Jak se dostala série běhů na „mrakodrapy“ do Česka, Slovenska a Vídně?

„To je jednoduché, sám organizuji závod v Žilině, Běh do nebe, ale pobývám i v Olomouci a pracuji v Brně. Delší dobu jsem chtěl zorganizovat něco většího, a když v Brně vyrostla nejvyšší budova v Česku – AZ Tower, hned jsem hned oslovil majitele. Nejdřív to byla jen myšlenka samostatného závodu, ale na setkání s Danem Čečetkou z bratislavského UFO – tam jsem mu trochu pomáhal – jsme dohodli dvojzávod. No a pak už to šlo velmi rychle a přidáním věže ve Vídni jsme z toho udělali celovíkendovou akci, přičemž v každém městě se běží i samostatně.“

Určitě i sám poběžíš, děláš si zálusk na vítězství?

„Jasně, běžím. Bylo by super celou sérii vyhrát, ale konkurence je našlapaná a je nás skoro deset, kteří můžeme reálně pomýšlet na vítězství. Ale na medaili si troufám! Je to však sport, proto se nedá nic říci dopředu. Přeci jen jsou to závody a každý je jiný. Dlouhá a těžká je Vídeň, technické a středně dlouhé je Brno a nakonec je dvouminutový sprint a technická Bratislava.“

Co tě přivedlo k tomuto trochu kurioznímu, leč nesmírně náročnému sportovnímu odvětví?

„Jasně, není to úplně běžný sport, ale má hodně společného s během a atletikou. Část mé přípravy je stále atletická a i laktát, který mívám na schodech, je podobný tomu ze čtyřstovek. Ke schodům mne přitáhly ceny na prvních závodech, které jsem běžel a vyhrál – třeba Porsche na Run-Upu. Hledal jsem pak další závody a samozřejmě koukal i na prize money. Není to zrovna Diamantová liga, ale člověk si tím vydělat může. Jakási příjemná brigáda. (úsměv) A když se ti daří, přijde občas pozvánka odjinud a můžeš tak navštívit Bogotu, Tchaj-pej, Singapur, Peking nebo Sydney. Dá se tedy cestovat, snad jen škoda, že to nejde bez tréninku.“ (smích)

Jakých sportovních úspěchů si ve své kariéře ceníš nejvíce?

„Nestydím se za osobák na 400 metrů překážek – 52,41. Není to zlé, ale trochu mne mrzí, že jsem to nikdy nedal pod 52 vteřin. Nesmírně si vážím několika evropských pohárů v atletice za slovenskou repre v družstvech. Ale nejvíc jsem hrdý na třetí místo ve schodech na Empire State Building. To byla fakt pecka.“

Jaká jsou specifika běhu do schodů?

„Schody sedí spíše vytrvalcům než sprinterům, výjimky potvrzují pravidlo. Přeci jen se běží déle než dvě minuty. Zapojují se jiné svaly, více se to tahá přes přední stranu stehen. Obecnou vytrvalost však potřebuješ. Pro mne je tedy ideální spojit střední tratě a schody. Zkouším to nyní i ve steeplu.“

Jak se na schody trénuje? Je to víc o síle, kapacitě plic nebo psychice?

„Je to kombinace síly a vytrvalosti v síle. A samozřejmě kapacita plic, bez ní to nejde. Rozhodujícím faktorem je však psychika, hlava ti na schodech bere nebo dává nejvíc. Když jsi hotovej, už se ti nechce udělat ani krok a přitom jedno poschodí váhavě ti klidně přidá deset sekund na celkovém čase a přijdeš tím o placku.“

Máš představu, kolik lidí se v Česku a na Slovensku běhu do schodů cíleně věnuje?

„V Žilině jich chodí pravidelně asi sto, v Česku na Run-Upu je to víc. K tomu jsou další závody. Neznám nikoho, kdo by řekl, že nikdy pár schodů nevyběhl… (úsměv) Ale cíleně objíždí běhy do schodů tak padesát až sedmdesát běžců.“

Z jakého světového mrakodrapu, na který jsi kdy vyběhl, byl nejzajímavější výhled?

„To byla jednoznačně Bogota a Torre Copatria. Nejsou tam totiž žádné další vysoké budovy a je vidět město s osmi miliony lidí. K tomu vidíš masív And, to je opravdu nádhera!“

Dokážeš v „civilu“ po schodech jen tak prostě jít? A co jezdící eskalátory, ty už pro tebe musí být naprostým utrpením, ne?

„Chodit po schodech mi opravdu moc nejde. Obvykle je valím strašně rychle. A eskalátory? Ty chodím zásadně v protisměru.“ (smích)