Petře, při pohledu na tvou Stravu se nemohu nezeptat, samozřejmě napůl z legrace: Spartathlon letos poběžíš, nebo pojedeš na kole?

“Dík za tuhle otázku. Vůbec není nesmyslná, mě už to totiž párkrát napadlo! (úsměv) Letos ho ale určitě ještě poběžím.”

Měl jsi důvod v přípravě tak upřednostnit kolo? Nevidím u tebe prakticky žádný superdlouhý běh. Zranění?

“Už třetí rok se připravuji na ultramaratony spíše na kole. Běhat mě pořád baví, bohužel po jedenácti letech a desítkách ultrazávodů, z toho dvacet přes 200 km, už tělo nezvládá běhat větší objemy ani intenzitu. Opakovaně to končilo nějakým zraněním a stopkou na několik týdnů. Silniční kolo je skvělá a skoro plnohodnotná náhrada. A pro mě zároveň cesta, jak se bez větší psychické újmy zbavit závislosti na běhání. Po třech letech mám docela solidní závislost na cyklistice.” (smích)

Musím ocenit tvé letošní čtyřdenní putování na kole z Česka až do Pobaltí. Dohromady přes 1200 km během čtyř dnů, to je pecka. O co šlo?

“Ono to bylo ještě trochu víc, za šest dní jsem dal 1850 km a skončil ve Finsku. Přátelé vědí, že mám k severským zemím hodně blízko už spoustu let. Letos v červnu jsme vyzkoušeli cestu z Berlína do Kodaně, tak mě k tomu napadlo zkusit Pobaltí a Helsinky. Byla to asi nejnáročnější akce, co jsem absolvoval, hlavně logisticky a psychicky. Jel jsem sám, s minimalistickým bikepackingem, ubytování a jídlo jsem měl zajištěné a promyšlené jen na první dva dny. Abych se stihnul trochu vyspat a najíst, musel jsem denní nájezd přes 300 km každý den jet dost svižně. Ve Finsku jsem měl u Canyonu domluvenou přepravní krabici do letadla, musel si koupit něco na sebe, prostě postarat se o všechno sám. Nemám s vícedenními akcemi žádné zkušenosti. Bylo to intenzivní, moc jsem toho nenaspal a šest dní se stravovat po benzínových pumpách a fast foodech bylo také obtížné.”

Jestli mám správná data, letos jsi absolvoval jen dva ultrazávody. Znamená to, že tvá kariéra v ultra se chýlí ke konci?

“Zcela jistě se chýlí ke konci, věk nezastavím a zdraví mám taky jen jedno. Nicméně, běhal jsem vždycky dva až tři, výjimečně čtyři, závody, to není u mě nic neobvyklého. Pro mě je běhání více o životním stylu než o závodění, vždycky mě bavila více příprava, držet si fyzičku a pak ladění směrem k závodu. Závod je pro mě důležitý cíl, ale taky stres a bolest. Proto jsem neběhal tolik závodů, ale vždy jsem se na každý snažil maximálně pečlivě připravit. Ono na kvalitní výsledek musí sednout spousta okolností, z nichž většinu vůbec nemůžeme ovlivnit. Například zdraví a dobré počasí. Můj vrchol byl už v roce 2022 v Pabianici, kde jsem zaběhl svůj limitní osobák na 24 hodin (250,8 km). Poslední 24hodinovku jsem pak běžel na Mistrovství světa na Tchaj-wanu (prosinec 2023), ta byla ale jen za odměnu.” (úsměv)

Na Stravě avizuješ, že letošní Spartathlon už bude fakt poslední. Co rozhodlo o tom, že ses pro letošní ročník přihlásil?

“Přihlásil jsem se vlastně nejvíc kvůli Radku Brunnerovi, pojedeme spolu už poosmé, přece ho nenechám jet samotného. (smích) O posledním Spartathlonu mluvím už od toho svého prvního v roce 2016, takže to nikdo nebere moc vážně. Letos to bude ale definitivně poslední. Stejně jako 24hodinovka před dvěma lety. Ono to neznamená, že si nezaběhnu ještě nějakou stomílovku, anebo třeba nějaký trail, ale opravdu už jen pro radost a zábavu.”

Jak jinak probíhala příprava? Jsi zkušený harcovník, jak složité je se namotivovat a jak nastavit ambice?

“Připravuji se už vlastně jen objemově, protože to mě baví a tělo to pořád ještě zvládá. Nějakou kvalitu sice sporadicky najezdím v kopcích, běžeckou část ale jen odklušu, aby si nohy pořád pamatovaly, co se po nich bude chtít. Motivace na Spartathlonu je vždycky, i když si na startu poslední roky říkám, co tam vlastně ještě dělám. Ambice mám vcelku realistické: nemůžu čekat svižný začátek do Korintu, protože nemám rychlost. A také budu slabý v kopcích, které na Spartathlonu rozhodují. Nicméně z přípravy na kole je velká šance, že budu mít dost sil na to zvládnout poslední třetinu, čtvrtinu závodu relativně rychle. Takhle to bylo už poslední dva roky. Uvidíme.”

Sledoval jsi určitě složení startovního pole a soupeřů, na koho si dát letos největší pozor? Kdo bude patřit mezi favority?

“To tě asi zklamu, protože kromě našeho týmu vůbec nevím, kdo na startovní listině je. Pro mě je pořád favoritem Radek Brunner. Dokázal na Spartathlonu zaběhnout fantastické, špičkové časy a výsledky. Letos má skvělou formu a moc bych mu přál, aby letos po Ultrabalatonu vyhrál i Spartathlon. Udělal pro to maximum.”

Máš na trase nějaký bod, který fakt nemáš rád? Případně je naopak něco, když se řekne Spartathlon, že ti srdce zaplesá?

“Vysloveně hnusné jsou ty industriální části před Korintem. Nejhorší je ale odpolední úsek za Korintem (80–120. km), který je sice na pohled krásný, bohužel je už dál od moře a je tam nejhorší vedro. Opravdu nepředstavitelné a příšerné vedro. Trochu si dojetím pobrečím, když se přiblíží Sparta. To je neopakovatelné a nikde jinde jsem na závodě takovou atmosféru nezažil. A to mám za sebou spoustu náročných závodů po celé Evropě.”

Půjdeš do letošního ročníku s něčím jiným oproti minulým startům? Taktika, jídlo, support…

“Absolutně ne. Zrovna tu mám připravenou na stole tabulku z posledních dvou let. Jen si zkontroluju, zda není změna v roadbooku ohledně umístění dropbagů.”

Letos se zatím na Atény neřítí žádná klimatická pohroma, jsou nějaké jiné faktory, které ovlivní závod?

“Kromě klimatické pohromy jsou největším rizikem respirační choroby, které po návratu dětí z prázdnin a do škol řádí každý rok. V roce 2017 jsem do Sparty doběhl s chřipkou, před dvěma lety jsem podle dodatečného testu na protilátky absolvoval Spartathlon s bezpříznakovým covidem. Koloritem jsou pak různá organizační překvapení od řeckých pořadatelů.”

Před lety jsme trnuli, když jsi právě při Spartathlonu zkolaboval a skončil v nemocnici. Následovalo docela pečlivé sledování tvého zdraví specialisty. Dá se říci, že z tohoto už jsi venku, když se opět stavíš na start takto náročných akcí?

“Kolaps v roce 2019 byl hodně drsnou zkušeností a zážitkem nejen pro mě, ale i pro mé blízké. Pár měsíců nebylo jasné, jestli vůbec budu ještě někdy moct běhat. Hodně mi pomohla kamarádka kardioložka Hanka Štefaničová, která mi kromě nasazení správných léků na hypertenzi promluvila do duše a zásadním způsobem ovlivnila to, jakým způsobem se stravuji. Dohnaly mě nejen celoživotní stravovací zlozvyky, ale i genetika. Musel jsem také poměrně radikálně zhubnout. Díky tomu se mi pak v dalších letech podařilo zaběhnout svoje nejlepší výsledky a vlastně jsem paradoxně v padesáti v nejlepší životní formě. Léky budu brát pořád, na kontroly musím chodit také. I to je důvod, proč se pomalu s ultraběháním a se Spartathlonem loučím.”

Mám se vůbec ptát na tvé další cíle v (ultra)běhání?

“Nemám žádné další cíle pro tento ani další roky, ale určitě se někde na nějakém startu objevím.”