sobota : běh s Advidem po Ještědu

neděle : v rámci stavebního dozoru jsem vytáh' kolo a ujel 25K ve svižném tempu a do půl druhý ráno dělal knihu jízd

pondělí : sedim celý den u PC a vybíhám v 17,30 domu /cca 10K/ je vedro a po prvním kilometru cítím tuhý nohy. Je to asi z toho kola říkám si.

po pěti mi začíná hučet v uchu ale tep mám na 140–150 a dýchám i foukám nosem, no prostě záhada. Na 8K narazim do zdi, asi moc velký horko, to doběhnu v klidném tempu hlavně se nezastavit. Po 500m vytuhnu, zatočí se mi hlava a málem si líznu asfaltu. Kebule se mi točí, ale snažímse aspoň tempově jít. Jestli je tohle ta krize po 32K, tak směle do mě. ať už to mám za sebou. Začíná kopec a já pořád jdu. V půlce se rozbíhám a domu dobíhám jak robotek s časem o 15minut horším než obvykle.

co je vlastně krize? nedostatek tekutin ? , minerálů, psychika, únava málo spánku, vedro a nevím co ještě, ale je to rozhodně adrenalin.

Vzpomínám na Tragédův článek „rege“ doporučuju přečíst všem zelenáčům jako jsem já.

a teď s trochou nadsázky srovnání KRIZE vs. SMRT mám to „štěstí“, že jsem si zažil, co je to být den před smrtí a řeknu Vám je to proti krizi úplná pohoda, ležel jsem na intenzivce neměl sílu ani otevřít oči a necítil už skoro nic. a teď to veselejší pro povzbuzení – KAŽDÝ KDO PŘEKONÁ PODOBNOU KRIZI JAKO JSEM MĚL VČERA JÁ MŮŽE BÝT V KLIDU – UMÍRÁNÍ JE PROTI TOMU POHODA. :D

z severu zdravi trava

Ahoj Trávo, ty jsi ale drsoň. Já když nespím (protože doháním práci v noci), mám nejaké stresíky, tak při běhání zažívám podobné pocity. Jenom si říkám, je to ještě běh pro zdraví? Asi by se měl člověk srovnat a nechodit běhat, když je nevyspalý, vystresovaný, či v jiné fyzické a psychické nepohodě.

[quote=pavli]Ahoj Trávo, ty jsi ale drsoň. Já když nespím (protože doháním práci v noci), mám nejaké stresíky, tak při běhání zažívám podobné pocity. Jenom si říkám, je to ještě běh pro zdraví? Asi by se měl člověk srovnat a nechodit běhat, když je nevyspalý, vystresovaný, či v jiné fyzické a psychické nepohodě.[/quote] naprostý souhlas, běhat se má pro radost.

vždyť taky pro radost běhám, ale nějak sem se domů dovlíct musel ne? :D

je to myšleno jako na téma jak překonat krizi a nevzdávat se něco ve smyslu

TRAGED TO NEVZDAVA

Největší umění je asi poznat, kdy to člověk rozběhá a trápení po 2–3 km přejde bez následků v normální běh, anebo kdy je lepší to zabalit a pomalu dojít pěšky. Však víte čemu vděčil Messner za to, že se stal jedním z nejlepších a stále žije. na rozdíl od spousty jiných. On se byl schopen vrátit , i když byl 100m pod vrcholem. Krize se dá vždycky nějak překonat, ale myslím, že se to někdy může vrátit dvakrát nějak jinak. Já neobdivuji lidi, kteří běhají nachlazení nebo s nedoléčeným zdravím. Pokud se někdo zdravý postaví na start marathonu, ale doběhne ho jen silou vůle, protože nenatrénoval tolik co ostatní, tak to bych i pochopil. Pokud to někdo udělá třikrát za rok, tak už ne. (Já jsem loni v Ostravě málem lezl posledních 5km po čtyřech ,takže bych měl držet hubu a vypnout klávesnici)

[quote=minusak](Já jsem loni v Ostravě málem lezl posledních 5km po čtyřech ,takže bych měl držet hubu a vypnout klávesnici)[/quote] Poslední 2 km jsem v Ostravě udělal za 22 min, i když posledních 10 m jsem zasprintoval.

chacha minusak je můj člověk chacha, proto abych věděl kdy vzdát, ale musím znát svou hranici a to jinak než že překonám aspoň jednu asi nelze /v případě kdy ta hranice má kosu je to fuk/.

co vy na to?

vzpomeňte si PIM a Rotidge nebo jak se ten keňan píše /takovou jsem, ale neměl/

Myslíte že je možný únavou plivat krev???mě to přijde jako kačovina ale kdesi jsem to četl

[quote=Barcelo­na]Myslíte že je možný únavou plivat krev???mě to přijde jako kačovina ale kdesi jsem to četl[/quote] Vybírej si pečlivěji co čteš.

[quote=trava]sobota : běh s Advidem po Ještědu

neděle : v rámci stavebního dozoru jsem vytáh' kolo a ujel 25K ve svižném tempu a do půl druhý ráno dělal knihu jízd

pondělí : sedim celý den u PC a vybíhám v 17,30 domu /cca 10K/ je vedro a po prvním kilometru cítím tuhý nohy. Je to asi z toho kola říkám si.

po pěti mi začíná hučet v uchu ale tep mám na 140–150 a dýchám i foukám nosem, no prostě záhada. Na 8K narazim do zdi, asi moc velký horko, to doběhnu v klidném tempu hlavně se nezastavit. Po 500m vytuhnu, zatočí se mi hlava a málem si líznu asfaltu. Kebule se mi točí, ale snažímse aspoň tempově jít. Jestli je tohle ta krize po 32K, tak směle do mě. ať už to mám za sebou. Začíná kopec a já pořád jdu. V půlce se rozbíhám a domu dobíhám jak robotek s časem o 15minut horším než obvykle.

co je vlastně krize? nedostatek tekutin ? , minerálů, psychika, únava málo spánku, vedro a nevím co ještě, ale je to rozhodně adrenalin.

Vzpomínám na Tragédův článek „rege“ doporučuju přečíst všem zelenáčům jako jsem já.

a teď s trochou nadsázky srovnání KRIZE vs. SMRT mám to „štěstí“, že jsem si zažil, co je to být den před smrtí a řeknu Vám je to proti krizi úplná pohoda, ležel jsem na intenzivce neměl sílu ani otevřít oči a necítil už skoro nic. a teď to veselejší pro povzbuzení – KAŽDÝ KDO PŘEKONÁ PODOBNOU KRIZI JAKO JSEM MĚL VČERA JÁ MŮŽE BÝT V KLIDU – UMÍRÁNÍ JE PROTI TOMU POHODA. :D

z severu zdravi trava[/quote] No konečně můj člověk! Dnes jsem s Albertem chatoval na téma krize a to je krásný příklad, jak chrt přírodňák nemůže pochopit. Jeho konstatování, že to bylo fakt hustý, protože po dvou hodinách běhu ho pak bolej nohy… no… Já mám následující otázky:

1. Stává se ti, že po více než 120minutách běhu už nezvedneš nohu od země?
2. Zvracel jsi z vyčerpání?
3. Upadl jsi do skutečného bezvědomí při nebo po běhání?
4. Jsi po běhu tak vyčerpán, že neotočíš například ani volantem?

… pokud jsou alespoň dvě odpovědi „ne“, tak vy chrti víte prdlajs o tragédím tréninku :) To je samozřejmě všechno částečně vtip, ale fakt je, že mdloby na mě chodí dost často. Jednou co jsem skončil ve škarpě, tak už to mám vychytaný. Když to na mě jde, lehnu si na záda a nohy dám nahoru, třeba opřu o strom a hned je lépe :)

[quote=Traged]tak už to mám vychytaný. Když to na mě jde, lehnu si na záda a nohy dám nahoru, třeba opřu o strom a hned je lépe :)[/quote] Vím, že to není nic k smíchu, ale fakt mě to pobavilo Až uvidím chlapíka, jak leží u stromu, už budu vědět, o co jde…:-)

1. Ano stava, najma ak idem na dlhy beh a poriadne nedoplnim zasoby po predoslom tazkom treningu/zavode. Uz sa mi stalo, ze som zobral pri domoch o kus chleba, aby som sa bol schopny vratit domov…zvezenie som odmietol :)
2. Ano, najmenej 1–2× za rok po pretekoch na 10km-21km, po maratone vzdy- aj 5–8 hodin upornych prujmu a zvracania- od uplneho vypatia sil
3. Ano, upadaol- hned po dobehnuti 10km na drahe- uplne nadoraz… ten rok este viac krat- mal som nejaku nedoliecenu virozu, o ktorej som nevedel, pokial mi nenasadili atb.
4. Niekedy ani po zavode nezdvihnem nohu, som vo fetalnej polohe mnoho hodin a nehybem sa- iba na zachod a spat (uz spominane zvracanie).

Myslim si, ze si vytvaras v hlave vlastnu kastu odvahy a utrpenia…ver mi- aj „chrti“ trpia aj ked vypadaju, ze bezia lahko a ver mi, ze ich treningy su tak bolestive, ze si to rekreanti ani len nevedia predstavit. Ked niekto beha pre radost, tak ma mat z toho radost, aj ked obcas musi prekonat aj sam seba a nieco si vytrpiet, ak behas pre vykony tak sa nemas co stazovat- po urcitom case boli kazdy osobak velmi, aj toho najtalentovanej­sieho bezca. Narozdiel od rekreantov si ti „chrti“ nemozu dovolit sa opriet o strom a dat nohy hore, leda tak po zavode, alebo ak ho zapichnu.

[quote=Mato]1. Ano stava, najma ak idem na dlhy beh a poriadne nedoplnim zasoby po predoslom tazkom treningu/zavode. Uz sa mi stalo, ze som zobral pri domoch o kus chleba, aby som sa bol schopny vratit domov…zvezenie som odmietol :) 2. Ano, najmenej 1–2× za rok po pretekoch na 10km-21km, po maratone vzdy- aj 5–8 hodin upornych prujmu a zvracania- od uplneho vypatia sil 3. Ano, upadaol- hned po dobehnuti 10km na drahe- uplne nadoraz… ten rok este viac krat- mal som nejaku nedoliecenu virozu, o ktorej som nevedel, pokial mi nenasadili atb. 4. Niekedy ani po zavode nezdvihnem nohu, som vo fetalnej polohe mnoho hodin a nehybem sa- iba na zachod a spat (uz spominane zvracanie). Myslim si, ze si vytvaras v hlave vlastnu kastu odvahy a utrpenia…ver mi- aj „chrti“ trpia aj ked vypadaju, ze bezia lahko a ver mi, ze ich treningy su tak bolestive, ze si to rekreanti ani len nevedia predstavit. Ked niekto beha pre radost, tak ma mat z toho radost, aj ked obcas musi prekonat aj sam seba a nieco si vytrpiet, ak behas pre vykony tak sa nemas co stazovat- po urcitom case boli kazdy osobak velmi, aj toho najtalentovanej­sieho bezca. Narozdiel od rekreantov si ti „chrti“ nemozu dovolit sa opriet o strom a dat nohy hore, leda tak po zavode, alebo ak ho zapichnu.[/quote] Tak jak čtu ten příspěvek, tak vidím, jak ty tréninky a hlavně závody flákám, protože jsem nikdy ani v náznaku neměl výše uvedené stavy. Potom je mi jasné, že pokud ten přístup při příštích marathonech nezměním, tak se osobáku v něm nikdy nedočkám … :)

Mirek : jsem na tom podobně, proti popisu Mata a Tragéda (a konec konců i proti tobě) běhám naprosto pohodově. Krize na 35 km je pro mě jasný signál těla – „už teď je ti dost blbě – zpomal, nebo bude hůř“. Tak vždycky zpomalím a ono opravdu hůř není, je pořád stejně blbě :), ale bez zvracení, křečí atp. Mám ale pocit, že v rámci zlepšování osobáku jednou budu muset přes tuto hranici a některý z nepříjemných následků se dostaví. Otázkou je jaký čas (na maraton) se ještě dá označit za „pohodový“. Asi je to pro každého individuální.

Za mlada jsem dělal cyklistiku a trenér nám říkal: „Dokud se po závodě neposereš a nepobleješ“ (omlouvám se za ty výrazy,ale cituji), tak to nebyl pořádný závod. Snažil jsem se tím řídit i při běhání, párkrát se mi stalo, že jsem se po třicítce proti větru probudil na zemi ve výtahu a nemohl si vzpomenout, jak jsem se tam dostal. Pak jsem měl problém se po čtyřech dostat domů. Dnes na to docela rád vzpomínám s pocitem, že jsem nebyl flákač.

Nevím, proč bych si na běhání měl vytvářet podmíněný reflex ve formě averze… To mi není zapotřebí jen kvůli eventuálnímu zlepšení o pár sekund (minut). Je mojí velkou výhodou, že nejsem vrcholový sportovec, a tak oněch pár sekund či minut (eventuálně získaných ignorováním varovných signálů těla) nerozhoduje naprosto o ničem.

A tak běhám závody velmi usilovně, ale přesto tak, abych se v průběhu i po skončení cítil dobře. Uvědomuji si, že tento můj přístup vyvolá nesouhlas některých sportovců, ale já říkám, že zdraví je přednější :- ))

[quote=running-observer]Uvědomuji si, že tento můj přístup vyvolá nesouhlas některých sportovců, ale já říkám, že zdraví je přednější :- ))[/quote] Neřekla bych, že to přímo škodí zdraví. Proč myslíš, že jo?

Jó, mě se onehdá stalo, že jsem narazil do zdi po prvním kilometru a i stojící jsem tepal snad 150. Pak mi došlo, že asi nebude všechno v pořádku…a doma jsem si naměřil osmatřicet… [quote=pecjan][qu­ote=running-observer]Uvědomuji si, že tento můj přístup vyvolá nesouhlas některých sportovců, ale já říkám, že zdraví je přednější :- ))[/quote] Neřekla bych, že to přímo škodí zdraví. Proč myslíš, že jo?[/quote] V závodě se taky nechám strhnout soutěživostí (od toho taky závody jsou, že – krom toho, že člověk zase potká hodně známých) a snažím se podat nejlepší výkon, čili závody „na pohodu“ moc běhat neumím, „na krev“ ale taky ne. Myslím, že přetěžování organismu není zdravé. Vrcholový sport je nucené přemáhání přirozených lidských omezení – ale pořád mnohonásobně zdravější, než se nehýbat :)

[quote=pecjan][qu­ote=running-observer]Uvědomuji si, že tento můj přístup vyvolá nesouhlas některých sportovců, ale já říkám, že zdraví je přednější :- ))[/quote] Neřekla bych, že to přímo škodí zdraví. Proč myslíš, že jo?[/quote] Sice Pavel trochu odpověděl za mě, ale řekl bych to asi takto:

Jednak jsem přímo neřekl, že přepínání se (jít na doraz) škodí zdraví. Projevy jako zvracení, mžitky před očima, upadnutí z vysílení samozřejmě neberu jako přirozený projev zdraví (zvracení je pro mě velmi nepříjemný zážitek, který jsem v životě realizoval opravdu jen několikrát, nepokládám jej za natolik přirozený, jako třeba u psa nebo některých jiných zvířat). Moje folozofie je v tom: já své hranice posouvám tím, že je respektuji, tedy se jich nedotýkám, nesnažím se je překonat dřív, než se samy posunou… Závodní atmosféra mi dává příležitost se svým hranicím přiblížit a zjistit, že jsou jinde, než minule… Opravdu mi to tak funguje. A mám z toho vždy dobré pocity (nejen psychicky, ale i fyzicky). Vždy jsem vycházel z toho, že čím více se přiblížím svým hranicím (nebo je překročím), tím větší je pravděpodobnost poškození zdraví. Ale to si, z odpovědnosti nejen vůči sobě samému, nemohu dovolit. Sport jsem před léty obnovil právě proto, abych zlepšil své zdraví a abych oddálil projevy stárnutí… Zatím mi tato strategie přináší již po 5 let neustálé mírné zlepšování bez vážnějších zdravotních problémů.

[quote=Traged]1. Stává se ti, že po více než 120minutách běhu už nezvedneš nohu od země? 2. Zvracel jsi z vyčerpání? 3. Upadl jsi do skutečného bezvědomí při nebo po běhání? 4. Jsi po běhu tak vyčerpán, že neotočíš například ani volantem?[/quote] tyhle otázky se mi velmi líbí, takže pokusím se za sebe odpovědět:

1. občas, spíš mívám po 120 minutách pocit, že se snažím víc, celkové usílí zvýším, ale měřitelný výkon (min/km) klesá…
2. Jasně. Není nad intervaly v horkém dni… Ale je to už nějaký ten pátek.
3. Při běhání ne, ale mám mám story ze spinningu, kde mě instruktorka vyhecovala tak, že jsem si nakládal a nakládal zátěž. Pak po hodině slezl z kola, společně s problémy s hypotenzí (ale samotná hypotenze to nebyla) jsem se vyvrátil (to až na konci strečingu, kdyby někdo myslel, že to bylo změnou polohy) – ta hodina spinngu byla hodně drsná (jak silově, tak i tepy)
4. Jo. Letošní jaro se mi stalo, že při dlouhém běhu jsem blbě trefil odočku – z 2 hodinového rychlejšího běhu se stal 4 hodinový výběh smrti. Na koleje jsem se doplížil tempem 7 min/km (a subjektivně mi přislo, že to běžím stejně jak na začátku tzn. okolo 4:45 na km), sedl u vrátnice na židli a pět minut se překonával k tomu, abych došel 5 metrů (!!!) k výtahu… 3. patra výtahem mi přisly jako nekonečné, pak ještě dlouhá chodba (asi 15 metrů k pokoji). Na pokoji do sebe nacpu čokoládu a v běžeckých věcech usínám na posteli…

Traged psal:

1. Stává se ti, že po více než 120minutách běhu už nezvedneš nohu od země?
2. Zvracel jsi z vyčerpání?
3. Upadl jsi do skutečného bezvědomí při nebo po běhání?
4. Jsi po běhu tak vyčerpán, že neotočíš například ani volantem?

Nemívám až takové dramatické stavy,jaké popisujete výše,ale přesto odpovím: 1.Největší krizi při závodě jsem měl na letošním PIM mezi 2:30–2:45 hod,kdy jsem zpomalil zhruba o 15% proti průměrnému tempu.Byla to logická nováčkovská daň maratonu. 2.Nezvracel jsem nikdy při žádných závodech.Přece jen běhám spíš delší tratě s nižší intenzitou a tím nižším rizikem navození si takových stavů. 3.Letos v červenci při teplotě 32 st. a uběhnutých cca 18 km (400m převýšení,1:34 h) mě bylo lehce špatně od žaludku a motala se mě hlava.Následné doplnění tekutin mě za 1 hod srovnalo do normálu. 4.Vzhledem k tomu ,že na běh zpravidla dojíždím autem,můžu říct,že jsem nezaregistroval stavy,které by měbránily bezpečnému řízení.S čím mám problém , jsou návraty z hor,kdy po několika hodinovém sezení se u mě pravidelně projevuje opožděná svalová bolest (DOMS).Ale to je trochu jiná kapitola.

[quote=running-observer]Nevím, proč bych si na běhání měl vytvářet podmíněný reflex ve formě averze… To mi není zapotřebí jen kvůli eventuálnímu zlepšení o pár sekund (minut). Je mojí velkou výhodou, že nejsem vrcholový sportovec, a tak oněch pár sekund či minut (eventuálně získaných ignorováním varovných signálů těla) nerozhoduje naprosto o ničem.

A tak běhám závody velmi usilovně, ale přesto tak, abych se v průběhu i po skončení cítil dobře. Uvědomuji si, že tento můj přístup vyvolá nesouhlas některých sportovců, ale já říkám, že zdraví je přednější :- ))[/quote] Já běhám jenom pro radost, ze zvracení a průjmu radost nemám. To neznamená, že závod vyloženě odfláknu, ale násilí si nedělám. Když jsem běžel svůj první maratón, tak mojím cílem bylo nejen doběhnout, ale doběhnout s úsměvem. A povedlo se.

Při běhu jsem měl párkrát pocit, že už nikdy na žádný závod nepůjdu. Po doběhu vždy velká chuť na pivo. Asi to tak prostě u lehčích alkoholiků je. Po prvním marathonu se mi po osprchování podlomily nohy, ale nebylo to z nějaké mdloby, ale prostě nohy byly dokonale zbavené energie. Kdyby mi někdy bylo tak zle, jak tu někteří píšou, asi bych přehodnotil vztah k běhu.

Na kole jsem zažil lecjaké stavy při tréningu přes 100km v kopcích(horách) ale tam to bylo jednoznačně energetickou krizí.

1. chrtem se stáváš tehdy, pokud se snažíš předběhnout sám sebe…
2. to přináší zákonitě to, co je uvedené od mata, pokud to děláš poctivě…

Závěr : nelze býti tragédem více jak xx let, pokud za tu dobu tragéd překoná distance, o kterých si myslí, že na ně nikdy mít nebude…pokud je překoná, přejde do fáze tzv. chrta…tj. začne honit svůj čas A TO NENÍ LEHKÉ… S pozdravem super tragéd MT[quote=Mato]1. Ano stava, najma ak idem na dlhy beh a poriadne nedoplnim zasoby po predoslom tazkom treningu/zavode. Uz sa mi stalo, ze som zobral pri domoch o kus chleba, aby som sa bol schopny vratit domov…zvezenie som odmietol :) 2. Ano, najmenej 1–2× za rok po pretekoch na 10km-21km, po maratone vzdy- aj 5–8 hodin upornych prujmu a zvracania- od uplneho vypatia sil 3. Ano, upadaol- hned po dobehnuti 10km na drahe- uplne nadoraz… ten rok este viac krat- mal som nejaku nedoliecenu virozu, o ktorej som nevedel, pokial mi nenasadili atb. 4. Niekedy ani po zavode nezdvihnem nohu, som vo fetalnej polohe mnoho hodin a nehybem sa- iba na zachod a spat (uz spominane zvracanie). Myslim si, ze si vytvaras v hlave vlastnu kastu odvahy a utrpenia…ver mi- aj „chrti“ trpia aj ked vypadaju, ze bezia lahko a ver mi, ze ich treningy su tak bolestive, ze si to rekreanti ani len nevedia predstavit. Ked niekto beha pre radost, tak ma mat z toho radost, aj ked obcas musi prekonat aj sam seba a nieco si vytrpiet, ak behas pre vykony tak sa nemas co stazovat- po urcitom case boli kazdy osobak velmi, aj toho najtalentovanej­sieho bezca. Narozdiel od rekreantov si ti „chrti“ nemozu dovolit sa opriet o strom a dat nohy hore, leda tak po zavode, alebo ak ho zapichnu.[/quote]

Já mám nejhorší zkušenost z roku 2001. To jsem se po půl roce nicnedělání, kdy jsem za celou tu dobu naběhal celých 10 km a na kole najezdil 0 km (slovy nula) zúčastnil půlmaratónu v Brně. Bylo to někdy v červenci. V sedm hodin večer, když byl start, bylo ještě dvacet sedm stupňů ve stínu. Měl jsem skromný cíl zaběhnout to pod 1:30 hod. Po deseti kilometrech jsem toho měl plné zuby. Ale nevzdával jsem to. Rychlost klesala a klesala a nakonec jsem se v čase 1:35 hod. doplahočil do cíle. Metr za cílovou čárou jsem se naprosto vyčerpán svalil na zem a hodinu ležel bez pohnutí. Občas mi někdo zatřepal za rameno a zeptal se, zda jsem v pořádku. Až po hodině jsem se velmi pomalu zvedl a dobelhal se k autu. Pak následovala cesta z Brna do Českého Těšína. Žádných 200 km nebylo horších než tato cesta. Každé zhoupnutí auta mi zvedalo žaludek a třikrát jsme museli na dálnici zastavit, protože jsem zvracel. Doma jsem nebyl schopen nic jíst. První jídlo jsem začal přijímat až další den večer. Váha mi šla dolů o čtyři kila… Tato zkušenost měla za následek to, že jsem se na další start půlmaratonu postavil až letos na jaře. Neodradilo mě to však od závodu na kratších tratí. U mě je časté, že po závodě zvracím. A je jedno, jestli to je závod na 1500 m nebo na maratón. Není to nic příjemného, no, ale aspoň vím, že jsem se během závodu neflákal Po maratónu v Kladně letos v září, a Rosťa, Beet i Justína to mohou dosvědčit, jsem říkal, že se na to běhání vykašlu. Tak mizerně se po závodech cítím. Samozřejmě, uběhne pár dní a je vše jinak a zase si obuji běžecké boty. Shrnuto – i rychlé běžce závody bolí. Není to jen o tom, že by odtrénovali více, měli lepší genetické předpoklady a podobně, ale je to také hodně o vůli. Psychika, podle mě tvoří minimálně 50 % výkonu. A kdo není schopen snášet fyzické útrapy počas závodu, těžko může dosáhnout nějakého slušného výsledku.

Tak som sa pridal ku skúseným – piatok som počas behu išiel odkašlat (alergický kašlík) a ono zrazu to bolo zvracanie. Zaujimavé, nikdy som to nezažil, bola to totiž kombinácia: Po dlhej pauze bez behu sa mi teraz automaticky behom upravil jedálniček, jem omnoho menej ( bez premáhania), pred behom som dlho nič nejedol a som bol naviac este na „tróne“, takže v žalúdku nič (hladný som nebol), plus počas behu som sa naštval pretože nejaký „dobrák“ v lese kultivovaným spôsobom zrezával stromčeky a kríky priamo na chodník, tak som to rozbehal viac ako bolo bežné… Kofola to napravila :)

… tak jsem se přiblížil dnu, ale zdaleka jsem si na něj ještě nesáhl. Z počátku jsem byl schopný běhat vysoké objemy a přitom si zaběhnout osobák v kratším závodu.

Potom jsem se začal cítit trochu unavený. Při dlouhém běhu mě začlo bolet pravé lýtko nad chodidlem (asi to byla šlacha). To mi celkem sedělo, následující týden mě čekala cykloturistika a na kole mi to moc nevadilo, takže jsem jezdil tak kolem 100ky denně (né moc rychle, ale v pořádném vedru) a běhal jsem minimálně.

Noha mě moc nebolela, tak jsem si střihl závod, byl jsem celkem unavený po předchozí tůře, ale doběhl jsem to až do konce. Den po poslední etapě na kole jsem si zkusil zaběhnout, ale nějak to nešlo a navíc mě bolela pravá noha a pěkně mi natekla.

Rozhodl jsem si dát neplánovaně regenerační pauzu, plavání a posilovnu. Dneska večer jsem si zkoušel dát takový lehký výklus a běželo se mi výborně, i když pomalu a ta noha byla skoro OK. Přesto to ještě nebudu přehánět.

…Tak nevím jestli tyhle stavy mají ještě něco společného se zdravím a radosti z běhání…

Nevím jestli je tohle to správné vlákno, jestli to čím jsem prošel se dá nazvat krize. Nechci předčasně bilancovat tento rok, ale dá se rict, že byl pro mě zlomový. Nebudu tady prodrobně rozepisovat všechna zranění, kterými letos prošel, ani se chlubit tím co jsem překonal.

Přesvědčil jsem se o tom, že některé věci, které jsem si o sobě myslel, nejsou pravda. Jednou z nich bylo to, že jsem nezničitelný..... Dále se u mě snížil sklon k sebedestrukci, jestli se to tak da nazvat.. ..Bojovat dokud se nerozpadnu, jsem nahradil heslem: bojovat dokud to má ještě cenu.

Každopádně i taková krize je k něčemu dobrá, přirovnal bych to k pádu. Když člověk vstane, tak se může rozhlédnou kolem sebe a zjistit o co přichází, a když se opět rozběhne tak se z počátku může těšit tím, že nabírá rychlost, i když je nižší než před pádem.

Už trochu moc filozofuju, což u me není normální.. asi bych s tím měl přestat. …jinak na nějakou dobu končím s psaním pod tímto nickem a příště už budu psát pod svým jménem. Už celkem dlouhou dobu (alespoň pro mě) neběžící JSK, snad už brzy běhající.

ehm… prožívám něco podobného. heslo „musíš bejt tvrdej“ fungovalo celej dosavadní život. dnes už nefunguje. jsem ale rád, že se tak hlásí jen stáří, nikoli smrt.