ZÁPISKY HOBÍKA: Jedu podle plánu? Proč?

Standardní situace na jedné z našich dálnic. Kolona, která nejede. Naštěstí máme dálnice hodně klikaté, takže je vidět jen nejbližší dva kilometry. Přemýšlím nad během, nad čím jiným. Dneska mám poměrně náročný trénink a navíc k večeru přijdou známí. Po nějaké té grilované klobáse a sklence vína už rozhodně běžet nepůjdu.

Takže budu muset dojet co nejdřív domů, jít si zaběhat a rychle něco připravit na večer. Dnešní život je opravdu hektický.

Snažím se vzpomenout, co máme v plánu na prodloužený víkend a jak do toho zapadne mé běhání. Celý život se řídím nějakým plánem. Úspěšnost plánování je různá a hodně závislá na tom, jak moc je pro mne určitý plán důležitý.

Známí přijdou i jindy, jenže trénink je důležitý pro vysněný čas na závodě. Vůbec se snažím plnit tréninkový plán na sto procent. Je to vlastně teď ta nejdůležitější činnost, vše ostatní se snažím lepit kolem toho.

V podstatě plnění tréninkového plánu je takovým každodenním cílem. Setkání s přáteli neberu jako něco, co bych měl plnit, a běžecké ego se mi snaží namluvit, že to není tak důležité jako těžký trénink. Ale ona to není pravda. Moc rád je uvidím a takové setkání je pro všechny příjemným uvolněním a nabráním hodně pozitivní energie.

Vlastně je takové setkání důležitější, musím připravit nějaký salát, vybrat dobré víno. A když nepůjdu běhat, tak bych mohl naložit i nějaké to maso. Teď už se běžecké ego ani neozývá. Vyměním drsný trénink za poklidné přípravy na grilování, vařím rád, a tak si to budu užívat. A nakonec i samotné posezení bude více v klidu. A přijde i na můj běh.

Je to oblíbené téma a nejen moje, přátele to docela zajímá a vždy se rozpoutá i zajímavá diskuse. Jen jsem přestal říkat časy. To je něco, co si nechávám tady na fórum. Nejvíce jsem to pocítil, když jsem těsně po své desítce poprvé prohlásil, že jsem jí dal za 48:28. „Fakt, za padesát minut, jó?“ byla reakce. Málem jsem se naštval, vždyť to právě nebylo za padesát.

Ono je právě úplně jedno, za jaký čas. Dokážu si docela dobře představit, že neběžec vůbec nevidí rozdíl mezi maratonem za 3:30 a 3:00. Přitom bych řekl, že tento krok je pro mnoho běžců až příliš velký.

Přemýšlím, jestli vůbec chci jít v sobotu na závod. Chtěl jsem nabrat nějaké další bodíky a dokázat si … vlastně nevím co. Patnáct kilometrů uběhnu, to vím a nemusím zkoušet. Za jaký čas? Naposledy jsem psal, co mne teď vlastně motivuje. A musím připustit, že naběhaný objem je mnohem mnohem výš než závod.

Nevím, co to způsobilo, ale najednou mně závody nepřijdou jako neodmyslitelná součást běhání. Ono to tak nevypadá, protože i diskuse tady jsou hlavně o závodech, o poháru, o PIMu.

Cítím, že se zase něco v mé malé a stále se rodící běžecké dušičce urovnalo. Je to normální vývoj? Když to tak vezmu, tak poslední dobou stále jen brzdím. Ne běh, ale to kolem. Tréninkový plán, závody, hubnutí, psychiku. Z velmi splašeného začátku, kdy jsem chtěl všechno a hned, se začíná klubat hobík, který si jde zaběhat pro radost.

Záleží mi na objemu, ale nezáleží mi přespříliš na podaném výkonu. Dneska si zaběhat nepůjdu, užiji si večer s přáteli a na závod v sobotu taky nejdu. Najednou mám z běhání zase lepší pocit, i když jsem jeden trénink a závod obětoval jiným aktivitám. Vlastně mám lepší pocit z celého života.

Z přemýšlení mě vytrhuje ječící policejní auto následované ječící sanitkou. Někomu se bohužel dnes také zřejmě změnily plány.

Jsem rád, že mé změny jsou k lepšímu a mám je pod kontrolou. Jak jste na tom vy? Nestali jste se otroky/otrokyněmi běhu? Vždyť je to nádherný sport a byla by škoda se udřít. No nic, já si půjdu zaběhat, jen co to půjde. Půjdete se mnou?

Tomáš Rokos