Kolik toho tento liberecký vytrvalec měsíčně naběhá, jaké VO2max mu ukazují sportovní hodinky a za kolik by podle nich měl zaběhnout maraton a za kolik jej dá ve skutečnosti? Jak vychází se svým největším soupeřem Jirkou Homoláčem a co by mu dnes poradil? Zajímá vás, jak si vylepšit osobáky ve věku, kdy již většina elitních sportovců uvažuje o ukončení kariéry? Čtěte v rozhovoru s běžcem, kterému možná prodloužily elitní kariéru kontroverzní karbonové boty.

Miluje závody, zejména ty delší silniční. Letos nebo napřesrok zaokrouhlí počet půlmaratonů na 50, prakticky všechny v časech hodně, ale hodně dobrých. V maratonu si letos vyběhl již čtvrtý mistrovský titul. Přitom se ve svých 38 letech stále více posouvá k běhání a závodění si pro radost a vyjma velkých pražských akcí si závody plánuje víkend od víkendu.

Už jsi byl dnes běhat?

“Byl jsem ráno. Mám to teď volnější, nejedu žádný striktní plán. Po (mistrovském) maratonu jsem měl ještě další dva závody každý víkend a cítil jsem se fakt nedobře. Pak mě ještě sejmula nějaká alergie, tak se snažím zpátky rozběhat. Běhám teď tak, jak mám čas a chuť.”

Pro představu, kolik je to obvykle kilometrů měsíčně, když zrovna nejsi v tréninku třeba na maraton?

“Zhruba sto kilometrů týdně, výš se asi nedostanu.”

Čtyři stovky měsíčně není zrovna málo…

“Jasně, ale hodně záleží i na tempu a kvalitě.”

S Janem Pernicou stále spolupracujete?

“Ano, stále mi píše plány, jen si je trošku pro sebe ohýbám (směje se). Podle svých možností, práce atd. Každopádně Honza je skvělý člověk, sedí mi lidsky, sedí mi i jeho tréninky. Byť jsem hodně krát plánoval, že za ním zajedu na Strahov a vyzkouším si jeho trénink osobně a zaběhám si s jeho skupinou, tak na to zatím nedošlo, takže to vše řešíme korespondenčně. Jsem ale za tu spolupráci hrozně rád.”

Jak k ní došlo?

“Já jsem se nějakou dobu docela plácal v tréninku pod bývalým koučem. Nezlepšoval jsem se a přišel jsem si hrozně moc unavený. Tak jsem si řekl, že ještě zkusím na sklonku kariéry něco změnit, zkusit jinou trenérskou školu, jiný trenérský přístup. Na závodech jsem oslovil Honzu, ten se mne ujal a trochu ten můj dosavadní trénink zklidnil. Ani ne tak ve smyslu nižší kilometráže, ale nesekal jsem s ním tolik kvality a tělo na to začalo reagovat lépe. Všechny své osobáky jsem si zaběhl pod Honzou, ve vyšším věku. Ono to tak vše na sebe navázalo, na tu kvalitu a kilometry, co jsem naběhal v mládí, a jak si teď tělo odpočinulo a já se zároveň stabilizoval zdravotně, tak to vše do sebe zapadlo.”

Velké téma pro všechny je výživa, jak to máš ty?

“U mně to je taková třešnička na dortu, kterou jsem nikdy moc neřešil, byť zrovna mně mohla prospět hodně. Má strava není kdovíjaká, jím vše, co mi chutná, zvlášť po tréninku jsem hladový a mám chuť na největší prasárny.”

(smích) Co konkrétně si máme představit?

“Salámy, párky, jitrnice, tlačenku, asi obecně všechno vepřové.”

Před chvílí jsi použil obrat ‚na sklonku kariéry‘. Opravdu už myslíš na konec závodního běhání?

“Atlet by si běžně asi neměl běhat osobáky v 35 letech… To už bys měl mít výkonnostní růst a vrchol za sebou. Což jsem já neměl. Já jsem pod Honzou své nejlepší časy výrazně zlepšil, a to dokonce i na desítku.”

Takže věříš na dlouhověkost běžců? Třeba tvůj kolega Pepa Procházka z vaší tréninkové skupiny Trénování běhu objíždí veteránská mistrovství doma i v zahraničí a jeho výkony jsou neskutečné.

“Pepa své běhání řeší do posledního detailu. Já jsem proti němu úplný amatér, žabař. On má maximálně profesionální přístup ke všemu, od stravy po regeneraci. A pak běhá, tak jak běhá. Maraton se opravdu dá běhat dlouho, to vidíme všude po světě. Když máš rychlostní základ, tak se z toho dá žít dlouho. Přeci jen maraton není hraniční tempo, jako dáváš třeba na desítce. Tam bys měl být vrchol za sebou už někdy v 25–28 letech a dál už to posouvat jít nemělo, pokud jsi dosáhl svých limitů.”

Takže hypoteticky, když za tebou přijdu ve 40 letech, že chci běhat maratony, pošleš mne na dlouhé běhy, nebo bych měl spíš nejdřív pilovat rychlost?

“Záleží, co máš za sebou. Pokud začínáš běhat, tak je samozřejmě blbost se vrhat na maraton. Ale jsou různí lidé s různými cíli. Pro někoho je cílem maraton vůbec uběhnout, nemají představu o cílovém čase. Těm řeknu, že maraton se uběhnout dá i z gauče. Ale pokud to má mít nějaký smysl, tak je třeba se k tomu prokousat přes kratší distance.”

Tys prošel atletickým mládím…

“(Vít přerušuje otázku)… To právě moc ne. Já jsem začal v 18 nebo 19 letech, takže jsem neprošel dlouhodobou průpravou na 800 m či 1500 m. Rychlého běhání jsem měl úplně minimálně. První rok jsem trénoval na patnáctistovku a trojku, ale reagoval jsem na dynamický trénink dost špatně, různými zraněními, a nešlo mi z toho zaběhnout dobré časy ani na kratších, ani na delších distancích. Takže já mám spíš jen takový atletický rychlokurs.”

Tím jsi mi nepřímo odpověděl na původně zamýšlenou otázku ohledně přechodu atletů z dráhy na delší distance. Velmi často jsou zranění, nebo jim chybí motivace, nebo obojí. Ty ve svých 38 letech vyhraješ mistrovský titul v maratonu a je na tobě hodně znát, že tě běhání baví.

“Já se vždy cítil líp v nižší intenzitě. A vydržel jsem v ní dlouho. Asi díky ekonomice běhu, kterou jsem přirozeně získal, nebo pro ni měl vlohy. Na rychlé laktátové tréninky jsem ale reagoval špatně. Tělo se bránilo a svaly to nedávaly ani tehdy, když mi bylo dvacet, natož nyní.”

Jak tedy vypadá tvůj dnešní trénink? Těmto jeho částem se úplně vyhýbáš?

“Jo, úplně. Můj nejkratší úsek je 400 m a běhám jej v tempu desítky. Sám se do vyšší intenzity nedonutím, snad jen ve skupině mladších. Když jsme trénovali na patnáctistovku, tak jsme běhali třeba opakované stovky úplně na maximum s krátkou pauzou. To je trénink, který je potřeba běhat, abys byl rychlý.”

A jak si tedy mám vyložit, že si občas závodně odskočíš na kopce a do hor?!? Tam to přeci hodně bolí…

“Bolí, no… Taky se s tím hodně těžko vypořádávám. Ale když mám den a sedne mi to, tak dokážu být hodně silný i v kopcích. Jde mi to ale víc do kopce, v sebězích hodně ztrácím, tam nejsem tak technicky schopný jako kluci specialisti. V kopcích nejvíc těžím z toho, že jsem lehký.”

Na televizní obrazovce vypadáš hodně vytáhle, kolik tedy měříš a vážíš?

“Vážím někde kolem 63–64 kilo a měřím 178 cm.”

Pojďme to nyní krapet odlehčit, dáme si sérii rychlých otázek a odpovědí. Bez dlouhého přemýšlení: tvoje VO2max?

“Hodinky (Garmin) mi ukazují 73, není to ale měřeno hrudním pásem. Mimochodem, když se podívám na předpokládané časy, co mi hodinky ukazují, tak úplně neodráží realitu. Asi je to tím, že se v tréninku tolik nezmáčknu. S tím může korespondovat to VO2max, protože si myslím, že reálně jej mám asi vyšší. Nikdy jsem si ho neměřil v laboratorních podmínkách.”

Za kolik tedy podle Garminu dáš maraton? (smích)

“Za 2:38 (ještě větší smích, Vítek jej naposledy v květnu zvládl za 2:19:14, osobák z roku 2020 má hodnotu 2:15:35).”

Krásné! Parádní ukázka, jak ošidné je někdy řízení tréninku i samotného závodu jen podle hodinek… Další otázka: Měříš si laktátový práh?

“Ne. Kdysi dávno jsem na testu byl, ale nic moc jsem si z něj nevzal. Běhám spíš na pocit.”

Mně ale hodinky laktátový práh ukázaly nachlup stejný jako při vyšetření v laboratoři! Takže ne vše je úplně špatně, co hodinky ukazují.

“Jasně, jasně, ale musíš ty hodinky nosit pořád, i s nimi spát, a tep měřit ideálně hrudním pásem. Mně se třeba ze zápěstí měří tep špatně. Mám útlé zápěstí a kůži pod snímačem už lehce zvrásněnou. Sensor ji asi neprosvítí ideálně.”

Další otázka se týká měsíčních objemů. Zmínil jsi zhruba 400 km měsíčně, když nejsi v zápřahu před maratonem. Co během maratonské přípravy?

“I na vrcholu to je tak 140–150 km týdně, víc to není.”

Kromě Garminu, používáš jiné gadgety?

“Ne. Vystačím si s Garminem, to je dost dobrý měřič na analýzu všeho možného. Nemyslím si, že bys potřeboval nutně ještě něco dalšího. Ale je to dáno i tím, že když jsem začínal běhat já, tak nic podobného ani nebylo. My jsme běhali úseky od čáry k čáře a měli na to jen stopky. (úsměv) Když pak přišly podobné měřiče tempa a vzdálenosti, tak to pro mne bylo něco fantastického a hlavně motivujícího.”

Zmiňuješ běh na pocit, co vše si pod tím můžeme představit?

“U výklusů je to prosté – když se mi běží dobře, běžím si v pocitově v příjemném tempu, jindy se ploužím. Tempové věci běžím na cílené tempo. Podle toho, jak se mi běží první úsek série, většinou odhadnu, jestli to v ten daný den dává smysl, nebo jestli bude lepší trénink odsunout.”

Jak jsi to měl během květnového maratonu v Praze? Někde na třicátém kilometru to vypadalo, že ti to Vláďa Marčík letos natře. Jenže o pár chvil později Vláďa spektakulárně vytuhnul, zatímco na tobě bylo vidět, s jakou radostí běžíš.

“V Praze je to pro mě vždy hodně speciální a motivující. Spousta lidí je kolem trati, a i samotný maraton je pro mne korunní distancí. Bývám předem hodně nervózní a dokážu se na to i hodně dobře naburcovat. Jak zmiňuješ ten třicátý kilometr, tam jsem se cítil úplně dobře, úplně fresh. Do té doby jsem letos nic nezaběhl, ani od té doby, ale ten den vše zapadlo.”

Nedá mi to se nezeptat. Dlouhé roky jste se přetahovali s Jirkou Homoláčem o to, kdo bude českou jedničkou, ať už na půlmaratonu či v maratonu. Jaký máte mezi sebou vztah?

“Jirka je zcela určitě můj nejbližší běžecký kamarád! Za ty roky, co jsme spolu strávili na závodech nebo na soustředění v zahraničí… Fandím mu, je mi to taky líto, když se mu zrovna úplně nedaří. Přál bych mu, aby se to zase otočilo. Musí ale ve svém stereotypu něco změnit, vymanit se z koloběhu ‚Keňa a pak jeden závod za druhým‘, pokud to ještě chce někam dotáhnout. Určitě má na to ještě ty mladé prohnat, on není kdovíjak starý (33 let), je možná v nejlepším vytrvaleckém věku!”

Když se podíváš na úroveň české vytrvalecké špičky, zejména na nová jména, která se nyní ve výsledcích půlmaratonů a maratonů objevují, dá se čekat něco podobného, jako se stalo u žen? Tam byla také úroveň špatná, ale z roku na rok jsme měli hned čtyři skvělé maratonkyně.

“Já myslím, že do maratonu ještě úplně moc nových jmen nevyskočilo. Ale desítka a pětka, tam jsou kluci brutálně rychlí už teď. Půlmaraton, dejme tomu, ale tam je to už pro současné mladé běžce z dráhy spíš hrana. Musí vydržet, na maraton nenaběháš za jednu, dvě sezony.”

V Praze jste se nyní dlouho drželi pospolu s Vláďou Marčíkem.

“To mne docela překvapilo, protože před startem měl mnohem vyšší ambice, tak jsem pak byl překvapen, jak pomalu to rozběhl. To nebylo tak, že by to přepálil a pak už nemohl.”

Napadá mne ještě třeba Martin Zajíc, kterého běžecky vychoval právě Jirka Homoláč. Martin teď udělal fakt velké pokroky.

“Ano! Určitě ano. Ale s tím maratonem ještě čeká a dělá dobře. Je hodně rychlý na pětce, na desítce má, myslím, ještě velký prostor pro zlepšení, ale na půlmaraton a maraton má ještě čas.”

Nedá mi to, abych se nezeptal. Letos v Praze na půlmaratonu jsme tě viděli v netradiční roli vodiče. Udával jsi tempo Moiře Stewartové. Jak to vzniklo a jaké byly tvé postřehy a dojmy?

“Volal mi Vašek Janoušek, kouč Moiry, jestli bych s ní nechtěl běžet maraton. V tu chvíli jsem ale hodně váhal, protože má zimní příprava byla fakt tragická. Byl jsem několikrát nemocný a nenaběhal jsem vůbec nic. Takže jsem mu říkal, že si to ještě rozmyslím, ale že bych asi maraton rád ještě jednou běžel za sebe, ale půlmaraton že bych dal. Tak jsme se dohodli takto.”

A průběh půlmaratonu coby vodič?

“Bylo to docela příjemné běžet si Prahou v tomto tempu. (smích) Jsem rád, že jsem si to pak zopakoval i při maratonu.”

Pro hobíka je to dost kruté slyšet, že ses příjemně proběhl Prahou tempem 3:27/km! (smích)

“Já vím, já vím… (úsměv). Prostě jsem běžel mírně pomalejším tempem, než je moje závodní hrana, tak jsem si ten závod i víc užil. Na takto velkém závodě jsem nikdy vodiče navíc nedělal.”

To mne zajímá – jak to probíhalo? Dalo se při závodě s Moirou komunikovat?

“Povzbuzoval jsem ji, ale neodpovídala! (směje se) Ale myslím, že toho ten den měla na konci plné kecky. Občas jsme prohodili pár slov s Honzou Sýkorou, který běžel s námi. Nakonec se kolem nás utvořila i celá skupinka běžců, tak jsme se ji snažili trochu organizovat. Pořád se něco dělo na trati. Bylo to rozhodně zábavné.”

Každopádně byl na vás s Moirou hodně zajímavý pohled, takto hvězdnou dvojku pohromadě moc často na závodech nevídáme. Otočme ale list. Mám tu druhou a poslední várku rychlých otázek a odpovědí. Týkají se tvých oblíbených závodů, protože ty na ně chodíš moc rád.

“Pojďme do toho.”

Tak tedy bez dlouhého přemýšlení, řekni jméno závodu a prosím i krátce vysvětli, čím si tě získal. Jdeme na to – silnice?

“Určitě pražský maraton. Je to královská trať a v Praze to má pro mne vždy extra náboj.”

Kros?

“Asi Janovská 11 nebo 19 tady u nás v Jizerkách, protože jsem tam začal běhat už jako lyžař. Takže to má pro mne pořád své kouzlo.”

Hory?

“(chvíli přemýšlí) Taky místní, Ještěd SkyRace. Mockrát jsem se na místním kopečku vytrápil a budu to zkoušet dál.”

Dráha? Ta je všude asi stejná, ale konkrétně nějaký ročník nebo závod, který se ti vybaví.

“Asi nejlepší můj běh, nebo nejpřekvapivější mé vítězství byla desítka mistrovství republiky ve Slavkově u Brna v covidových letech. To jsem zaběhl strašně na pohodu a dobře. Předtím nebo potom jsem ještě vyhrál republiku v půlmaratonu, to tehdy bylo týden po sobě, a cítil jsem se tam extra dobře.”

A poslední je zahraničí. Volná disciplína, povrch, distance…

“Asi Valencie a maraton tam. Ten se mi hodně líbil.”

Protože osobák?

“Protože osobák. A taky to byla divná covidová doba, byl to závod, se kterým nikdo nepočítal, že bude. Bylo to hodně nejisté. Byl to závod jen pro vybrané atlety, tak vůbec nechápu, jak jsme se tam dostali. Ale byl to skvělý zážitek běžet s pár elitními atlety vylidněnou Valencií.”

Covidové roky byly sportovně vůbec hodně těžké a divné, že?

“Přesně tak, jsem fakt rád, že už to máme za sebou a že zmutoval do nemocí, ze kterých si nikdo už nic nedělá. Mimochodem tak jako letošní zimu jsem nebyl nemocný snad celý život. Možná jsem měl právě nějaký covid, několikrát se to vrátilo… Ani v dobách covidu jsem takto nemocný nebyl!”

Snad už to máš za sebou. Zmínil jsi několikrát atmosféru pražského maratonu, kde bývá hodně lidí, přenos televize, mluví se o tom předem. Běhy obecně nemívají takovou sledovanost jako jiné sporty. Jak se třeba stavíš k akcím typu Eliuda Kipchogeho a jeho ‚umělého‘ maratonu pod dvě hodiny ve Vídni?

“Bez propojení atletiky s marketingem a businessem to asi nejde. Vybrali si špičkového atleta a dokázali tou událostí ve Vídni nebo předtím v Monze zaujmout i ty, kteří by asi jinak maraton nesledovali. Možná ani kdyby pod ty dvě hodiny zaběhl někde na opravdovém závodě, tak by kolem toho nebylo takové haló, jako bylo v té Vídni. Tam to bylo fakt skvěle marketingově vymyšlené.”

A podobně jako o pár let předtím v Monze i skvěle pojaté televizí. Je to kumšt udělat maraton zajímavý pro diváky a tady při těch akcích se ukázalo, že to jde a že i maraton může být koukatelným sportem, že?

“Jasně.”

Nevím, zda to jako přímý účastník maratonu v Praze vůbec máš šanci vnímat, ale naše Česká televize v tomto zrovna moc nevyniká. Kolikrát vás, Čechy, marně loví ve startovním poli, nemají přehled o tom, o co jde a kdo je kdo…

“Hm, je to tak. Možná je to tím, že přenos jde do ciziny a tam záběry na české běžce asi nikoho moc nezajímají, nevím. Ale obecně komentovat závod, když nemáš pořádně ani mezičasy, to bych fakt dělat nechtěl. Pak nevíš, co se vlastně děje. Přitom by stačilo mít pár lidí na trati s telefonem a zjistit, kdo kde běží, v jakých časech a mezičasech. Co chcete komentovat, když nevíte, kde kdo je? Mně jednou zvali a odmítl jsem to s tím, že mi nestačí komentovat jen záběry na obrazovce na africké běžce a pražské památky.”

Máš ty někoho ze zahraničních borců, koho máš rád?

“Mně se vždycky líbil Mo Farah kvůli stylu, kterým běhá či běhal. A samozřejmě je nádherné sledovat Eliuda Kipchogeho, jak na 38. kilometru vypadá, že si lehce kluše tempem 2:50 na kilák… To je obdivuhodné.”

Je to mistr i v práci s hlavou. Drtit soupeře už jen tím, jak v klíčových momentech závodu vypadá uvolněně. Jak se stavíš k mentální práci při běhu ty?

“Když je o co běžet, tak u mne to funguje tak, že se tělo nevzdává. Když se pohybuju někde vepředu, nebo běžím na dobrý čas, nebo medaili, tak mi tělo nevypovídá funkci. Ale jakmile se někde propadám, nebo mne začnou předbíhat zezadu, tak to člověka zlomí. V tom jsem slabý. Já se snažím spíš držet tempo, než že bych byl lovec. Aspoň teď určitě. Dřív jsem ty maratony běhal víceméně jen já proti Jirkovi (Homoláčovi), který je běhal způsobem, že to vždy napálil a já byl ten, kdo ho zezadu dobíhal. Anebo nás pak oba doběhl ještě Petr Pechek (smích). Samozřejmě je to výhodné někoho sledovat na dlouhých rovinkách před sebou, sledovat jeho styl, že mu to třeba najednou neběží, tak se začneš přibližovat. To je samozřejmě hodně motivující. Pak ho doběhneš, trochu si odpočineš a už za tebou funí Péťa Pechek (smích).”

Právem sis svými výkony řekl o sponzoring, konkrétně s Moirou Stewartovou a Marcelou Joglovou hájíte barvy Pumy. Ty už můžeš srovnávat, za ty roky běhání se běžecké boty hodně měnily. Jak jsi spokojen se současnými modely závodních bot?

“Už první modely těchto typů bot s karbonem – PUMA Deviate Nitro a Deviate Nitro Elite – pro mne byly naprostou peckou, pro můj styl běhu. Mně to strašně pomohlo, ale i stabilizovalo zdravotně. V těch závodních šlupkách, co jsme běhali dřív, tam stačilo být lehce přetížený a nemít úplně čerstvé nohy a na pátém kilometru už ti vypověděly funkci a bylo hotovo. Nohy se omlátily mnohem dřív, pořád jsem měl problémy se svaly, byly stažené nebo popraskané. Pořád bylo něco. Mně karbony zcela stabilizovaly.”

To je hodně zajímavé, co říkáš, protože to nejsou boty, které by asi byly vnímané jednoznačně. Sami výrobci je pomalým hobíkům moc nedoporučují, byť poslední dobou se objevují i tréninkové karbonky…

“Asi záleží na tempu a stylu běhu. Mně rozhodně pomáhají. Můžu jít běhat hned druhý den po těžkém závodě. To když jsem měl dřív na sobě tenoučké boty, tak jsem pak nebyl schopen týden po závodě vyběhnout.”

Co ti tedy od Pumy nejvíc sedí za modely?

“Nejradši mám samozřejmě jejich závodní model Deviate Nitro Elite a Fast-R Nitro, které u nás ještě ani moc na maratonu nevidíš. Oboje jsou skvělé a fungují mi. Na trénink pak mám Deviate, které jsou hodně příjemné i na klusání. A taky mají karbonový plát, bez něj už snad v botníku nemám nic. Snad jen občas obuju nějakou starší botu, aby si chodidlo trochu odpočinulo a bylo v něčem jiném než běžně. Silniční tréninkové boty si beru i do lehčího terénu, jen na závod typu Ještěd SkyRace si vezmu špuntovky, podle toho, jaké je aktuální počasí a jak vypadá povrch.”

Na závěr se krátce zastavme u tvého trénování hobíků. Začal jsi s tím v době, kdy jsi neměl úplně skvělé příjmy, ale vydržel jsi u toho. Co ti to přináší?

“Má z toho fakt radost. Pochopitelně se jedná povětšinou o trénování na dálku, dokonce máme i borce z druhého konce republiky, ale je fakt krásné sledovat, jak se zlepšují. A když absolvuješ strukturovaný trénink, tak se zlepšíš prakticky vždycky. Fakt je to pak radost sdílet jejich nadšení, a je úplně jedno, zda trénuješ běžce s desítkou za 35 minut nebo 55 minut, ta oboustranná radost je fakt velká.”

A nechybí ti, že nemáš trenérské vzdělání?

“Trochu mi to líto je, protože už během střední školy jsem měl možnost relativně snadno získat trenérské vzdělání.”

Jak moc je formální vzdělání nutné pro trénink?

“Asi kdybych chtěl trénovat mládež nebo nějaký klub, ale takto ode mne spíš lidi očekávají informace a zkušenosti, které jsem za své běhání nasbíral. Spíš než měření laktátu na dráze, je zajímá, co mají dělat, když je bolí tu a tady, nebo co mají jíst, jak trénovat.”

Takže jim radíš tlačenku a buřty? (úsměv)

“To samozřejmě ne, to že mám já ze sportu rychlé spalování, ještě neznamená, že to budu doporučovat dál. (smích) Spíš jim radím, jak trénovat a běhání kompenzovat. Prošel jsem si různými zraněními, znám anatomii lidského těla a ta běžecká a vytrvalecká zranění se vesměs pořád opakují.”

Na závěr tradiční otázka – kde tě letos uvidíme? Poběžíš ještě jeden maraton?

“Asi určitě ne, jedině snad, že by mne opět kontaktovala Moira, ta určitě ještě něco na podzim poběží. To bych si dal říci, ale běžet ho za sebe, to už letos ne. A co jiného mám v plánu? Já fakt neplánuji, já vím maximálně tak, co půjdu za týden. Závody jsou pro mne víkendovou zábavou a chci z nich mít radost, a ne si na sebe šít bič a pak být ještě zklamaný, když by mi to třeba nevyšlo podle představ. Možná teď poběžím půlmaraton v Olomouci, uvidím.”

Baví tě pořád běh?

“Baví! Akorát dělám rozdíl mezi běháním a tréninkem. To druhé mne baví pochopitelně čím dál méně, protože to bolí. Takže samozřejmě tu motivaci už hledám hůř, ale pořád mne to baví.”

To je vidět a i znát z tvých výkonů. Maraton za 2:19, to je pořád hodně dobrý výsledek!

“Bylo to pro mne velké překvapení, já fakt takový čas nečekal. Celou zimu jsem se totálně plácal, a i k jaru byl mým vrcholným tréninkem běh tempem ke 3:20 na kilák. S jazykem na vestě. A pak jsem z toho běžel celý maraton tempem 3:18 a ještě docela na pohodu. Asi si tělo ještě ze setrvačnosti vzpomnělo na závody z let předtím. (úsměv)”