I přesto se v běžecké části, která otevírá celé zápolení, na trať vydal nepřekonatelný muž z Eritreje Petro Mamu. Nejlepší vrchař světa opět potvrdil svou kvalitu a bezkonkurenčně vyhrál běžecký úsek. Ani to ovšem na Dolomitenmannovi nemusí nic znamenat. Pouze vyrovnanost celého týmu může slavit úspěch. Petro měl skvělý tým. Na kole s ním jel například český top biker Kristian Hynek, který také vyhrál svoji disciplínu, ale celkově to stačilo až na třetí místo.

Extratřídu ukázal pořadatelský Redbull, jehož tým celkově zvítězil, když mu na kole do pedálů šlapala další megastar Alban Lakata. Až na pátém místě se umístil tým Kolland Topsport International, jehož součástí byl jen těsně čtvrtý olympionik z Ria Hannes Aigner. Perfektní výkon předvedl na prvním úseku Robert Krupička. Nestárnoucí matador místního závodu a dlouhodobě nejlepší český vrchař předával na neuvěřitelné čtvrté pozici, když za sebou nechal i několik Afričanů.

Na sociálních sítích to popsal nejlépe, jak mohl: „Včera jsem měl raketový nohy.“ A na svých stránkách k tomu dodal: „Letošní Dolomitenmann byl pro mě nejdůležitější závod roku a povedl se mi! Čtvrté místo a čas 1:26,20 je hodně nad plán a mé očekávání!“

I tato slova svědčí o tom, jak důležitý závod Dolomitenmann je. Nebyl sám, pro koho tento závod znamenal hodně. Pro mne to byl po MS v horském maratonu, kde jsem obsadil 10. místo, druhý velký závod roku. Tomu odpovídala příprava, v které jsem musel podstoupit tréninky nejen dlouhých horských běhů například z Hostinného na Černou horu a zpět, ale také opakované výběhy sjezdovky na Zvičinu. V takových trénincích jsem zdolával výškový rozdíl až 1 500 m!

Hned po startu se v tradičně elektrizující atmosféře vpřed vydali favorité černé pleti a za nimi drželi krok nejlepší Češi (Krupička, Lichý, Fejfar, chvíli dokonce Srb). Já byl raději opatrný, místní trať dobře znám, a proto jsem vše raději kontroloval zpovzdálí.

Po třech rovinatých kilometrech přichází ostrý kopec, kde se na kilometru nastoupá až 350 metrů a tempo z 3:20/km klesne až někam nad 9 min/km. Pátý a šestý kilometr je odpočinkový. Všichni zde většinou trochu šetří síly na to, co přijde – výstup borůvčím k žebříku… Ano, čtete správně. Trať je zde tak příkrá, že na zdolání tohoto úseku se používá žebřík. Za ním se atleti dostanou do druhé poloviny, té těžší.

Ondru Fejfara jsem zde měl opravdu na dosah a po jeho urputném cestování z USA, kde startoval v závodech světové skyrunningové série, to vypadalo, že bych ho mohl dostihnout. To by ovšem nesměl být Dolomiťák, kde i zdánlivě malý rozestup znamená minuty. Fejfar se po občerstvení ještě vzepjal a vybojoval čtrnácté místo celkového pořadí hned za Tomášem Lichým, který byl dvanáctý.

Po borůvčí už pomalu přicházejí ke slovu kameny, suťoviska a kousek před cílem dokonce horská pěšina. Ta se ale pozvolna ztrácí a sklon vzrůstá. V tu chvíli běží i lezou běžci téměř po paměti, jen za zvukem komentátora a fanoušků v cíli 2 450 m.n.m. Tato pasáž je místy náročná i na orientaci. V totální únavě, kdy nohy pálí a člověk má co dělat, aby nepřepadl na záda a udržel dopředný pohyb, už vidí před sebou v mlze mávajícího paraglidistu, který chce vyrazit do svého závodu. Pak už jen plácnutí kamaráda do ruky a uvidí se, co z toho týmově bude. Svůj díl práce mají běžci za sebou – 12 km +1 850 m stoupání.
Loni jsem po závodě vesele spěchal z kopce dolů, abych stihl povzbudit kamarády, protože jsem tušil dobrý výsledek, který nakonec opravdu zacinkal. Druhé místo bylo neuvěřitelné. Tehdy jsem si přál, aby se to vše ještě jednou zopakovalo, ale nevěřil jsem tomu, že to přijde hned následující rok. Předávka na 20. místě celkově, ztráta na prvního amatéra sice znatelná, ale na další dva téměř žádná, a ačkoliv jako bramborový amatér, tak jsem předával s dobrým pocitem a opět mohl spěchat do centra závodu v Lienzu.

Kamarádi z týmu Technika Brno Extreme Abuelo bojovali jako lvi. Nejlépe se se svou disciplínou popral Jan Jobánek, který předvedl 10. místo a po Jakubu Beňovi (34. nejlepší paraglidista) předal Pavlovi Srbeckému již na druhém místě v kategorii amatér a 15. místě celkově při účasti 110 týmů z celého světa.

Bylo fantastické běžet po břehu řeky a moci Pavla povzbuzovat, ale zároveň hlásit, že je zapotřebí už jet jen „na jistotu“, protože je to v kapse! Pavel svou roli splnil, stejně jako všichni v týmu, a proto jsme mohli před přeplněným náměstím v Lienzu vystoupat na druhý stupínek amatérské kategorie. Navíc pohodu v týmu podpořil pátým amatérským místem druhý tým Technika Brno Extreme.

Co vlastně znamená amatérská a profi kategorie Dolomitenmanna? Závod je rozdělen na profi a amatéry. Je to určené vždy výsledkem z loňského roku. Kdo chce startovat v amatérech, nesmí být rok předtím do dvacátého místa ve své disciplíně, přičemž stačí, aby pouze jeden člen týmu byl lepší a hned jde celý tým do profi. V profi se bojuje o peníze, kdežto v amatérech o věcné ceny. Vždy jde ale o obrovskou prestiž a vše dospělo k tomu, že ani amatéři zdaleka nejsou amatéři. Stačí si jeden rok počkat a v závodě nefigurovat a hned ten další může být „amatérem“ kdokoliv. Proto se běžně stává, že za amatéry startují velká esa světového sportu.

Já se letos bohužel pro příští rok také „vyoutoval“ (umístění v disciplíně do 20. místa), takže mne čeká buďto profi kategorie, nebo rok pauzy, abych mohl být napřesrok opět amatér. Ačkoliv to tedy vypadá, že amatér vs. profi znamená něco vypovídajícího o přístupu k danému sportu nebo profi smlouvě s týmem, v tomto závodě to tak není.