Berlínský půlmaraton: Rekordně rychlá trať

Pro našince je výhodou snadná dostupnost autem, startovné je též přijatelné – v základní variantě 27 euro. Ubytování jsme zvolili v příjemném hostelu za 19 euro za noc a rozhodně jsme tam nebyli jediní půlmaratonci. 

Já (Aleš Borek) a Tomáš Ondráček jsme vyrazili hájit barvy Univerzity Brno v pátek z Brna, v Praze se k nám připojili Luboš Mikyska a René Kujan. Odpoledne jsme dojeli do Berlína, ubytovali se a rozhodli se zaklusat na registraci. Ta byla kupodivu úplně někde jinde, než byl start a byla, jak už to v zahraničí bývá zvykem, spojená s expem. 

Registrace byla v pohodě, závod byl až za dva dny, a tak jsme žádnou frontu nestáli, jen vydávající neuměl anglicky. Ale očekával jsem, že toho dostaneme přeci jenom víc než jen igelitku s prospekty a tričko. I když jeden z prospektů byl pěkný časopis o závodě (bohužel v němčině), popis všeho kolem, favoritů a favoritek, to bylo super, využili jsme to hlavně při studiu, které ženské se máme při závodě držet. 

Za pronájem čipu se muselo platit, za funkční triko se muselo platit, za porci pasty taktéž, MHD zdarma nebyla. Alespoň, že vodu dávali zdarma. Nadšení jsme se vrhli na expo, ale to nám dlouho nevydrželo – byly tam sice všechny hlavní běžecké firmy, ale ceny rozhodně nebyly lidové a sortiment, co nabízely, mě moc neoslovil. 

Čekal jsem, že si prohlédnu závodní boty, jenže některé firmy tento okrajový sortiment úplně vyřadily. Měli tam jen pěkné dresy od Asicsu, ty kdybychom měli v oddíle, to bych v nich i běhal. Jen ta drahota…

Další den jsme se s Tomem rozklusali v parku, to, že tam běhá snad každý, je na západě asi standard, ale našince to stejně překvapí. Pak jsme prošli v rychlosti Berlín (Luboš a René si ho projeli na bruslích a moc si to pochvalovali) a večer relaxovali a soustředili se na závod.

Samotný závod startoval v neděli v 10:45. Musím Němce za organizaci pochválit, člověk je zde zvyklý na italský chaos, a tak ho šokuje, že si prostě může odložit věci bez front (vše bylo rozděleno podle čisel, na každých 300 čísel byla jedna místnůstka s jedním člověkem, který převzal pořadateli dodanou tašku s věcmi). 

Záchody jsou přecpané všude, s tím jsme počítali a logicky využili přilehlý park. Start byl na největším berlínském bulváru Unter den Linden, z jednoho čtyřproudového pruhu se startovalo, bylo v něm pět koridorů A-E podle dosažených časů, vše kontrolováno, druhý čtyřproudový pruh byl označen jako warm-up area, takže v zásadě se dalo rozcvičovat ještě minutky před startem. To jsem opravdu při počtu startujících přes 15000 nečekal. 

Jinak v elitním koridoru byla opravdu jen elita, já s Tomášem jsme se zařadili ihned za ni, dýchal jsem jednomu Keňanovi na záda a při pohledu na jeho nohy si připadal nechutně vyžraný. Užívali jsme si představování favoritů a těšili se na výstřel.Po výstřelu černoši odlétli (první kilometr letěli prý za 2:35) a za chvíli je nebylo vidět. Vítěz Paul Makau Musyoki to nakonec zvládl za 58:56, neuvěřitelný čas. 

Připravte se ale na to, že tady nejpíš přepálíte, atmosféra byla někde jinde než na co jsme zvyklí. Tomáš se zavěsil za hlavní favoritky, já si hlídal, aby se můj odstup od něj plynule zvětšoval. Prvních pět kilometrů se běželo po Unter den Linden, naprostý ideál. Prvního kilometru jsem si nevšiml, ale jinak byly velice dobře (a hlavně přesně) značeny, výraznou oranžovou cedulí asi 1×5 metru. 

Jen pár metrů před sebou jsem měl Luminitu Zaituc, a tak jsem se bál, že běžím asi moc rychle. Na druhém kilometru jsem konečně zjistil, že jsem nejspíš přepálil, ale to už jsem se dostal do asi sedmičlenné skupinky se dvěmi ženami (Susanne Pumper a Susanne Hahn), spolu jsme všichni běželi následujících jedenáct kilometrů v tempu, ve které jsem tajně doufal.

Trati se nedalo nic vytknout, perfektně značená ideální čarou, kvalitní asfalt, absoultní rovina. Zatáčky byly jen příjemným rozptýlením. Snad jen kdyby ještě člověk někde na trati zahlédl vedoucí černochy nebo celé to veliké pole, ale nemůžu chtít všechno. Občerstvovačky byly na trati asi čtyři, ale nabízeli jen vodu a čaj, a to ještě jen v kelímcích. Já bych pil vodu v každém případě, ale čekal bych trochu větší výběr. 

Kelímky se sice při zmáčknutí nerozlomily, ale člověk z nich vždycky dostal jen dva loky, mnohem raději bych alespoň někde viděl malé flaštičky. Všude po trati povzbuzovali diváci a opravdu je člověk slyšel. Ale pokud se mi běží dobře, tak je stejně nevnímám, no a když mi došlo, tak už to stejně žádný divák nespraví.

Na desítku jsem se dostal v osobním rekordu a otočili jsme se proti větru. Teď už jsem přestal být ve skupince aktivní, stal se ze mne jen poslední vagónek, který se zoufale snažil nevypadnout z vlaku. Po občerstvovačce na třináctém a půltém kilometru Susanne Pumper skupinku roztrhala a tím pro mě závod v zásadě skončil. 

Jako po cvaknutí přepínačem jsem běžel na kilometr o 15–20 sekund pomaleji, už zbývalo jen dlouhé trápení. No, naštěstí došlo nejen mně, ale záhy i Susanne Hahn, a tak jsem ji viděl před sebou, jak se trápí. Kupodivu i tak jsem byl schopen předbíhat některé ještě ztracenější existence (dvě nebo tři), i když mnohem více bolel případ (stalo se to asi třikrát), kdy se kolem mne prohnal někdo, kdo si mnohem rozumněji rozvrhl tempo. 

Ani jsem je nezkoušel zachytávat, nešlo to. Cíl se naštěstí pomalu přibližoval, poslední kilometr jsem ze sebe vyždímal zbytky sil, dostal se před chudáka holku a zafinišoval, diváci byli posledních asi 300 metrů naprosto neskuteční, běželo se úplně samo. Nakonec jsem doběhl 45. za 1:14:52, alespoň je co zlepšovat.

V cíli na mne už čekal zklamaný Tomáš Ondráček, který bohužel po pěti kilometrech zjistil, že Benita Johnson (ženská vítězka za 1:08:28) je na úplně jiné úrovni než on. Dostali jsme medaili, napili se čaje a vody, nabízeli ještě půlky banánů. Rychle jsme si šli vyzvednout věci a převléct se (žádnou fólii ani ručník jsme po doběhu nedostali). 

Opět bych očekával, že dostaneme něco víc, alespoň flašku vody, když jsme se pak chtěli vrátit do dobíhací zóny, tak nás tam už nepustili. Ještě nabízeli masáž a diplomy, ale toho jsme nevyužili.Závod hodnotím pozitivně, to hlavní, co závodník očekává, to dostane – rychlou a přesně změřenou trať, přesné mezičasy, kvalitní konkurenci (plusem byla velká mezinárodní účast, alespoň vepředu to tak bylo), bezproblémový start. Trošku mínusem je absence jakéhokoliv nadstandardu. 

Docela rád bych si to i příští rok zopakoval.
Aleš Borek