Vzpomínáš si na svou možná první desítku v roce 2012? Čas 52:30 tenkrát nestačil ani na bednu v kategorii, natož na sestru, která ti nadělila sedm minut.

„Na desítku Mumie ve Svádově si pamatuju moc dobře. Byl to jeden z mých prvních závodů. Běhala jsem naprosto tragicky a spíš z legrace jsem zkoušela, jestli těch 10 km přežiju. Už na pátém jsem umírala a kňourala. Sestra Terezka byla vždycky ve sportu lepší – je vystudovaná učitelka tělocviku, běhala vždycky líp a já se jí snažila vyrovnat. Naučila mě obrovské dravosti, protože jsem se jí celé dětství snažila dohnat a podařilo se mi to vlastně až před pár lety. Se sestrou jsme často chodily běhat u nás v Rumburku, absolvovaly jsme spolu i hodně závodů, kde ona stála na bedně a já vrzala zubama, že na mě zase nedošlo. O to víc mě to motivovalo k tréninku, o kterém v onom roce 2012 nemohla být ani řeč. V té době se jednalo spíš o takové bárbí běhání.“

Jak vzpomínáš na závody na začátku své kariéry? Co tě na nich bavilo?

„Na první závody vzpomínám strašně ráda! Hltala jsem všechny soupeřky, dívala se, jak se chovají, co mají na sobě, co si povídají a vždycky jsem si říkala, že je jednou všechny předběhnu. Nerozuměla jsem jejich rituálům, rozcvičkám, rozbíháním, tak jsem vždycky jenom stála a poslouchala. Hodně jsem se tím „špízováním“ naučila. Bavili mě i kluci, ti nejlepší mi přišli strašně hubení. Když jsem poprvé běžela závody RunCzechu, musela jsem se soustředit, abych z toho divení neměla pořád otevřenou pusu. Byla jsem úplně uchvácená atmosférou, lidmi a že vidím živé Keňany.“

Za tři roky ses zlepšila na desítku skoro o čtvrt hodiny, je to určitě kombinace mnoha faktorů, chtěla bys nějaký vyzvednout?

„Je to hlavně o šílené dřině, naběhaných kilometrech a víře, že to prostě půjde. Hodně dělá hlava a u mě funguje díky výchově rodičů dobře. Vím, že jsou v životě důležitější věci než osobáky a medaile a taky umím prohrávat. Úspěch opravdu přeju i jiným holkám, každá musela trénovat, aby mě porazila.“

Hodně běžců více či méně experimentuje s výživou, měla jsi také takové období?

„Já jsem jeden čas běhala na tatranky, pak jsem to vylepšila kolou a „šmoulíma“ křupkama… Co se týče výživy, je o mně známo, že neumím vařit, takže nějaké zdravé experimenty na zlepšení běžecké výkonnosti u mě nenajdete.“

Čemu dáváš ve stravě přednost, máš nějaký speciální jídelníček?

„Když jsem měla anémii, musela jsem jíst hodně špenát a řepu. To byla ale jediná specialita v mé stravě. Jinak sním úplně všechno, nejradši mám řízek a kaši a pak taky zemlbábu. Není to zrovna závodní strava, ale na řízek jsem vyhrála už hodně závodů. Nikomu bych si nedovolila radit s jídelníčkem, protože sama jsem takový běžecký plácal.“

V roce 2016 ses dostala na dohled dvaceti nejlepším ženám na desítku i půlmaraton. Pomáhal ti někdo s tréninkem?

„V té době mi běžecky pomáhal Pepa Procházka z Děčína. Nepsal mi přímo tréninky, protože já podle těch tabulek běhat neumím, přijde mi to strašně složité a překombinované. Pepíňák byl poradce na telefonu, dával instrukce, ale brala jsem ho jako takovou „psychologickou složku“. Naučil mě běžecké taktice, jak se z úspěchu nezbláznit, nikdy mě nepochválil a to mě bavilo nejvíc. Sice mi občas radil, co a jak mám běhat, ale víte o tom mém problému s mužskou autoritou – poslouchám jenom tatínka. Hodně jsem si trénovala podle sebe.“

Máš v tréninku zařazené i nějaké speciality?

„Teď mám jednu specialitu – běh s upuštěným kočárkem. (smích) Vysvětlím: Když jsem začala po porodu zase trénovat a najednou mi přišlo, že mi to běhání už trochu jde, tak jsem si upustila kolečka u kočárku, protože trénuju hlavně s Vojtěchem. Hned mi došel humor, běh se ztížil a mně sklaplo. Dříve jsem měla specialitu nenápadně se „přisát“ na nějakého běžce a snažit se ho doběhnout či předběhnout, ať byl jakkoliv vzdálený.“

Jaké jsou tvé nejoblíbenější doplňkové sporty?

„Mimo běhání moc ráda běžkuju. Taky jsem před těhotenstvím hodně jezdila na kole a na v zimě na snowboardu.“

Hodně běžců řeší během roku nějaké poranění, jak je na tom tvůj pohybový aparát?

„Já si na mateřské úplně odpočala! Během těhotenství se mi všechny svaly zregenerovaly, protože jsem se flákala. (úsměv) Přestaly mě bolet achilovky, kolena, cítím se jako zamlada. V té největší běžecké zátěži jsem měla natržený stehenní sval z přetížení, ale v Děčíně v Rehkatu mě dali dohromady a pauzu jsem měla jenom měsíc. To bylo tehdy znamení, že ten běh nemám tak žrát.“

Před koncem roku 2016 jsme tě viděli znovu na závodech, jiné běžce jsi předbíhala i s kočárkem… Prozradíš, zda se chystáš na dalšího potomka?

„To je jasný, že bude další mimiňák! Jdu s tím seznámit mého přítele. (smích) Ba ne, ještě bychom si přáli holčičku Aničku, ale na ni si tak dva roky počkáme. Teď musíme kultivovat hlavně Vojtěcha.“

Plánuješ svou sportovní budoucnost?

„Moc bych si přála, abych se dokázala slušně připravit na půlmaraton ve Varech a pak bych chtěla odběhat místní ústecké závody. Plánovat se moc nedá, u nás všechno šéfuje Vojtěch. Většinu tréninků odběhám s ním, takže vůbec nevím, jak to bude vypadat, až poběžím bez kočárku. Pořádné časy tam padnou asi až na podzim, ale pracuju na tom už teď.“

Jsou ve světě nějaké závody, které by sis ráda zaběhla?

„Pro mě je nejsvětovější závod maraton. Ten kdybych jednou uběhla, to by bylo něco. Jinak jsem o těch zahraničních závodech nikdy nějak nepřemýšlela. Pokud budu běhat špatné časy, tak mi dojem nevylepší ani závod v New Yorku…“

Jaký máš běžecký sen?

„Přála bych si běžet půlmaraton v osobáku, takže alespoň pod 1:22, ale za tím je tolik dřiny! To teda nevím, jestli ji znovu přežiju. Chtěla bych mít z běhu zase tu velkou radost, vidět, že se dřina zúročí. Taky se těším, až bude Vojtěch velký a poběžíme závody třeba spolu.“

Co tě k běhání přivedlo?

„K běhání mě přivedla nešťastná láska, na kterou pomáhalo jenom běhat. Takže jsem běhala hodně dlouhé trasy a hodně často a ono to fakt pomohlo a to nejenom psychicky, ale i fyzicky. Takže bych měla vlastně tomu chlapci poděkovat.“

Kdo je tvým běžeckým vzorem?

„Můj běžecký vzor je mužského pohlaví a jmenuje se Víťa Pavlišta. On se mi líbí úplně celý. Jak jedná, jak se prezentuje, jak běhá, jak je hrozně moc skromný a „obyčejný“. Jednou mi nabídnul, abych s ním běžela soutěž týmů v Pečkách – týden jsem z toho nadšení nespala a pak jsem zaběhla osobák, abych mu to nezkazila. Kdybych měla jmenovat nějakou ženu, tak mám ráda Radku Churaňovou a to hlavně za to, že je matka a ještě takhle dobře běhá a vždycky se na mě na závodech hezky usmívá.“

Další články o běžcích a běhání v severních Čechách naleznete na webu www.primabehy.cz