Vždy jsem obdivoval práci horníků a už jako malý kluk jsem toužil podívat se pod zem. Když jsem pak před půl rokem nalezl stránky maratonu v solných dolech poblíž Bad Salzungenu, neváhal jsem s přihlášením ani minutu. Přemluvil jsem ještě další dva kamarády, maratonce Michala Kováře a Ondru Zíchu, a společně jsme vyrazili vstříc novému zážitku.

Prohlídka válečných dolů

Solné doly v Merkers jsou pověstné tím, že zde za II. světové války bylo uloženo velké množství zlata z Reichsbank, včetně uměleckých předmětů z Berlínského muzea a prohlídku si tehdy nenechal ujít ani slavný generál Eisenhower.

Na závod jsme vyrazili s jednodenním předstihem, ubytovali jsme se v lázeňském, leč v ospalém městečku Bad Salzungen. Ještě před večeří jsme tu stačili v poklusu poznat místní krásy.

Druhý den probíhala prezentace ve vstupní nově zrekonstruované hale solných dolů na povrchu, kde všechno proběhlo standardně – číslo, čip, poukaz na jídlo, vše velmi dobře značené. Všichni tři jsme měli dobrou náladu a moc jsme se na sfárání 500 metrů pod zem těšili. Všude kolem již byla spousta běžců se speciálně upravenými helmami, neboť povinností pro absolvování maratonu je mít na hlavě helmu se svítilnou.

Před výtahem se utvořila menší fronta, ale jakmile jsme se dostali do výtahu pro zhruba dvacet lidí, vše už šlo jak na drátkách. Sfárání trvá asi minutu a výtah nabere až třicetikilometrovou rychlost. Po sfárání může tamní prostředí působit trochu depresivně až úzkostlivě, ale všichni jsme si zvykli velmi rychle.

Jako Indiana Jones, pod zemí se řítili padesátkou

V hloubce 500 metrů již na nás čekali speciálně upravená vozidla, na jejichž korbu jsme vylezli. Ta nás pak odvezla labyrintem podzemních temných chodeb do tzv. velkého bunkru, kde bylo zázemí pro závodníky a prostor startu a cíle. V této 250 metrů dlouhé jeskyni vysoké až 17 metrů je zřízen mimo jiné koncertní sál, lanové centrum a bar.

Vozidla jela částečně po trase závodu, a tak jsme si mohli udělat obrázek o náročném profilu trati. Pro nás jistě zážitek na celý život, prohánět se na korbě vozidla úzkými chodbami rychlostí až 50 km/hod. Dle pořadatele je na maratonské trati převýšení 750 metrů, což ho společně s teplotou 21°C a nulovou vlhkostí řadí spíše k těm náročnějším.

Start závodu je umístěn doprostřed obrovského koncertního sálu, odkud jsme se vydali do spleti chodeb. Dvě stě metrů po startu trať ostře zatáčí doleva, zde se nachází první občerstvovací stanice a následuje táhlé stoupání, které bylo každým kolem těžší a těžší. Poté závodníci pokračují zvlněnou pasáží, zakončenou prudkým výběhem k druhé občerstvovací stanici. Odtud běží táhlou, cca 800 metrů mírně stoupající „dálnicí“, ze které následuje asi tříminutový seběh v několika zatáčkách zpět do koncertního sálu.

Zde má doprovod závodníků možnost na velkém plátně sledovat, jak si jejich blízcí vedou. Naše taktika pro tento závod byla jednoduchá: užít si závod v neobvyklém prostředí a pro mě speciálně také závod dokončit. Na startu se sešlo zhruba 180 odvážlivců z celého Německa, ale i z Čech, Belgie, Anglie, Polska, Srbska, USA, tedy závod s puncem mezinárodní…

Pod zemí se pije ještě víc než na povrchu

Po zahájení závodu šlo do čela několik místních borc, včetně loňského vítěze a já společně s Michalem jsme se drželi s odstupem několika sekund za nimi. Další dvě místa za námi se pohyboval Ondra. První kolo jsme se postupně seznamovali s tratí a předbíhali pomalejší závodníky z předchozího závodu na 10 km. Přičemž jsme byli dosti překvapení, jak rychle je prvních 3,25 km za námi. Ve tmě zřejmě kilometry utíkají rychleji.

Od začátku jsme také nepodcenili pitný režim, a na každé stanici jsme brali vodu. V nabídce byla dále ještě kola, iont, banány, energetické tyčinky, ale také chleba se sádlem, slaninou, okurky a další pochutiny. Do dalších kol jsme jen mírně zrychlili a postupně se propracovali až na první příčku.

V tu chvíli jsem si říkal, že jsme přepálili tempo, a zákonitě se tak musí dříve či později dostavit krize. Dokázali se nás držet pouze dva borci, kteří v kopcích výrazně ztráceli, ale v sebězích, ve kterých jsme spíše odpočívali, nás vždy doběhli. Na každý pád jsme pokračovali tak, jak bylo rozběhnuto od začátku. Od pátého kola jsme už nadobro běželi sami a bylo jasné, že pokud nedostaneme křeče nebo nenastanou jiné problémy a komplikace, o první příčku si to rozdáme mezi sebou.

V tu chvíli většinu odtáhl Michal a já se za ním spíše vyvážel, dokázal jsem se před něho dostat pouze v sebězích. Do 26. km jsme běželi tempo 4 min/km, ale jak síly ubývaly a kilometráž a nastoupané metry se zvyšovaly, postupně jsme nepatrně zpomalili. Takto spolupracovat jsme vydrželi až do jedenáctého kola.

V něm už jsem nebyl schopný akceptovat Michalovo strojové tempo a postupně se mi vzdaloval, až jsem ho v tmavých chodbách dolu nadobro ztratil. Do cíle doběhl ve vynikajícím čase 2:51:03 a mohl se tak radovat ze svého prvního vyhraného maratonu. Já jsem za ním doběhl na druhém místě se ztrátou přibližně dvou minut v čase 2:53:09. S náskokem dvou a půl minut na třetího, loňského vítěze.

V cíli nás již čekal a povzbuzoval Ondra, který musel pro zdravotní potíže v sedmém kole odstoupit z průběžného pátého místa. Vyhlášení vítězů proběhlo spíše v komornější atmosféře, neboť vzhledem k přepravním kapacitám výtahů museli návštěvníci a závodníci důl postupně opouštět.

Organizace po celý den byla, jak je na Němce typické, naprosto precizní a nevzpomínám si, že by se vyskytl někde nějaký problém. Pokud mohu mluvit za všechny, myslím, že jsme si ze závodu odvezli zážitky na celý život a určitě ho doporučujeme ostatním. Jedná se o regulérní maraton s větším převýšením. Akorát 500 metrů pod zemí…

Jakub Schoř

Výsledky http://www.sportident.com/…skatlang.php?… Tabulky http://www.behej.com/…tallmarathon