Předpověď počasí nevěstí nic dobrého a v záchvatu prozřetelnosti na poslední chvíli vypouštíme Jánošíkovy diery. Místo toho startujeme ze Štefanové. Výškově i vzdálenostně to sice vyjde nastejno, ale aspoň se vyhneme pravděpodobně zledovatělým řetězům a žebříkům. Obloha vypadá nevyzpytatelně, ale i tak se pomalu pouštíme do stoupání do Sedla Medzirozsutce. Postupně přibývá jak výškových metrů, tak zbytků sněhu, do kterých se boříme. Ambiciózně však stále myslíme na zdolání Velkého Rozsutce, který podle našich zkušeností není tak těžký jako ten Malý.

Stoupání v lese bylo sice plné vody a sněhu, ale aspoň nefoukalo. Že jsme o tuto výhodu právě přišli, si uvědomujeme, když vbíháme na otevřenou louku. Do tváře nás udeří silný horský vítr a jsme zahaleni v mraku. Okamžitě měníme plány a okolo Velkého Rozsutce traverzujeme lesem. Jen co do něj vběhneme, vichr ustává a my se poprvé pořádně rozbíháme. Sníh smíšený s listím a bahnem sice klouže, ale my máme ještě plno energie, a tak skáčeme, kloužeme a riskujeme kdekoli to jen trochu jde. Za sucha by to zdaleka nebyla taková zábava.

Všechno jednou končí a i my se tak znovu ocitáme v sedle, tentokrát v Medziholie, mezi Velkým Rozsutcem a Stohem. K našemu štěstí se z otevřeného prostoru opět hned dostáváme do krytu lesa ve stoupání ke Stohu. Skoro celá cesta vede v závětří a vítr se tak objevuje jen sporadicky. Až na vrcholu zjišťujeme, jak neuvěřitelnou má sílu. Zkoušíme poskakovat a pokaždé se posunujeme o dobrý půlmetr dozadu. Jenom stát je velmi těžké, pochopitelně se tak co nejrychleji vydáváme pryč. Viditelnost je samozřejmě nulová.

Stát ještě teoreticky jakžtakž šlo, ale kontrolovaně běžet je již zhola nemožné. Na namrzlé podložce čítající sníh, led a namrzlou trávu si boty dělají, co chtějí. V kombinaci s bočním větrem o síle až 80 km/h se jenom snažíme udržet se na nohou. Mně se to nedaří a přetáčím se do kombinace sudů a parakotoulu. Briskně však vstávám a běžím dál. Přesto všechno si to ale všichni užíváme! Jsou to podmínky, které doma nikdo z nás jen tak nezažije. Jediná věc, co nás děsí, je, že následujících 10 kilometrů bude asi v dost extrémním duchu.

Jak jsme předpokládali, tak se taky stalo. Úsek mezi Stohem a Velkým Kriváněm je dlouhý cca 8 km a překonat ho nám trvá přes hodinu a půl. Úseky se silným větrem střídají závětří, kterých je ale žalostně málo. Přemítáme, jestli Slováci mají nějakou skrytou zálibu dělat pěšiny na návětrné straně hřebene. Místy má vítr takovou sílu, že proti němu takřka nemůžeme jít. Statečně ale bojujeme a nakonec se promrzlí dostáváme na nejvyšší vrchol Velké Fatry, Velký Kriváň. Fotit můžeme jenom selfie, protože jinak by nám uletěla kamera. Ještě ale nejsme na konci a čeká nás dalších nekonečných 7 km, než se opět dostaneme z dosahu vichru.

Vítr se rozhodně neumírnil a s přibývající únavou se nám zdá, že spíše ještě zesiluje. Každé závětří, kam se můžeme na pár vteřin schovat, nedočkavě vyhlížíme. V jednom seběhu polevuji v koncentraci a zledovatělý kámen mě nekompromisně posílá k zemi. Naražená kostrč, loket a palec se násobí mrazem a únavou a mně se chce brečet. Uvědomuji si ale, že bych pak viděl ještě méně než nyní a silou vůle tak zatlačuji slzy, abych se mohl dále soustředit. Zledovatělou podložku střídají suché pasáže, bláto anebo ztvrdlý sníh, ale aspoň neupadáme do stereotypu.

Vše se mění až s příchodem pod poslední vrchol Suchý. Lezení přes zledovatělé skály zavání průšvihem a litujeme, že jsme si nevzali mačky nebo aspoň boty s hřeby. Sice nám jeden kilometr trvá stěží uvěřitelných 20 minut, ale nakonec jsme přeci jen nahoře. S vidinou klesání přes tisíc výškových metrů do Strečna se pouštíme dolů.

Adrenalin i stoupající teplota nám rozehřály tělo, a tak si aspoň někteří z nás poslední metry užívají. Klouzající sníh, listí a bahno přímo vybízejí ke zkoušení, co všechno zvládneme ustát, což se samozřejmě nemůže obejít bez pádů. I tak ale všichni zdraví dostáváme do údolí, kde na nás čeká jídlo a teplý čaj. Podmínky sice byly trochu extrémní, ale možná právě proto se vracíme plni zážitků.