Po čtvrtku v Nízkých Tatrách a páteční zastávce ve Vysokých Tatrách jsme dorazili do Košic a město už v pátek večer maratonem žilo. Registrace běžců v Auparku a připravené zátarasy v ulicích dávaly tušit, co propukne v neděli. V sobotu jsme si dopoledne vyzvedli čísla a maraton v ulicích už nešlo přehlédnout – běžci se závodními baťůžky jako by byli všude.

Odpoledne a večer jsme strávili na pasta party, kde jsme se nejen přecpali těstovinami, ale moderátor nám i prostřednictvím kvízu poutavě zprostředkoval zajímavosti spojené s MMM. To, že je nejstarším evropským a po Bostonu druhým nejstarším maratonem na světě, řada závodníků ví. Dozvěděli jsme se třeba i to, že první ženy v Košicích startovaly v roce 1980, osm let po prvním oficiálním startu žen na Bostonském maratonu. Letos také uplynulo 25 let od poslední návštěvy Emila Zátopka v Košicích, maraton byl věnovaný vzpomínce na něj a na trati se objevila Juniorská štafeta běžců nesoucí jeho jméno.

Košice nabídli vyžití i mimo maraton – sobotní večer nám zpestřila Biela noc, už tradiční mezinárodní festival současného umění s bohatými hudebními a světelnými instalacemi.

V neděli ráno nám organizátoři ulehčili cestu na start, kam nás z kolejí odvezl autobus. Zajištěné ubytování a ještě odvoz na start a po závodě zpět, to byl nadstandard, ale v ceně. U startu už se rojili běžci jak včely, rychle si dát věci do úschovy, rozklusat se a vzhůru na startovní čáru.

To jsem časově podcenil a horko těžko se prodral na začátek třetího sektoru, i když posledním výsledkem z Tallinnu 3:14 jsem se kvalifikoval do druhého. Moderátor něco ohlašuje, ale slyším až startovní výstřel a masa závodníků se vydává vpřed. Pod startovním obloukem probíhám po více než minutě, příště musím do svého sektoru včas!

Co mi od začátku přišlo na MMM jedinečné – fanoušci fandí skoro podél celé trati, hluchých míst je minimum, určitě dokud se běží ve městě. Atmosféra mě nakopává a trpělivě se probíjím dopředu. Běžím svým tempem, první občerstvovačku na pátém kilometru míjím. Na desátém už piji a okolo jedenáctého před sebou vidím vodiče a za ním větší skupinku. O kilometr dál na první obrátce je dobíhám a je čas zpomalit, chalan má na zádech 3:00… Pod tři by byl splněný sen, ale klid, nejanči!

Tempo mi vyhovuje, stále se držím ve skupince a trasa se stáčí zpět do historického centra. Hlavní třída, Štátne divadlo, fontána, sv. Alžbeta a najednou za povzbuzování fanoušků a křiku řehtaček probíháme půlmaraton v čase okolo 1:29:30. To vypadá nadějně!

Vybíháme do druhého identického okruhu a povzbuzování neustává, atmosféra kolem trati je úžasná. Ještě mezi 30. a 35. kilometrem se opakovaně dotahuji na vodiče a jeho rozpadající se harém, ale už to začíná bolet. Cítím, jak se mi skupinka vzdaluje a její dobíhání mi bere i dost psychických sil. Okolo 36. kilometru tuhnu, vodič pomalu mizí v dáli a začíná obrovský boj v hlavě. Zvlášť, když mě začínají pomalu předbíhat borci zezadu.

Fanoušci fandí, nohy tuhnou, čas najednou běží hrozně pomalu a napjatě vyhlížím, kdy se u trasy objeví balónek signalizující další uběhnutý kilometr. Vnitřně už se smiřuji s tím, že pod tři to dnes nebude. Opět mě nakopne až závěrečný úsek Starým městem. Vydrž to, už je to jen kousek! Před zaplněnou tribunou se ještě vyhecuji k finiši a neoficiální SMS čas mi později ukáže kulatých 3:03:33.

Vydal jsem se ze všech sil, v cíli mi dělá problémy normálně chodit. S medailí kolem krku se přidávám k belhajícím spoluběžcům, kteří jak holubi obchází stánky a klovou, do čeho mohou. Začíná žravá fáze, tělo potřebuje doplnit energii…

Vyzvedávám věci z úschovy, převlékám se, vracím se do cílového prostoru a opět na mě doléhá jedinečnost MMM. V pozadí probíhá vyhlašování několika kategorií a za zvuku české hymny vidím dobíhat další a další běžce. Tolik rozdílných příběhů a tolik emocí. Moderátoři průběžně přináší zajímavé rozhovory, např. Mikoláš Dzurinda zaběhl svůj 25. košický MMM a tím vstoupil do Diamantového klubu.

Košický Triple M mi učaroval, město jím doopravdy žije a kde jinde najdete třeba Náměstí maratonu míru s Pomníkem MM? Abych ale pravdu děl, už mě to zas táhne do přírody a do hor a za větším silničním závodem rád opět někdy vycestuji do nových míst. Co třeba právě Bostonský maraton? Na něj bych se dnešním výkonem kvalifikoval…