Celkové převýšení snad lepší ani nevědět, k tomu 6× delší vzdálenost než při onom březnovém výběhu. No děkuju pěkně. Dobrá, nemusí se běžet (aspoň ne celou dobu), vlastně stačí závod jen ujít během 24 hodin. Ale stejně. To jsem se zas do něčeho uvrtala. Jak jsem jen mohla kývnout na takovou šílenost?

To bylo tak. Zhruba před rokem jsem v zrcadle začala potkávat někoho, kdo se mi vůbec nelíbil. Poporodní kila sice zmizela, ale postava ani zdaleka nepřipomínala sportovkyni z minulých dob. A tak jsem se odhodlala k akci. Bude třeba začít cvičit. K mému štěstí se výsledky večerního posilování začaly dostavovat poměrně rychle. A do toho jsem při jedné z kočárových obchůzek potkala plakát závodu Dobřichovická míle. Míle? Jenom jedna míle? To dám!

Posilněna vydatnou porcí zapečených kotlet a vyzbrojena naivní představou, že něco přes 1,5 km uběhne prostě každý, jsem se jednoho dubnového sobotního odpoledne postavila na start. Přesně o 6 minut a 50 sekund později jsem zjistila hned několik hořkých pravd:

1. 1600 metrů rozhodně NENÍ pohodová vzdálenost. Je to asi tak dvojnásobek toho, co by se při absenci jakékoli předchozí přípravy mohlo jevit jako ucházející trať. (Mimochodem, procházky s kočárkem nelze považovat za adekvátní přípravu. Dokonce ani ty opravdu dlouhé, s druhým dítětem za krkem, nákupní taškou na rameni a dětským kolem v podpaží).
2. Zapečená kotleta NENÍ vhodné jídlo před běžeckým závodem.
3. Očekávat dobrý výsledek jen proto, že kdysi jsem bývala v opravdu dobré kondici (a tudíž „to prostě vydřu“) NENÍ pouze naivní, ale zcela bláhové. S výjimkou několika dalších mamin by mi to natřeli prakticky všichni. Včetně dorostu.

Konfrontace s výsledkovou listinou byla nemilosrdná. Nabízela pouze dvě možnosti: definitivně na běh rezignovat, nebo se mu postavit čelem. Vybrala jsem si za B, přičemž cíl byl jasný: příští rok běžet znovu a lépe.

Rozhodně jsem neměla ambice běhat delší vzdálenost než míli, a už vůbec jsem neplánovala běh si výrazněji oblíbit. Ovšem to by se nesměly stát dvě věci: kamarád by mi nesměl napsat, ať se na konci léta přihlásím do 10km závodu (to totiž byla výzva a já výzvy přijímám), a mou aktivitou by se nesměl nakazit můj manžel. Takto však původně zamýšlené občasné proběhnutí nabylo zcela nových rozměrů. Vzájemně jsme se začali motivovat a z 2 km se stalo pravidelných 5, pak 10… Najednou jsme oba potřebovali svou pravidelnou dávku.

Koncem podzimu už Honza (můj muž) experimentoval s delšími tratěmi (20 – 30 km) a s přelomem roku ho osvítil nápad přihlásit se na nějaký závod z kategorie „ultra“. Na jaro si naplánoval hned dva. A abych snad já nestála ladem a neplnila pouze funkci řidiče, maséra, zásobování a skalní fanynky, přišel v lednu s tím, že bychom mohli nějaký závod běžet spolu. Konkrétně krkonošskou část Horské výzvy. Haha! (Ale teď vážně: COŽE??)

Ano, je to maximální úlet. (Alespoň v mých měřítkách.) Na druhou stranu, ještě nedávno mi připadalo jako absolutní sci-fi uběhnout víc než tři kilometry, přitom před Vánocemi jsem zvládla dvacet. Nejen že se to dalo, ale dokonce to bylo i poměrně v pohodě. Jasný důkaz, že i zdánlivě nemožné věci se dají zvládnout. Vlastně by se o tom teoreticky dalo uvažovat. Vlastně je to poměrně zajímavá výzva… Vlastně je to celé jenom o tréninku… Vlastně není důvod to nezkusit. A tak jsem řekla: „Pojďme do toho. To dáme.“