Start nejkratší 34 km dlouhé trati byl na Živohošťském mostě, poslední rovině, kterou jsem na dlouhou dobu viděl. Podruhé a naposled to bylo asi 600 metrů před cílem, kdy jsem přebíhal druhý most přes Slapskou přehradu. Podobně to bylo i s asfaltem, krom přeběhu zmíněných mostů ho mohl být na trati maximálně kilometr.

Tedy hned za mostem následoval výběh do kopce, pokochání výhledem, chvíli lehce zvlněný terén, zase dolů z kopce a znovu nahoru a tak pořád dokola. Chtěl bych podotknout, že krása trati byla na škodu závodnickým ambicím. Pokud člověk furt kouká kolem sebe, tak se holt špatně závodí.

Tento literární útvar by však měl být reportáží a nikoliv barvotiskovým letákem cestovní kanceláře, a proto slibuji, že o výhledech a závějích zlatého listí už nepadne ani slovo. Takže – krom toho, že to byl závod krásný, byl i těžký. Tisíc sto nastoupaných metrů na nejkratší 34 kilometrové trati leccos naznačí. Stoupání nebyla nijak dlouhá, většina, ne-li všechna, byla kratší než jeden kilometr a běhatelná, ovšem běžci o level výš, než jsem já.

Pořadatelům to zřejmě bylo málo, a tak nám připravili pěkný špíček. Na zhruba patnáctém kilometru to vypadalo, že do té doby bezchybné značení získalo drobnou trhlinu. Ne, ne, nezískalo, cesta přes brod hluboký po kolena byla myšlena smrtelně vážně!

Asi dva kilometry po brodu byla nahoře na kopci občerstvovačka. V tomto stoupání jsem už opravdu přemýšlel, že musím zhubnout a poprosím obsluhu o zeleninový salát. Na poslední chvíli jsem si to rozmyslel a udělal jsem dobře. Občerstvovačka byla výborně zásobená, slané, sladké, jonťák, cola, prostě vše, co si může běžec přát. Jenom ten šopský salát bych tam hledal marně.

Druhá polovina probíhala ze začátku stejně, nahoru, dolů, místy nás osvěžil lehký říjnový deštík. V dešti také nastalo velké stoupání jílovitou cestou stylem krok nahoru a dva kroky dolů. Běžkyně, se kterými jsem se snažil vybruslit nahoru, si libovaly, že nic horšího nás už nemůže potkat. No, neměly úplně pravdu…

Trasa totiž po úseku vedeným po krásné trailové pěšince, který měl zřejmě ukolébat obezřetnost diktovanou mi mým pesimistickým světonázorem, pokračovala kolem Albertovy skály. Albert je zřejmě druhé jméno Lucifera běžeckého pekla. Kozí stezka s bahnem střídaným kluzkými kameny byla občas přerušená řetězy, na kterých jsem bezvládně visel… Dobře, tak hrozné to zas nebylo, ve skutečnosti to byl jeden z nejkrásnějších úseků trati, ale hodně náročný po nepravidelných schodech nahoru a dolů. Dva kilometry mi trvaly přes půl hodiny, a to jsem to nijak neflákal, nikdo mě nepředběhl, respektive nepředešel.

Nedlouho poté následovala občerstvovačka. Její obsluhu bych považoval za nesmírně rizikové povolání srovnatelné s prací topiče v jaderné elektrárně fasujícího místo ochranného oděvu pouze trenýrky. Ale prý to tak zlé nebylo, kupodivu byli běžci za první kontakt s pořadatelským týmem po absolvování pekelného úseku rádi a nebili je.

Posledních sedm kilometrů vedlo víceméně z kopce. Myslím, že oprávněně, špetku slitování od pořadatelů jsme si už zasloužili, závěrečný 300metrový finiš do kopce se už nepočítá. V cíli jsem hned dostal na vybranou mezi alko či nealko pivkem a za to pořadatelům vše odpouštím. Shrnutí tedy je: fantastický závod ve fantastické přírodě s fantastickými pořadateli. Příště jedu zas!

P.S.: Ataky pořadatelů, bohužel, pokračovaly i v zázemí. Hovězí vývar za dvacku ve stylu „all you can eat“ a neméně famózní vepřo, knedlo, zelo za kilo odsunulo moje hubnoucí předsevzetí opět do propasti dějin.