něčem jiném. Uvidím zase tu veverku? Rozkvete něco nového na louce?

Běh přeci jen je, alespoň částečně, o návratu k přírodě. Od všech těch počítačů, internetu, supermarketů a dopravních prostředků daleko pryč. Nechávám doma telefon, kde přes datový přenos jsem schopen odpovídat na emaily odkudkoliv. Z výběhu NE. Dokonce nechám doma i MP3 přehrávač, bez něhož si běh skoro nedokážu představit.

Beru jen müsli tyčinku a jsem v trapu. Mám i jedno oblíbené místo, kde se zastavím a třeba na deset minut sedím na pařezu a koukám kolem sebe. Žádná technika, žádný umělý zvuk, jen les a občas nějaký ten přirozený tvor.

Šel jsem z extrému do extrému a to samozřejmě není dobré, budu muset najít způsob, jak se zlepšovat. Jak nakonec třeba i dát nějaký závod. Ale bude to pomalu a až bude tělo chtít a hlavně až to dovolí. Fyzicky i psychicky.

Já tento krok udělal, vracím se s úsměvem na rtech a pln zážitků. Nedám sice dvacítku, ale to neva. Důležitý je ten pocit.

Tomáš Rokos