Poté následovalo vyzdvihnutí individuálních vlastností každého člena skupiny. To už se veškeré obecenstvo zajíkalo v slzách. Jen jediný chladný Středoevropan odolával náporu emocí horkokrevných Brazilců. Po takových kolotočích, které tomuto momentu předcházely, jsem přece jenom očekával více.

Celé dobrodružství započalo už na podzim roku 2014. Od sestry jsem obdržel poměrně jednoduchou otázku: „Přihlásíme se jako dobrovolníci na olympiádu v Riu?“. Na takovou myšlenku šlo jen kývnout, a tak jsem ihned vyplnil přihlášku. Následovalo rok a půl trvající výběrové řízení. To se skládalo z jednoduchého testu jazykových znalostí, zkoušky nadšení a nápomoci a osobního pohovoru přes Skype. Poslední část jsem musel kvůli opakované chybě v systému absolvovat dokonce čtyřikrát.

To už zřejmě organizátorům stačilo, takže jsem se na konci letošního ledna dozvěděl tolik očekávanou zprávu – byl jste vybrán! Tato tři slova však byla na další měsíce jedinou zprávou. Čas do začátku her se pomalu krátil, takže jsme se sestrou, která byla vybraná přede mnou, zakoupili letenky už v březnu, aniž bychom věděli, kdy a kde přesně budeme „dobrovolničit“. Informace o místě a času práce jsem obdržel až v červnu, pouhý měsíc před olympiádou! Spolu s nimi mi přišla i pozvánka na osobní zaškolení v basketbalové Aréně Mládeže, kde jsem měl pracovat. Termín byl naneštěstí vypsán na večer před naším příletem do Ria.

První den jsem tedy jel na místo určení poněkud naslepo. Pracovní skupina mne však přivítala s nefalšovaným nadšením. Práce spočívala v řešení problémů v zázemí. První den her se jich vyrojilo přehršel a záznam z radiokomunikace mezi jednotlivými odděleními by dal základ slušné grotesce.

Rychlý souhrn dne by vypadal asi takto:

• Hned ráno byly zjištěny ucpané záchody v šatně pro rozhodčí.
• Sudí však neměli šanci závadu zjistit. Místo do basketbalové arény totiž vstoupili na stadión pro pozemní hokej, do té doby považovaného za dosud uzamčený, a nemohli se dostat ven.
• Byly zamčené dveře do antidopingové místnosti a nikdo nevěděl, kde je klíč. Vzhledem k tomu, že ruská reprezentace se turnaje neúčastnila, byla vyloučena sabotáž.
• Jeden z týmů odmítl opustit olympijskou vesnici včas. V komunikačním ruchu už se ztratilo, který to byl.
• Oproti tomu turecká výprava dorazila s předstihem. K její smůle se zjistilo, že šatny jsou taktéž zamčené.
• Klíče byly tentokrát zajištěny obratem, bohužel po odemčení šatny bylo konstatováno, že Turkyně mezitím někam odešly a nikdo o nich neměl zprávy.
• V blízkosti stadionu byla zajištěna podezřelá opuštěná taška.
• Zřejmě v souvislosti s neustále se ucpávajícími záchody ve většině areálu nefungovaly stanice s pitnou vodou. Výpravy za těmi fungujícími končily totální dezorientací návštěvníků.
• Opuštěná taška patřila ztraceným tureckým basketbalistkám. Jelikož konce bývají dobré nejen v pohádkách, nakonec se v odemčené šatně úspěšně sešly všechny Turkyně i jejich sportovní potřeby.

Nutno ovšem dodat, že s přibývajícími dny se díky velkému nadšení problémy tenčily a na konci druhého týdne zůstávaly formuláře na zapisování problémů prázdné. Tým starající se o spokojenost dobrovolníků navíc všeobecné nadšení umocňoval drobnými dary. Obdrželi jsme několik odznáčků, které byly vděčným předmětem výměny mezi účastníky z různých zemí. Mezi dobrovolníky byla také distribuována část zbývajících lístků na olympijská klání.

Zatímco já jsem hasil problémy v basketbalové aréně, sestra se činila v plaveckém bazénu. Její práce spočívala v zajištění bezproblémového chodu zázemí pro plavce. Převážnou část svých směn trávila přímo na tribuně, v části vyhrazené pouze pro plavecké týmy. Měla za úkol hlídat kraje této tribuny, aby se mezi plavce nepokusil dostat nikdo z řad veřejnosti. Měla tak možnost setkat se s největšími hvězdami olympijských her, jakými jsou Michael Phelps či Katinka Hosszú, či se dokonce vyfotit s Michaelovou maminkou. Vzhledem k tomu, že je sestra bývalou závodní plavkyní, jednalo se pro ni o životní zážitek.

Nepsanou povinností Čecha, který navštíví dějiště olympijských her, je návštěva Českého domu. Vzhledem k tomu, že jsem měl možnost navštívit rovněž Český dům v Londýně v roce 2012, musím říct, že tentokrát byl dům značně menší. Jednalo se v podstatě o tři místnosti. V jedné byla lehátka a několik televizí umožňujících sledovaní všech možných sportovních přenosů. V prostřední místnosti byl bar, na kterém nesmělo samozřejmě chybět plzeňské pivo a caipirinha, a podium, na kterém probíhalo vítání českých sportovců, kteří daný den absolvovali své disciplíny. Zajímavostí tohoto pokoje byl strop, který zdobilo několik neustále běžících nohou Emila Zátopka. Poslední místnost byla vyhrazena pouze pro členy českého týmu: sportovce, trenéry a organizační tým.

Díky své plavecké minulosti má sestra přátele mezi členy českého plaveckého týmu, a my jsme tak měli možnost navštívit olympijskou vesnici. Oficiálně se zde návštěvníci mohou pohybovat pouze v doprovodu někoho, kdo je v ní ubytován, nutno ale poznamenat, že kromě vstupní kontroly nikdo neřešil, když nás náš doprovod opustil a my se zde pohybovali sami.

To bych považoval za velký nedostatek těchto her – ne vždy byly kontroly stoprocentní a nejen sportovci nám potvrdili, že oproti minulým olympijským hrám se v Riu příliš bezpečně necítili. Jinak bylo ale město zabezpečené dobře. Návštěva vesnice byl pro mne obrovský zážitek, protože zde člověk potkal spoustu olympioniků z nejrůznějších koutů světa a všech sportovních odvětví. Kde jinde se vám taková setkání naskytnou?

I přes poněkud kostrbatou organizaci a neustálé poplašné zprávy hovořící o fiasku, kterým měly první olympijské hry v Jižní Americe zaručeně být, nakonec celá akce vyšla parádně. Bůh ukázal, že je skutečně Brazilec, a v předvečer zahájení seslal na Rio silné větry, které odnesly odpad ze zátoky Guanabara (ano, z té, kde bylo možné nalézt plovoucí pneumatiky, ledničky a někdy i lidské končetiny) mimo obzory světových médií. Největší aféra týkající se vysoké kriminality se nakonec ukázala jako kachna vypuštěná americkými plavci. Potlesk však pomalu doznívá a ve městě pod Kristem zůstávají miliardové stavby, jejichž budoucí využití je nejasné. Pro Brazílii, zabředlé v léta trvající finanční krizi, to není dobrá zpráva…

Zajímavá čísla:

• 15 tisíc kilometrů byla dlouhá cesta z Prahy do Ria
• 4 hodiny denně mi zabrala cesta z ubytování na stadión a zpět
• 21 tisíc Kč byla přibližná celková hodnota lístků, které jsem jako dobrovolník obdržel
• 6,1 miliónů lístků bylo celkem k dispozici na všechna klání
• 250 tisíc přihlášek na dobrovolnictví obdrželi organizátoři
• 70 tisíc dobrovolníku napomohlo k úspěšnému průběhu her

Dobrovolníci obdrželi:

• Nejkomplexnější uniformu v historii her (bunda, 3 trika, 2 kalhoty, 3 ponožky, tenisky, láhev, taška, pláštěnka, kšiltovka, pásek)
• Kartu umožňující bezplatnou dopravu po městě
• Jídlo v pracovní dny
• Nejméně jeden pár vstupenek na některý ze závodů či utkání

Sami si ale museli hradit:

• Cestovní náklady
• Ubytování
• Jídlo ve volné dny

Chcete být dobrovolníkem na příštích letních Hrách?

• Příští zimní olympijské hry se uskuteční v roce 2018 v jihoko­rejském Pyeongchangu
• Po dobrovolnících je ovšem vyžadována znalost korejštiny
• Další letní hry uspořádá za čtyři roky Tokio
• Přihlášky na dobrovolnické pozice budou otevřeny za dva roky