Jasným předpokladem je, že s běháním zrovna nezačínáte ve stejný rok, kdy vás něco tak do nebe volajícího napadne. Doslova desítky let zkušeností s běháním, sportováním a vůbec pohybováním jsou více než plusem pro takový projekt. Dále musíte trpět hyperaktivitou kombinovanou s láskou k pohybu. Pak už je jen jedna další možnost, proč byste něco takového dělali. Jednou jste se strašně opili, nelegálně drženým kalašnikovem vystříleli celou vesnici a 30 maratonů za 30 dnů Nejvyšší soud shledal nejpřiměřenějším trestem za vaše nelidské řádění.

Splňujete-li předchozí podmínky a zrovna jste ve stádiu, kdy si s prstem v nose zaběhnete maraton a po něm netoužíte po ničem jiném než si zatancovat kazačók a navíc tak učiníte, je nejvyšší čas uvažovat o nějakém šíleném projektu. Selský rozum napovídá, že příprava by měla mít vzrůstající tendenci a měla by být přiměřená plánovanému výkonu na konci řetězce příprav, těšení se a vstávání vlasů hrůzou na hlavě. Postupným navyšováním dávek se dostáváme k dennímu penzu půlmaratonu a více a můžeme směle přemýšlet nad delšími tratěmi. Co si třeba takhle o víkendu zaběhnout horský maraton a ultramaraton? Skvělý nápad!

Autor seriálu 30 maratonů za 30 dní se chystá v září na Island, kde chce tímto ultraběhem získat prostředky na podporu Sportovního klubu vozíčkářů. Sám před časem při autonehodě málem ochrnul.

Horský maraton Bad Harzburger Bergmarathon

Dolnosaské lázeňské městečko hostilo už šestý ročník horského maratonu na půlmaratonském okruhu. Start a cíl tohoto závodu se nachází na příznačném místě – na dostihové dráze. Tam, kde se běžně rozklusávají klusáci, aby mohli následně podávat výkony se zvířecí zarputilostí, tam v sobotu stanuly zástupy nervózně odfrkávajících běžců. Počet startujících maratonců zaznamenal rekordní počet 106 kousků. No co, alespoň se na trati nemusíme mačkat, strkat, nebo nedejbože předbíhat.

Výškový profil tratě byl řádně vypečený. V zásadě připomínal obrázek z knihy Malý princ. Pamatujete na toho hada, co spolkl slona, ne? První polovina okruhu zprudka do kopce, druhá polovina okruhu zprudka z kopce. Nohy si lesní cesty a výškové profily řádně užívají. Celkově běžci nastoupají a naklesají přes 1 120 metrů.

Pohled do výsledkové listiny naznačuje, že devět běžců maratonský závod nedokončilo. On nebyl žádný med ani dokončit závod v čase nad čtyři hodiny, což si mohli někteří běžci ověřit na vlastní kůži. Panovala v podstatě letní vedra, za jaká by se tropy nemusely stydět, a když jste doběhli, bylo rozhodně třeba doplnit tekutiny. Na výběr byla voda, kola, podezřelý ionťák (všechny ionťáky jsou podezřelé) a – nealkoholické pivo. Sahám nedočkavě po kelímku. Když jsem se dostatečně vyslunil v doběhové rovince, jdu se podívat na výsledkovou listinu. „Ty jsi asi doběhl brzo, viď?“ říká mi postarší běžec se závistivým pohledem ovíjejícím můj orosený kelímek. „Na mě už žádné nezbylo!“ Musel jsem zhrzeného spoluběžce trpce politovat.

FINANČNÍ PODPORU SPORTOVNÍMU KLUBU VOZÍČKÁŘŮ V RÁMCI PROJEKTU 30 MARATONŮ ZA 30 DNÍ MŮŽETE ZASLAT NA ÚČET SKV 2600062191/2010 S VARIABILNÍM SYMBOLEM 11001002

Nezbývá než se vydat na cestu do Durynska, kde v neděli pokračuje etapový závod Tour de Saale třetím ultramaratonským dnem ze sedmi. Čeká nás sladkých 54 kilometrů v údolí řeky Sály. A jelikož se běží po proudu, uklidňovali jsme se myšlenkou, že to přeci bude rovinka, navíc příznivě nakloněná. Ó, jak hluboce jsme se mýlili!

Tento rok se běžel první ročník Tour de Saale. Jsem rád u toho, když vzniká něco nového. Tři němečtí chlapíci z Teamu Hanka položili letos základ – první ročník – sedmidenního etapového závodu Tour de Saale. Od pramenů řeky Sály až k jejímu ústí do Labe je to přes 400 kilometrů. Nedělní etapa čítá 54 kilometrů ze Ziegenrücku do Rudolstadtu.

Závod, či spíše zážitek, probíhá v poklidném tempu za přátelských rozhovorů se starými i novými přáteli. Tři kamarádi, zakladatelé závodu, samozřejmě nesměli na startovní čáře chybět. Připojují se další tři běžci včetně mě. Dohromady tedy šest masochistů a tři doprovodné bicykly. Včetně doprovodných žen. Krásná rodinná atmosféra. Ostrých loktů, zběsilých sprintů a trhání závodního pole netřeba, takže občas můžeme v klidu zastavit i na Bratwurst nebo Radler.

Řeka, než se poklidně rozlije do údolní nádrže, rozráží skalní masivy a dere se prudkými horskými údolími. Pokud zrovna běžíte podél ní, má to tu nevýhodu, že musíte neustále překonávat prudká stoupání a prudká klesání. No jo, vlastně, tréninkový efekt se tím zvyšuje, takže proč tady na to vlastně remcám? Jsou i příjemná překvapení. Třeba to, že chlapci z Teamu Hanka opravdu mají ve svém středu i čele paní jménem Hanka. Nehrající kapitánku, neběhající doprovod. Kolegyně z práce jednoho z nich jménem Hanka je doprovází na maratonských a ultramaratonských cestách se svým osobním (zásobovacím) vozem. Za to dostává loajalitu svých běžců, kteří nosí jméno klubu i s jejím portrétem na tričku. Na velmi zvláštním tričku. Všichni jsou totiž oblečeni do růžové. Nebo oranžové.

Běh se po ranním startu v osm hodin pomalu přehupuje přes poledne a končí zhruba po osmi hodinách lopotné práce a krátkých přestávek. A nekonečných rozhovorů o běhání. V cíli, v malebném durynském městečku Rudolstadt jsme dekorováni překližkovými plaketami a odměňováni diplomy. Na mě tedy žádný diplom nezbyl. No jo, je to první ročník závodu a rozpočet není nafukovací.

Krásný víkend pomalu končí. Kochám se pohledem na sporttester – převýšení, doba běhu, celková délka trasy. Když tu mi něco začíná našeptávat, že do naběhané stovky chybí necelé čtyři kilometry. Magická představa kouzelného čísla 100 mi nedá spočinout. Ještě před úplným slunce západem se vydávám do lesíka na další štreku. Ten kousek už to snad nějak vydržím. A skutečně – vydržel jsem. Jeden z malých kroků vedoucích k naplnění velkých snů. A bude hůř…