Jak jsem na půlmaratonu dělal vodiče

Na seřadišti v Mostecké ulici jsem si připevnil na popruh od ledvinky červené balónky s nápisem 2:00 a zařadil se do druhé poloviny startovního pole, kde jsem předpokládal největší počet adeptů na svůj cílový čas. Několik cizinců se ujistilo, zda jsem skutečně vodič na 2 hodiny a připojila se ke mně kamarádka s úmyslem dorazit do cíle také v tomto čase.

Začali jsme se pomalu s davem posouvat směrem k mostecké věži a ani si nevšimli, že závod vlastně už začal. Na startovní čáru se dostávám odhadem 3 minuty po výstřelu, který jsem samozřejmě neslyšel. Pomalu se rozbíhám, ale jen kolik dav dovolí, a propočítávám v hlavě takové tempo, abych plynule smazal tu tříminutovou ztrátu. Mé tři balónky neustále někoho obtěžují, což mě sice trochu škodolibě baví, ale přesto je radši krotím a vlastně běžím skoro neustále s jednou rukou vzpaženou a držím balónky nakrátko.

Na 4. kilometru vidím na chodníku nespokojeného pana Domanského, jehož slova: „Je to pomalý, hrozně pomalý!“, jistě patřila mně. Rád bych mu vysvětlil, že mám tříminutovou „sekeru“ ze startu, ale není čas na řeči. S blížícím se 10. kilometrem se na mnohých začíná projevovat příliš teplé počasí a někteří začínají zvolňovat.

Sem tam se někdo ujistí, zda je tempo v pořádku, ale jinak do hovoru nikomu moc není. Naivně jsem si před startem představoval, že se kolem mě utvoří skupinka běžců s cílem doběhnout v čase kolem dvou hodin a v družném rozhovoru setrváme až do cíle. I tady se ale naplno závodí a každý se soustředí na svůj výkon.

Na 15. kilometru sklízím kritiku jednoho Američana, že běžím příliš rychle, ačkoli mám za svým harmonogramem stále ještě minutovou ztrátu. Na posledních třech kilometrech se přece jen jeden slovenský běžec a pár dalších dává trochu do řeči. To už se nechávám strhnout blízkostí cíle k trochu vyššímu tempu, ale mí noví společníci ho bez potíží akceptují. Cílem probíhám zhruba minutu před 14. hodinou, ale jistý si moc nejsem – oficiální časomíru už odstavili až někam 50 metrů za cíl.

Ještě ve frontě na občerstvení mě oslovuje běžkyně z Dánska, která se mě prý dlouho snažila držet, ale nakonec jí dvouhodinová hranice o minutku utekla. I tak si zasloužila moje uznání.

Díky roli vodiče jsem měl možnost poznat běžecké závody z trochu jiné stránky. Mnohem lépe jsem mohl vnímat a užít si atmosféru závodu a pokud jsem snad někomu pomohl ke spokojenosti s dosaženým výkonem, jsem samozřejmě rád.

Petr Pivoňka