Jak jsem začala běhat V

Moje běhání bylo velmi zoufalé a velmi nesystematické. Neměla jsem ani představu, jak se to vlastně má dělat, a dokonce ani cíl. Omluvou snad je, že velkou část energie a nadšení jsem vyplýtvala na šití svého tehdejšího běhacího oděvu – šusťáků a šusťákovky se třemi stylovými proužky po stranách, v krámech tehdá prakticky nedostupného zbo­ží.

Během dalších let se mi v životě střídala období nicnedělání s obdobími sportovního šílenství a to na různou tematiku – plavání, aerobic, squash, tenis, posilovna, kolo. Běhání ale vytrvale zůstávalo a odolávalo všem módním vlnám. Bylo pro mě doplňkem, při kterém jsem se sice nevýslovně trápila, ve kterém jsem dosahovala podprůměrných výsledků, ale ke kterému jsem se nikdy nedokázala otočit úplně zády. 

Snad proto, že se v něm kloubí nudná jednostrannost „levá, pravá, přední, zadní“ s barvitostí neustále jiného terénu. Snad proto, že v boji o kyslík se i jinak nevypnutelný mozek vypíná úplně sám a všechny světové problémy se stávají až malichernými. A také pro to, že i já jsem při něm občas zažila takovou tu neskutečně okouzlující chvilku, že nohy utíkají, plíce stíhají, ale krajina se míhá neuvěřitelně rychle, cítíte sílu v celém těle… však víte o čem mluvím.

Patřím mezi zoufalce, žabaře, zkrátka tragédy
Prošla jsem i obdobím, kdy akce typu PIM nebo NIKE běh pro ženy byly motivem, který mě nasměroval zpátky k teniskám a upocenému tričku. Ačkoli se dnes pro mě tyto sportovní veselice staly více synonymem obchodu než sportu, v jednom ohledu ovlivnily můj život velmi pozitivně: díky nim jsem se postupně seznámila s velmi početnou obcí „večerních běžců kolem bloku“, kteří mi poskytli mnoho cenných rad a kterým kupodivu nevadilo moje zoufalé funění. Jednoho dne jsem dokonce s překvapením zjistila, že s těma fajn lidma řeším nejen běžecké trable, ale i své a jejich životní úspěchy i zklamání. Že spolu trávíme i jiný než běžecký čas.

Pokud na konci mého příběhu čekáte stručný výčet úspěchů s vylíčením strmě stoupající křivky mé výkonnosti, zklamu vás. Jednak ještě nenastal můj konec, takže času na realizaci nějakých životních úspěchů mám snad ještě dost. A druhak jsem asi nejvěrnější zástupce skupiny věčných začátečníků nebo chcete-li zoufalců, žabařů, funilů, zkrátka tragédů.

Kamarádi mě drží u běhání
Vzhledem k mé práci, různým koníčkům, ale hlavně mé občasné a neuvěřitelné lenosti (kterou celkem úspěšně skrývám za pohodářství), je běhání sice velmi důležitou a vlastně neustálou součástí mého života (když neběhám, tak na běhání velmi intenzivně myslím a ještě víc o něm mluvím), avšak ne jedinou náplní. Takže období nicnedělání a sportovního šílenství stále provází můj život a téma „Jak jsem začala běhat“ se v nepravidelných intervalech střídá s tématem „Proč jsem zase přestala běhat.“

Díky kamarádům, které jsem při běhání poznala, jsem nejen zažila spoustu úžasných chvil, ale také si na vlastní kůži vyzkoušela, že když se chce, tak to jde (tady prostě musím zmínit neskutečnou trpělivost Vládi Černého i s jeho naivní představou, že čas do mě investovaný se někdy zúročí). 

Taky jsem ale zjistila, že běžci jsou lidé velmi tolerantní, kteří mi moje neustálé běhací začátky a konce a tedy velmi nesoustavnou práci na mých běžeckých výkonech odpouštějí. Kdo ví, možná mě používají jako spolehlivý zdvihač jejich sebevědomí a jsou znovu a znovu ochotni plazit se mým pomalým tempíčkem mými oblíbenými kunratickými pěšinkami za mého nadšeného ševelení, jak je ten život krásný. Za to jim budiž můj upřímný dík.

Hanka

Autorka získává v soutěži speciální běžecké ponožky Vavrys

Behej.com děkuje všem soutěžícím za jejich příspěvky!