Jsou tohle pravdive pribehy?

Ja fakt vubec nechapu, proc bych si mela kazdou nedeli cist podobny depresivni pribeh

>> bugik, 6. 9. 2009 11:16:58

Tak si přečti třeba nedělní Blesk

Chcel tým predsa povedať,že mal na veľa a nemá nič,musíme si dávať sakra pozor,abychom nezklouzli,každému sa to môže stať,…

Život je krásný, pokud si ho umíme vážit a užívat s dary, které nám přináší. Záleží na každém z nás. Někdy však může být velmi krutý.
Kéž by se to nestávalo tak často.

>> bugik, 6. 9. 2009 11:16:58

Mne sa napr. pribehy p. Smutneho velmi pacia … nutia cloveka sa zamysliet a mozno si zacat viac vazit to, co ma a neuvedomuje si to.

>> AKRIM, 6. 9. 2009 15:25:16

Omlouvám se všem, kterým jsem svým vyprávěním zkazil pohodovou neděli.
Mé příběhy jsou pravdivé. Není třeba si nic vymýšlet, ale stačí se jen pozorně dívat kolem sebe a nestrkat hlavu do písku. Život ty nejúžasnější i nedrsnější věci přináší sám.
U Jima, vzhledem k mému pravidelnému kontaktu s ordinací, kde mu před pár lety jeho nemoc diagnostikovali a on nad ní jen s úšklebkem mávl rukou, vím docela přesně o co šlo a mimochodem, tehdy v počátcích se to v dalo dobře vyléčit.
Teď už ne, ale zatím žije, dnes jsem ho náhodou zahlédl u domu, kde bydlí, když jsem jel kolem.
Z těch mých kamarádů, o kterých jsem vám chtěl povídat, už jen tři, o nichž jsem dosud nepsal, nežijí.
Dva se uchlastali a jeden oběsil kvůli nevěrné manželce, se kterou jsem ho kdysi, blbec, seznámil já. Vzhledem k zápornému postoji některých čtenářů, ale raději jejich životní příběhy vynechám a budu se věnovat pozitivnějším lidským osudům, i když už jeden, také dost tvrdý, je již v redakci.
Přeji příjemný večer.

>> Z.Smutný, 6. 9. 2009 19:52:06

Ale klidně, Zdeňku, pokračuj, já ty článku čtu velice rád. A že jsou depresivní? Hold život není peříčko. A komu jejich čtení kazí pohodovou neděli, ten je může v klidu přeskočit.
Takže žádnou (sebe)cenzuru!

>> Z.Smutný, 6. 9. 2009 19:52:06

Ale vždyť Jim vůbec nic nedokázal. To, že uměl běhat, ale nikdy nebyl na závodech … takových dětí bylo plno. Proč jste o něm vůbec psal? Z naší party – před mnoha lety jsem celé prádzniny běhali a hráli hry po kopcích a lukách – jsem také zůstala u běhání sama, je naprosto logické, že všechny děti nechtějí běhat, ačkoliv to dobře umějí.
Co kdybyste např, napsal o běžkyni Aleně Žákovské z Brna? Před lety se v Jižní Americe nakazila nebezpečnou nemocí, ze které se rok léčila a pak se znovu vrátila k běhání? Tohle jsou podle mne příběhy na napsání!

>> Libuna, 6. 9. 2009 20:23:17

Přece nebudeme Zdeňkovi určovat o kom a co bude psát? To snad ani nejde, psát na objednávku (samozřejmě „profesionálové“ to jistě zvládnou). Jen ať Zdeněk píše podle svého…z jeho článků vyplývá – každý den může být ten poslední, tak ho prožij, užij tak, jako by opravdu byl tím posledním. A co můžeš naběhat dnes, neodkládej na zítřek…to přidávám pro sebe já
Nejvíc mně dostal článek „o bráchovi“, to jsem i brečela a myslím, že se to Zdeňkovi nepsalo vůbec lehce.
Jen piš Zdeňku podle svého a o kom, o čem chceš…třeba to jednou vyjde knižně a já si to určitě koupím.

>> Libuna, 6. 9. 2009 20:23:17

Naprosto souhlasím! Myslím si, že článek o Aleně Žákovské by byl výbornej..

>> Mirek Kostlivý, 6. 9. 2009 20:19:02

J uplny suhlas.
Tak by sa mohol ku nadpisu pridat nejaky specialny znak pre smutne a vesele clanky, nech ludia vedia do coho idu napriklad bud usmiaty, alebo smutny smajlik … a tym padom si tie smutne a hlbave precita len ten, kto ich citat chce, ale myslim ze nas je dost.

>> Majo, 7. 9. 2009 08:15:56

Ahoj,

k čemu smutný smajlík? Zdeněk Smutný dělá evidentně čest svému jménu, takže si stačí přečíst jméno autora a je jasné o co jde.

Mě osobně se příběhy líbí, člověk si nemůže všechno lakovat na růžovo.

Tak si tady čtu ty komentáře a těm, kteří tady píši k tomuto článku nebo ke Zdeňkovým článkům kriticky. Bych rád řekl, že by bylo fajn mít takového člověka poblíř, někoho od koho se dá učit, nechat si poradit, vstřebat zkušenosti. Všichni jsme propadli systému a není nikoho kdo by nás mladé (je mi 33 tak mladý jsem ne :o) uvedl do života, připravil na to, že není vše jen s perfektním koncem, dokázat být moudrý né bezhlavý. A právě takovéto skutečné příběhy nás můžou postrčit dopředu, aby člověk nehleděl jen na sebe, na svůj sport ale aby se podíval i kolem sebe. Taky si vzpomínám, že jako kluk jsme s kamarády ráno vypadli do lesa a vrátili se až večer, měli jsme co dělat, bavili se a večer jsme ze sebe smyli špínu v lavoře. Dnes klusi sedí u PC a hrají střílečky, v lepším případě jdou ven… ale tam si zapálí. Jsem rád, že je někdo kdo tady říká i to jak může život vypadat a záleží na nás co si z toho vezmeme a jak se poučíme. Díky Zdeňku !!!

Prosím, pište takto klidně dál, vždyť není povinnost číst všechny články zde uveřejněné, já to také nedělám. Témata, která už z názvu vidím, že mě nezajímají prostě neotvírám. Tyto čtu ale všechny a špatné konce mi nevadí, protože i ze svého okolí vím, že tu jsou. Nejsme malé děti, abychom četli jen pohádky se šťastným koncem.

Prosím,nepřes­távejte psát. Kdo nechce, ať to nečte.

>> vkuzel, 7. 9. 2009 09:42:22

No pre tych, co chcu citat iba tie „happy endove“ a nechcu prist o vsetky clanky od p. Smutneho

Ako som pisal, ja osobne rad citam oba typy a tiez by som rad Zdenka Smutneho poprosil, aby neprestaval v tom, co robil doteraz.

>> Libuna, 6. 9. 2009 20:23:17

to že někdo „nic nedokázal“, neznamená že jeho příběh nemůže bejt zajmajímavej…tenhle byl…jako ostatně všechny Zdenkovy střepiny:)

>> AKRIM, 7. 9. 2009 16:43:24

Diky všem za povzbuzení.
Jsem rád, že se vám Střepiny z běžeckého života líbí a už k vůli vám všem, co si přejete, abych psal dál, v tom budu, a to velmi rád, pokračovat.
Již pět dalších textů je v redakci a věřím, že budou opět průběžně zveřejněny a mnoho dalších mám připravených ve své hlavě, jen je musím stačit dát na papír. Vlastně do počítače.

>> Z.Smutný, 7. 9. 2009 19:50:27

diskusia k clanku bola vlastne o nicom, je rok 2009 tak si hadam kazdy moze vybrat co chce a co nechce – teda pokial sa to tyka clankov na nete.
ja osobne (asi ako kazdy) nemam rad zle konce, ale zdenkove clanky sa mi pacia, aspon sa clovek zamysli.
pan smutny, pokracujete :D

Ani nevím, kde ke své přezdívce přišel. Patřila k němu snad odjakživa. Většina z nás možná ani nevěděla, jak se správně jmenuje. Byli jsme už od dětství v té naší partě skoro jako rodní bratři. Lidé z vesnice nás brali skoro jako dvojčata.