Jak jsi zjistila, že máš nádor v hlavě? Měla jsi nějaké příznaky?

„Tomu, že se přišlo na můj nádor, vděčím závodu Běhej lesy Karlštejn. Běžela jsem ho v červnu 2016, chytla jsem tam klíště a docela špatnou boreliózu. Asi šest týdnů jsem neběhala, a když jsem zase vyběhla, byl z toho zánět šlach na noze. Kvůli špatnému průběhu boreliózy jsem měla chodit každého čtvrt roku na Bulovku na krevní odběry. V září jsem tam šla znovu. Říkala jsem jim, že mě pořád pobolívá hlava a cítím se hrozně unavená. Tak mě poslali na magnetickou rezonanci."

Na operaci jsi šla až v březnu. Jak jsi prožívala ty dva měsíce čekání?

„Ty byly nejhorší. O nádoru jsem se dozvěděla 17. ledna a hned druhý den měl nejstarší syn osmnácté narozeniny. Myslela jsem na to, že u mladších dcer (v tu dobu 8 a 11 let, pozn. red.) se oslav dospělosti nedožiju… U hlavy se nedělá biopsie dopředu, takže ti neřeknou, jestli je to zhoubné, nebo ne. Řeknou ti, s jakou pravděpodobností podle druhu nádoru. Mně řekli, že je to s největší pravděpodobností meningeom a ty většinou nebývají zhoubné.“

Třináctého března konečně přišla očekávaná operace. Bála ses?

„Byla jsem šťastná, že se konečně něco hnulo. Operace trvala asi šest hodin, ale biopsie naštěstí ukázala, že byl ten nádor nezhoubný. Po operaci byly nejhorší drény v hlavě. Zavedli mi tam jeden asi třiceticentime­trový. Když mi ho tahali, myslela jsem, že to nevydržím… Trošku mi k hlavě přirostl, a to byla fakt síla.“

Jenže v prosinci jsi znovu skončila v nemocnici, tentokrát kvůli epileptickému záchvatu.

„Já ráda věci plánuju. Tak jsem si před operací naplánovala, že všechno zvládnu, že operace dobře dopadne a že teď už je to na mně. Ten prosinec byl potom dost zrada. Z čistého nebe přišlo něco, co už jsem nečekala. V první chvíli mě to vzalo asi víc než ten nádor. Dřív jsem měla pocit, že všechno překonám vůlí. A pak tě strašně sebere, že jsou zkrátka věci, které vůlí nepřekonáš.“

Co pro tebe tahle diagnóza znamená?

„Musela jsem odevzdat řidičák, nesmím plavat na volné vodě… Ani na sedačkové lanovce nesmím jezdit. Kdybych na ní dostala záchvat, nikdo mě na ní neudrží.“

A běhat můžeš?

„To jo, fyzická aktivita se dokonce doporučuje. Takže už zase běhám, tak 40 kilometrů za týden. O Vánocích to ještě nešlo, po lécích na epilepsii jsem nemohla vůbec fungovat. Po pár týdnech si to ale sedlo. Pořád se cítím trochu utlumená, ale dá se s tím žít.“

Kde bereš motivaci, abys s běháním nesekla?

„Neberu, nehledám. Ta prostě je. Jsem na běhání tak zvyklá, že ho potřebuju. Manžel se mě ptal, proč musím zrovna běhat, když hrozí, že se mi někde venku něco stane, proč třeba necvičím. Jenže mně běh nejvíc dá.“

S běháním jsi začala až po čtyřicítce. Co tě nakoplo?

„Byla jsem ten typ člověka, co pořád říkal, že začne běhat, a říkal to patnáct let… Jednou jsem šla běhat a pak zase půl roku ne. Pořádně běhat jsem začala ze dvou důvodů. Vozila jsem autem holky do školky a často jsem potkávala jednu běžkyni. Seděla jsem v autě a fascinovalo mě, že jedu na finančák ve Vršovicích – a vidím ji, jak tam běží. Jedu jinam – a vidím ji, jak tam běží. To mě motivovalo, že bych měla začít taky. Až asi o dva roky později jsem z fotek ze závodů zjistila, že je to Míša Dimitriadu (mistryně světa v běhu na 24 hodin z roku 2012, pozn. red.). Loni jsem ji oslovila na semaforu a poděkovala jsem jí, že díky ní jsem začala běhat.“

Jak si teď hlídáš, abys to se sportováním nepřehnala?

„Nijak. To je těžký. Běhám pravidelně, ve středu chodím na dráhu a dávám si intervaly, o víkendu se snažím o delší běhy… Řídím se podle knížky od Hala Higdona a postupně navyšuju. Nevyhovuje mi běhat na tepovku, nemám pak pocit, že jsem udělala maximum. Potřebuju běhat na tempa, abych měla radost, že se zrychluju. Asi to není správně, ale říkám si, že je hlavní, že mi to dělá radost.“

V čem ti nádor změnil pohled na svět?

„Vždycky jsem byla optimistkou a asi jsem jí i zůstala, ale daleko víc se bojím. Špatně spím a občas mám v noci myšlenky, že mám děti, které jsou na mě hodně závislé, tak co by s nimi bylo, kdyby se mi něco stalo.“

Redakčně zkráceno, celý rozhovor naleznete v chystaném čísle tištěného Běhej, které vyjde počátkem března.