ZÁPISKY HOBÍKA (NAPOSLEDY): Já a civilizace

Poslední dobou došlo u mne k mnoha změnám. Civilizace mi mluví do běhání a já zas překvapuji civilizaci. Jak by to bylo ideální, kdybych mohl přijít domu a měl spoustu času na to si jít zaběhat. Realita je bohužel úplně jiná. Pokud si řeknu, že večer po práci si půjdu zaběhat, tak to spíš nedopadne.

Myslet si, že víkend je spousta volného času, je taky nesmysl. Je to jediný čas, kdy vůbec vidím rodinu mimo doby, kdy se vstává nebo se jde spát. Navíc chodit si zaběhat jen o víkendu není žádné pořádné běhání. A asi už mne znáte, nedokážu dělat věci jen tak. Nezbývá, než ty dva naprosto odlišné světy začít míchat.

Jeden svět, kde jsem otec od rodiny, mající povinnost ji zabezpečit a to v práci, která má volnou pracovní dobu, což zřejmě znamená, že se pracuje, i když má být volno. A na druhé straně svět, kde jsem já v naprosto nestandardním oblečení, běžící po loukách a mající hodně daleko do toho prvního světa.

A jak jsem to namíchal? Jednoduše. Vezmu-li standardní den prvního světa, ráno do práce, večer z práce a po cestě něco nakoupit, tak na tom není nic divného. Každý předpokládá, že se přesunuji autem. Tak to auto párkrát do týdne vyměním za bežecké. Konflikt světů na sebe nenechá dlouho čekat.

Mám velkou výhodu v tom, že v práci na mne čeká sprcha a taky můj vlastní kus místa, kde mi můžou schnout běžecké věci do večera a taky mám připravené věci na převlečení. Přes den funguji normálně a večer místo nasednutí do auta se jen navléknu do elasťáků a hurá domu.

Mám to z domova do práce deset kilometrů, většinou les a louky. Stejně ale poslední dva kilometry jsou sídliště a pak centrum Děčína. Cyklistu každý přehlídne, ale běžce ne. To je pozdvižení. Jeden by řekl, že v takto velkém městě by to nemělo být tak výjimečné, ale věřte mi, je.

Cesta zpět je ještě záživnější. Začátek je zase přes centrum Děčína, kde se omladina už shromažďuje kolem kina a místních zábavních podniků. Nedá se snad ani spočítat, kolikrát se už teenager zakuckal, když mne viděl a zapomněl vyfouknout ve správný čas kouř z cigarety.

Korunu tomu všemu nasadím, když doběhnu skoro až domů a v malé večerce koupím pár housek a taveňák pro syna na svačinu. Kolikrát už jsem tam potkal zase naší místní omladinu nakupovat cigarety a když jsem prohodil, že je hezké, jak teď každý dělá něco pro zdraví, tak se ten věkový rozdíl ještě prohloubil.

To vážně člověku musí nejdřív být třicet, aby mohl začít veřejně běhat? Nevím, ale spojení těchto světů bylo nevyhnutelné a dopadá jasně v můj prospěch. Já si super zaběhám, časový rozdíl mezi přesunem autem a během není nijak závratný a tak jsou nakonec všichni šťastni.

Mé běžecké tápání doufám skončilo a já mám jasný a realistický plán, jak jít dál. To vše znamená, že bych vám moc rád poděkoval za přízeň, komentáře a emaily. Pomohli jste mi zorientovat se v běžeckých začátcích a překonat krize. Otevřel jsem vám své srdce a vy jste mne nezklamali, ale pochopili a pomohli. Za to vám moc děkuji.

Nicméně, páteční zpověď amatérského běžce nekončí. Předávám imaginární žezlo tragéda Behej.com dál. Kdo to je a jaký má vztah k běhu, se dozvíte za týden.

Mějte se moc prima a ať to běhá

Tomáš Rokos