Mně osobně se samozřejmě výše uvedený problém netýká – „Záře mých očí“ je určitě ráda, když odjedu na závod a ona zůstane sama v prohřáté a prosluněné Praze a může se věnovat domácím pracím. (Zde je jasně vidět, že ve svých sloupcích kladu pravdu na nejvyšší piedestal. Po zveřejnění mi reálně hrozí, že budu minimálně 14 dní o studených večeřích a trička si budu muset žehlit sám.) Tentokrát v zájmu investigativní žurnalistiky jsme se tedy na závod vydali spolu a z důvodu otestování co největšího množství disciplín jsme k účasti přemluvili též naší kamarádku, která je šťastnou majitelkou dvou závodnických nadějí ve věku 3 a 6 let.

Přes klasicky pozdní příjezd proběhla registrace bezproblémově a po prohlídce startovních tašek kluci zajásali: „Strejdo, my jsme jako opravdoví závodníci, my tady máme taky čipy!“ Já v dospěláckém balíčku objevil i tričko, které se na rozdíl od jiných „závodních“ dá i normálně nosit a není primárně určeno pouze na práci na zahradě či v kamenolomu.

Po absolvování dětských závodů se oba kluci holedbali: „To bylo nějaký krátký, já bych to uběhl i dvakrát.“ „Jen počkejte, hošánci, ještě vás čeká Pohádková cesta na hrad,“ odpovídám se špetkou zlomyslnosti v hlase. Chlapečci tedy vyfasovali formulář, na kterém jim měly pohádkové postavy na stanovištích cestou k hradu odfajfkovat jednotlivé úkoly. Já – zřejmě abych se nenudil – jsem obdržel formulář podobný, pro vědomostní kvíz, který jsme měli cestou v rámci rodiny řešit.

Co kluci na jednotlivých stanovištích dělali, moc nevím. Jednak jsem stál skromně opodál, aby nedocházelo k žádostem o konzultace a já se nemusel přiznávat k šokujícím neznalostem v úkolech pro caparty. Druhý důvod byl, že mé otázky se řešily také cestou a já toho měl „plný brejle“. Koutkem oka jsem zahlédl pouze úkoly pohybové – házení míčku na terč, opičí stezku na lanech, skákání v pytlích atd.

DALŠÍ ZASTÁVKOU SERIÁLU BĚŽÍME NA HRAD JE 4. ČERVNA HRAD BOUZOV

Po výstupu na hrad a odevzdání výsledků byl už pomalu čas chystat se na svůj závod. Pravda, byl jsem už mírně zemdlen. Jsem starší pán, a tak mě neutichající temperament obou mých nových běžeckých kolegů lehce unavil.

Byl jsem přihlášen na delší trať. Trasa byla řečeno slovy mého kamaráda cyklisty „mírně zvlněná“. V jeho podání to značí, že kola stačí ve většině případů pouze tlačit, na ramena se musí brát málokdy. Jsem rád, že jsem nepodlehl momentální zbabělosti a nepřeregistroval se na kratší trať. Jak jsem zjistil, ta obsahovala: 1 kilometr prudce do kopce, 3 kilometry mírně ale pořád do kopce a zakončená byla výběhem k hradní bráně. Takovýhle rychlý sprintík do kopce by potěšil i zkušené závodníky!

Já jsem tedy vyrazil stylem „starší pán na kochacím výběhu“ na trať delší. První kilometr byl totožný s pětkou do prudkého kopce. A protože na jeho vrchol jsme se po absolvování jednotlivých kol vraceli třikrát, byl zakončený již připravenou občerstvovačkou. Jen hrdost mi zabránila nevrhnout se již nyní na připravený jonťák a vyrazil jsem mírnějším stoupáním po louce. Výhledy na hrad zde byly skutečně excelentní, bohužel mi náladu lehce kalil fakt, že tím pádem bylo dobře vidět, do jakých výšin poběžíme.

Po druhém přiběhnutí na občerstvovačku jsem si již na hrdinu nehrál a nalil jsem do sebe vše, co mi krásná obsluha strčila do ruky. Znovu výběh nahoru po louce. Z následujícího dlouhého seběhu z kopce bych měl i radost, kdybych nevěděl, že to budu muset zase nastoupat.

A je to tu, jsme zpátky u startu a začíná opět pekelný kilometr do kopce. Původně jsem měl v plánu ho rozvážně vyjít, bohužel se v těchto místech vyskytovalo množství fandících diváků, jejichž povzbuzování mě samozřejmě donutilo běžet. Ego mi dovolilo přejít do kroku až těsně před občerstvovačkou, kam diváci nedohlédli. Nalil jsem do sebe opět všechny dostupné tekutiny a na mírně stoupající cestě mě přepadly závodní běsy a začal jsem předbíhat vše v dosahu.

Závěrečných cca osm set metrů výběhu na hrad bohužel nebylo tak prudkých, aby mi dovolily přejít do chůze. Vypotácel jsem je tedy se silným kyslíkovým dluhem. „Tak kde je ten hrad?!?“ tepe mi v hlavě. Jeho brána byla vidět až těsně před cílem. Následovala originální medaile na krk a poslední vyplenění občerstvovačky.

Docela jsem si hrábnul, pozitivní převýšení 350 metrů na 15 kilometrech mluví za vše a asfaltu bylo minimum. Trasa krásná, ukázala nám hrad i okolí z jiných úhlů, než vidí pouhý návštěvník hradu. Zbytek naší expedice byl taky spokojen, kluci ze mě loudili příslib dalších závodů a v autě okamžitě usnuli. Jenom to vystupování z auta v Praze mi šlo nějak ztěžka.