Máš za sebou povedený ročník na nejdelší trase nejprestižnějšího závodu světa, Ultra-Trail du Mont Blanc, skončil jsi 33. mezi muži a ve své věkové kategorii dokonce třetí. Přitom jsi během závodu prožil dvě krize, že? Jedna se týkala prochladnutí na vrcholcích a potíží s dýcháním, o tu druhou se postarali pořadatelé, kterým se úplně nelíbila tvá povinná výbava…

"Je fakt, že první krizi jsem dostal až někdy třeba na 120 km. Do té doby se mi běželo úplně krásně. Nohy mi šly hezky. Počasí nahoře bylo takové, jaké bylo (sníh, teploty kolem nuly a mlha), ale to bylo pro každého stejné. Taky jsem mrznul, taky jsem prochladnul, ale naštěstí krizi jsem dlouho neměl, takže mi to běželo pěkně. Až pak od 120. kilometru (závod měřil 174 km s celkovým počtem 9900 nastoupaných metrů). Pak jsem musel docela přibrzdit. Jak jsem v noci prochladnul, nějak se mi nachladily průdušky a úplně jsem se zahlenil. Pak najednou od toho 120. km jsem se nemohl pořádně nadechnout, nadechl jsem se vždycky tak sotva na dvacet, třicet procent. V ten moment byly nohy ještě pořád dobré, takže mě to mrzelo, že nemůžu běžet lépe, ale omezoval mě dech. V rovinatých pasážích, kde jsem chtěl a mohl běžet, jsem často přecházel do chůze a ztratil jsem tam dost času.”

A už se ti to někdy stalo?

"Takhle úplně ne. Občas, když prochladnu někde v noci, tak pak třeba chrchlám. Ale že by mi to omezovalo dech při závodě, to ne.”

Dá se tomu nachlazení průdušek na alpských vrcholcích nějak čelit?

"Měl jsem nákrčník na ruce, mám ho vždycky ve většině závodů na ruce. Kdybych si ho dal třeba přes pusu tam nahoře, kde sněžilo a foukal vichr, tak by to třeba pomohlo. Nevím, proč jsem to neudělal. Asi jsem to mohl lépe vyhodnotit a v údolí se zavčasu v noci přiobléct a třeba si vzít i kalhoty nebo si vzít lepší bundu, kterou jsem měl v batohu.”

Tou druhou nepříjemností byla hrozba hodinové penalizace, která se u tebe poměrně brzo po startu objevila na online přenosu. Pak naštěstí zmizela, ale asi sis také s tím užil. O co šlo?

"Na 34. km v Les Contamines byla první ze tří kontrol výbavy. Tady kontrolovali, tuším, druhou a třetí vrstvu a tomu chlapíkovi se nějak nelíbila moje třetí vrstva. Nevím ani, co konkrétně, on moc neuměl anglicky. Vyfotil si tam moji výbavu a řekl, ať jdu. Pak v Courmayeuru (82. km) jsem jim ukazoval druhou a třetí vrstvu znovu a penalizaci smazali. Já jsem to ani nevěděl, že nějakou mám! To mi řekli až potom. Já nevím, co bylo špatně. Nejsem si vědom toho, že bych se něčeho dopustil.”

A když mluvíš o tom čase, zlepšil ses na 24:24:37. S čím jsi do toho šel letos?

"Zhruba s takovýmhle cílem. Měl jsem napsané mezičasy na 24 a půl hodiny. Jednu dost nepříjemnou pasáž nakonec kvůli počasí zkrátili, ale zase na začátku na začátku kvůli sesuvům půdy tu trasu mírně prodloužili. S časem jsem ve výsledku moc spokojený. Jenom teď zpětně, když vím, jak jsem absolvoval těch posledních pět, šest hodin, tak vím, že jsem tam ztratil třeba hodinu. Ale jsem realista, mohl být i jiný problém, prostě je to dlouhé a náročné. Takže teď jenom lituji, že kdybych neměl problémy s dýcháním, tak by to mohlo být výrazně lepší. Jinak s časem jsem ale spokojený. Navíc to stačilo ještě na třetí místo v kategorii, o čemž jsem ani nevěděl, to jsem se dozvěděl až v cíli. Bylo docela příjemné, že jsem tam pak zůstal do druhého dne na vyhlášení a byl to hezký zážitek být tam s těmi eliťáky ve stanu a pak na pódiu.”

Jak se vůbec plánuje čas na akcích tohoto typu? Jak moc znáš sám sebe a jak moc jsi ambiciózní posouvat své limity?

"Jsem ambiciózní v tom smyslu, že chci sám sebe posouvat. Rád se vracím na stejné závody, kde se můžu porovnat se svým dřívějším časem, když je stejná trasa. S ostatními se taky samozřejmě porovnávám, ale neznám do detailu, jak moc se kdo připravoval a co ho zrovna trápí nebo netrápí. Znám dobře sebe a vím, kdy jsem se na co jak připravoval, tak se rád porovnávám sám se sebou. A ten čas? Ten se nastaví jednoduše. Běžel jsem to před dvěma lety, měl jsem čas 25 a půl hodiny a doufal jsem, že jsem se někam posunul. Trénoval jsem zase o něco víc a jinak, tak jsem věřil, že svůj čas zlepším.”

Je ti jen 37 let a už máš na kontě impozantní sbírku krásných a náročných závodů. Kam se to dá posouvat dál, co se týče zážitků? Nebo podle čeho si vlastně vybíráš závody?

"UTMB je hrozná komerce, je to obrovské. Na jednu stranu můžeme nadávat, že třeba jenom startovné je drahé, ale dokud se budeme na takové závody hlásit, tak to levnější nebude (smích). Když se člověk chce porovnat s nejlepšími, tak díky UTMB tady ta možnost je. Takže teď to mám nastavené tak, že bych se tam ještě chtěl vrátit. Rád bych si odškrtnul čas pod 24 hodin. Jestli to vyjde nebo ne, je úplně jedno, ale důležité je, že se na to chci připravovat. Jinak ostatní závody jsem si vybíral tak nějak různě, Madeiru třeba proto, že jsem tam byl třikrát na dovolené a hrozně se mi tam zalíbilo. O Ultra Pirineu (ve Španělsku) jsem věděl, že je to tam krásné. Takže skoro vždy i na nějaké doporučení.”

Říkáš, že by ses rád vrátil a posunul si čas na UTMB. Co se dá dělat v přípravě jinak? Předpokládám, že to není jen o nekonečném navyšování kilometráže.

"Můžu porovnat sebe letos a sebe před dvěma lety. Spolupracuji nyní s Adamem Sebastianem Helceletem, atletickým vícebojařem, a děláme silově-dynamické tréninky. Čtvrt roku jsem k němu chodil dvakrát týdně. V závodě jsem pak cítil, že mám opravdu dobré nohy. I po 100 km jsem v nich měl sílu, měly z čeho brát. V tom vidím smysl, na to bych chtěl navázat a chtěl bych v tomhle pokračovat. Jinak ty objemy asi už nemám v plánu moc navyšovat, ale já si vždy říkám, že stačí se tak nějak udržovat během roku a pak mít tréninkově povedené poslední čtyři týdny před závodem, tam navýšit objemy a nezranit se. Kromě toho, že se před závodem snažím naběhat dost výškových metrů, žádný specifický trénink nemám.”

To je zajímavá informace o navázání spolupráce s Adamem. Každý na to jde trochu jinak, do tréninku a řízení ultrazávodů už promlouvá i AI, doporučuje příjem energie, volbu tempa během závodu samotného… Umíš si představit i sám sebe, jak máš kolem sebe tým specialistů?

"Ne, určitě ne. Mě by to nebavilo. Nemám ani trenéra, který by mi psal tréninky. Jak jsem říkal několikrát, pravděpodobně kdybych měl napsané, že zítra půjdu tohle a tohle, tak by mě to nebavilo. Ne snad že bych byl nějaký pankáč, ale mám rád, když v tom nemám úplně nějaký řád a spíš si tak pobíhám. A na to, co chci běhat, mi to stačí. Nemám v plánu se nijak výrazně zlepšit nebo být v tom profíkem. To určitě tak nemám.”

Myslíš si, že světová ultratrailová špička je už hodně odskočená? Tvé 33. místo je samozřejmě impozantní, ale je tu vůbec šance se těm nejlepším aspoň přiblížit?

"Je odskočená extrémně. Když se podíváš na jejich časy, tak je to jiné. Byl bych schopný, kdybych se vyždímal, s nimi udržet třeba první polovinu závodu. Ale tam rozhoduje ta druhá polovina, kdy já bych byl vyřízený a musel bych skončit, ale oni jsou schopní to tempo udržet. Tam oproti nim ztrácím hodiny.”

To je neskutečné. Dokážeš si to nějak vysvětlit?

"Mají určitě větší talent, a když se podívám na jejich tréninky, tak jsou prostě výrazně kvalitnější. Oni jsou častěji v kopcích. To já nejsem schopný si tak zařídit, abych to tak natrénoval, nebo ani nechci. Já chodím na plný úvazek do práce, tak je to někdy náročné. Jít po práci a třeba v těch posledních čtyřech týdnech, když se snažím mít velké objemy, tak jsem jezdil několikrát týdně třeba na Milešovku, ale jel jsem tam v šest večer a byl tam do půlnoci. Pak jsem přijel domů v jednu ráno a na sedmou jsem šel zase do práce. Do toho tréninky s Adamem, nějaká sauna, masáž…”

I tak ale dosahuješ skvělých výsledků a máš respekt celé komunity. Když jsme během UTMB dávali na FB příspěvek o tobě, oslovil přes sto tisíc lidí. A mimochodem, jeden z nich, nějaký Radek Brunner, napsal do komentářů: ‚Aleš Sedlák není jen skvělý běžec, ale hlavně skvělý člověk. Každý rok stoupá výš a výš a užívá si to.‘ Je to pravda? Užíváš si?

"Nevím, jestli si to užívám. Třeba na UTMB jsem jel s tím, že si to nepotřebuju užívat. Většinu tréninku si taky neužívám, prostě mám daný nějaký cíl a za ním jdu. Ale asi ano, abych nepřeháněl s tím, že mě to nebaví. Třeba polovinu závodu si užiju, když jsou hezké výhledy. Nebo když jsem šel několik hodin s Courtney, to byl zážitek, to bylo hezké. Ale pak prostě přijde krize nebo to zrovna úplně nejde, a tak nemůžu říct, že si to užívám po celou dobu.”

Myslím, že Radek to myslel obecně, že si užíváš běhání, zlepšování a ježdění po těch dlouhých závodech.

"Ano, to je teď můj životní styl, to běhání, takže to určitě souhlasím.”

Ještě k Radkovi. Zmínil, že jsi za ním kdysi zajel na Spartathlon. Je to pravda?

"Ano, dvakrát. Seznámili jsme se vlastně tak, že jsem jel pracovně do Atén. A čistě náhodou zrovna v termínu Spartathlonu. S Radkem jsem se ještě neznal, v životě jsem ho do té doby nepotkal, jen jsem ho obdivoval. Tak jsem mu napsal, že tam budu v tomto termínu a že kdyby chtěl s něčím pomoct, rád pomůžu. Od nějakého 140. kilometru jsem mu tak tam dělal support, ale takový neoficiální, spíš jsem mu hlásil, kdo je za ním, před ním a tak. A i kdyby mi řekl, že nepotřebuje, tak bych tam stejně jel a koukal bych se. To bylo poprvé. Podruhé, možná to bylo rok nato, jsem cíleně naplánoval dovolenou do Řecka a spojili jsme to.”

To je skvělé. Nemůžu se v tom případě nezeptat, co ty a Spartathlon?

"Asi ne. Zatím bych chtěl běhat spíš po horách a v přírodě. Ta trasa se mi úplně nelíbí, je to dost po silnici a za provozu. Ale ten závod má obrovské jméno a atmosféru, což je tam cítit. Na jednu stranu by mě to sice lákalo, ale zatím mám pocit, že tam nepatřím.”

Mě to tak napadlo v té souvislosti, že když už někdo sám vyrazí na Spartathlon se podívat, dokonce dvakrát, jestli to nezanechá červíka.

"Mám to někde vzadu v hlavě. Zatím takový zárodek červíka.” (smích)

Máš proběhané Česko, miluješ běžecké výlety i bez čísla na hrudi, kvůli běhu jsi navštívil i řadu evropských zemí. Zatím se ale na tebe neusmálo štěstí v loterii na kultovní Western States. Tak sis do Států udělal letos v dubnu výlet za jiným závodem…

"Dělal jsem nějaký rozhovor s Katkou Matrasovou a ptala se mě na USA a závody. Tehdy jsem to povídal, že to není věc, co by mě lákala. Ale jakmile jsme se rozloučili, začal jsem nad tím přemýšlet a vyskočila na mě jiná jedna americká stomílovka ve stejném místě – The Canyons Endurance Runs. Začalo mě to lákat, no a letos jsem ji dal.”

Když máš tuhle zkušenost, liší se tamní závody něčím od těch evropských?

„Záleží, s čím to srovnám. Když bych to srovnával s UTMB, tak v USA to určitě to není tak prestižní, minimálně ty Canyons. Western States budou jiný. Ale jinak, jak je to pod hlavičkou UTMB, tak nějaké regule musí dodržovat stejné. Na Canyons mi hrozně vyhovovalo, že na občerstvovačkách se všechno pilo z plechovek – Coca-Coly, Fanty, Sprite. Kdežto v Evropě na UTMB jsou z postmixů, mají namíchanou Coca-Colu z prášku a ta mi nechutná, nejsou v ní skoro bublinky. V Americe jsem si užíval ty plechovky, vychlazené v ledu, to bylo super. (úsměv) Možná ti to připadá jako blbost, ale taková vychlazená plechovka coly na občerstvovačce dokáže zázraky.“

Rozšíříš tedy svůj záběr i mimo Evropu, nebo to byla spíš výjimka?

"Byla to spíš výjimka. Ten závod se mi líbil a neměl bych problém jet na něj znova. Taky si myslím, že bych tam mohl podat lepší výkon. To by asi mohl být důvod se tam vrátit. Letos jsem šel tři velké závody, v dubnu v Americe Canyons, v červnu Lavaredo a na konci srpna UTMB. Přijde mi to jako dost dobrá trojkombinace. Klidně bych si to zopakoval, ale záleží na tom, jak se domluvíme doma.”

Četl jsem, že ultratraily v Evropě a v USA se liší právě rozdílnou dojezdovou vzdáleností. Fanouškové to mají do Chamonix blíž než přejíždět půlku Států.

"Těch lidí tam bylo opravdu znatelně méně. A hlavně já jsem tam běžel stomílovku, která je poměrně nová a není ještě tak prestižní. Takže jsme dobíhali někdy za deštivého rána v pět nebo šest a prakticky tam nikdo nebyl. Byl jsem rád, že jsem našel cíl.”

Western States jsme zmínili. Předpokládám, že ho budeš zkoušet dál?

"Ano, budu. Ale hlavně ať mě nevylosují dřív než Radka Brunnera. To by se na mě asi zlobil.” (smích)

Krásné by bylo, kdybyste to běželi oba dva v jednom ročníku. Mám otázku ohledně tréninku. Nikde tě nevidím na krátkých závodech. Vůbec je nedáváš, ani v rámci tréninku?

"Hrozně málo. Měl jsem dřív problémy s achilovkou, a když jdu něco kratšího a rychlejšího, cítím, že to není pro ni ideální. Měl jsem v ní před několika lety zánět, který nebude zřejmě nikdy stoprocentně zahojený. A celkově si pak tři, čtyři dny lížu rány. Tak kratší závody raději vyměňuju za každodenní pobíhání.”

Jak se běhá se zánětem achilovky?

"Mám měkké boty. Běhám většinou v Hoka botách. Řešil jsem to s mnoha fyzioterapeuty a mám to ve stavu, že mě to v ničem neomezuje, nebolí. Jen si to vždycky rozbouřím nějakým rychlejším během a pak musím být dva dny opatrnější. Ale když se připravuji třeba na UTMB, tak o ní ani nevím. Když si někdy dám od běhu několik dnů úplně odpočinek, tak se mi to často zhorší. V tom je mi sympatický právě Adam Helcelet, protože on měl taky problémy s achilovkou, sám si tím prošel, mi hodně dává speciální cviky právě na ni. Je přesvědčený, že mě z toho úplně dostane.”

Držím palce. Ani nevím, jak jste se dali dohromady?

"Mám rád běhání na pásu. Umím být dvě, tři hodiny zavřený na pásu a baví mě to, není to trápení. Chodím běhat na pás do Šestky (obchodní centrum), kde on trénuje. Tak jsem ho tam delší dobu pozoroval z pásu a líbil se mi jeho přístup k tréninkům, co tam měl se svěřenci. Tak jsem ho oslovil.”

Tak to jsi jeden z mála ultraběžců, kdo říká, že nemá problém, nebo dokonce rád běhá na pásu…

"Jsem schopný být tam třeba dvakrát, třikrát týdně po třech hodinách. Vidím v tom výhodu, že když si tam nastavíš nějaký sklon a tempo, tak tě ten pás donutí to dodržet. Zatímco když půjdeš běhat kopce do terénu, zastavíš nebo zvolníš raz dva. Takže za mě je pás dobrý trenér. Vždycky si dávám sluchátka a něco poslouchám. Ať už podcast, nebo něco do práce, něco shlédnu. Kolikrát mám i nějakou nenáročnou online schůzku na pásu.” (smích)

Jaká je tvoje další motivace v téhle fázi, když už toho máš hodně za sebou a v 37 letech pořád ani zdaleka nejsi starý. Cítíš se běžecky pořád jako mladík?

"Cítím se tak. Teď je zrovna takové špatné období se ptát na motivaci, když mám po tom největším vrcholu, prakticky po sezóně. Teď si ani nechci moc namáhat hlavu, nic vymýšlet. Jen mám někde v hlavě, že bych se chtěl vrátit na UTMB a říkám si, že bych to asi rád udělal příští rok, protože tam mám možnost jisté účasti díky Lavaredu.”

A nějaké bláznoviny typu oběh republiky nebo od moře k moři, to tě nikdy neoslovovalo?

"Neříkám, že mi to je úplně cizí. Mám rád přeběhy, třeba jsem s Rockpointem přebíhal Krušné hory, Šumavu nebo Novohradky, baví mě to. Ale že bych úplně sólo? Ještě jsem furt v závodním módu. Možná, až mě přestane bavit závodění, tak najdu zalíbení v tomhle.”

Sice už neběháš krátké závody, ale solidně zvládáš různé délky těch dlouhých. Jaký je z pohledu běžce tvých kvalit rozdíl mezi 100 km a 100 mílemi?

"Rozdíl je určitě v přípravě. Nedá se na obě dvě distance připravovat ze 100km tréninku. Vždycky se snažím naběhat v posledních čtyřech týdnech minimálně parametry závodu v jednom týdnu. Myslím si, že kdybych naběhl 100 km za týden, tak nemůžu jít na stomílovku, protože ten rozdíl je obrovský. I psychicky je to jiné, protože když dostaneš krizi na 30. km a koukneš se na hodinky nebo víš, že tě čeká ještě dalších 135 km, je to šílené. Hlava na to musí být nastavená. Ale jinak je to furt běh, je to podobné. Ale musí si to člověk uvědomit předtím, než se na to začne připravovat a mít tu délku a náročnost v hlavě.”

Ty jsi v mládí dělal fotbal. Dá se tam najít něco, co běžci teď pomáhá oproti tomu, kdybys byl vyslovený hobík a začal někdy ve třiceti?

"Asi disciplína. Měli jsme vždycky ostré trenéry na fotbale. Dneska by je za to, co nám dělali, skoro zavřeli. Takže si myslím, že mám dobrou disciplínu díky tomu, že neexistovalo, že bych nepřišel na trénink. Nikdo z nás nevynechal jediný trénink za sezónu, protože to by nás sežral trenér. Disciplínu mám, když je před závodem a nechce se mi třeba jít trénovat, stejně jdu.”

Když jsi třeba na stém kilometru a zbývá ti ještě 70, jsi na sebe milý, drsňák, nebo se to střídá?

"Nevím, jestli takhle přemýšlím. Když jsem třeba hodně vyčerpaný, tak si říkám: ‚Dobře, přihlásil ses na to, tak teď to dokončíš a pak už se nemusíš hlásit na další závody, už na ně nemusíš chodit.‘ (úsměv) Takhle se sebou fakt komunikuju a říkám si, že je to klidně naposled, ale tohle prostě dokončím. A to mi vždycky pomůže překonat tu krizi a kousnout se.”

Máš toho strašně moc za sebou. Předpokládám ale, že pořád je tam nervozita před každým startem, ne?

"Už si teď nevzpomínám, co to bylo za závod, přišel jsem tam a vůbec jsem nebyl nervózní, bylo mi všechno jedno a bylo to špatně, protože mi to nešlo. Je to zdravá nervozita každopádně. Kdybych přišel na start a nebyl bych nervózní, tak bych z toho možná znejistěl.”

A poznáš třeba hodinu po startu, že to ten den bude dobré?

"To většinou poznám hned, jakmile práskne pistole. Tak po minutě vím, že to ten den poběží. A vydrží to. Musím zaklepat, ale ještě se mi nestalo, že by mi to v závodě úplně neběželo a byl bych prázdný. V tréninku samozřejmě ano. A kolikrát si říkám v tréninku, když mám prázdné nohy a neběží mi to: ‚Jestli tohle přijde někdy na mě v závodě, tak nevím, co budu dělat.‘ Ale jak jsem pak v závodě a hlava je z toho lehce nervózní, tak mi nedovolí to podcenit.”

Když zmiňuješ ty prázdné nohy, letos bylo smutné se dívat na dlouho vedoucí Courtney Dauwalter a její poslední desítky kilometrů, jak se trápila, občas zastavovala, ale stejně došla do cíle. Na desátém místě pak sklidila v cíli větší aplaus než holky na bedně!

“Jak jsem s ní běžel dlouho, tak jsem úplně viděl, jak je to miláček všech. Ona to dokončovala kvůli nim. Asi měla prázdné nohy, a jak jsem s ní chvíli běžel, tak mi říkala, že ji bolí někde okolo nártu. Jinak ona je fakt hrozně fajn. Mně třeba v noci došla čelovka, potřeboval jsem si vzít náhradní baterku, a jak jsme šli vedle sebe, ona to viděla, tak prostě zastaví, posvítí mi do batohu.”

Láká to člověka nechat si o ní něco podepsat nebo se s ní vyfotit?

"Úplně ne, ale dělalo mi to dobře s ní běžet. Je to možná blbé se porovnávat se ženou, ale ona je fakt skvělá.”