Pro Plzeň sis najala za kouče hvězdu první velikosti, pana ultraběžce Radka Brunnera. Můžeš aspoň trochu poodkrýt něco z přípravy?

„Začala na konci října. Týdenní kilometráž se postupně zvyšovala. Běhala jsem kolem 150–160 km týdně. Dvakrát týdně jsem běhala dvoufázově, jedna fáze byla před prací, kdy jsem vstávala v půl páté, abych si odklusala 10 km. Většina běhů se pohybovala kolem 20–25 km. Myslela jsem si, že při přípravě na 100 km budu muset absolvovat několik běhů delších než 60 km, aby si tělo zvyklo být v zátěži několik hodin. Ale jak jsem zjistila, nebylo to třeba. Můj nejdelší běh měřil 40 km a asi měsíc před závodem jsem dala 50km závod kolem plzeňského Boleváku.“

Jak se člověk běhající do té doby výhradně na pocit podřídí vedení trenérem a jeho řádu a systému? Měla jsi s tím potíže?

„Těšila jsem se, že budu běhat podle tréninkového plánu. Moje běhání nemělo takový řád, tréninky na vyšších tepech jsem často vynechávala, protože se mi do nich nechtělo. Často jsem si také trénink vymyslela těsně před tím, než jsem vyběhla. Radkův plán mi naprosto vyhovoval, neměla jsem potřebu ho nějak měnit a plnila jsem ho na sto procent.“

Tvá dlouholetá atletická minulost a způsob tréninku je pro ultra spíš plusem, nebo bylo třeba něco změnit?

„Nemyslím si, že by bylo potřeba rapidně změnit celou skladbu tréninku. Běhala jsem hodně podobně. Považuji se za vytrvalostního běžce, na kontě už mám spoustu uběhnutých maratonů a půlmaratonů.“

Chystáš se na MS v běhu na 100 km, které se uskuteční v září v Chorvatsku. Po Plzni jste s Radkem něco v tréninku upravovali?

„Příprava se teprve rozjíždí. Ráda bych si teď zazávodila. V květnu a červnu mám hodně oblíbených závodů, na kterých bych ráda startovala. Nemyslím si ale, že by Radek tréninkový plán nějak extra měnil. Je vidět, že se osvědčil, tak snad podle něj pojedeme i dál.“

Uvažuješ do budoucna i o trailech, nebo zůstaneš věrná silnici?

„Jsem typický silniční běžec, v terénu mi to moc nejde. Určitě tedy budou převažovat silnice.“

Ultra je disciplínou, která je stále populárnější mezi lidmi, kteří půl života nesportovali. Ty jsi ale jiný případ.

„Běhám od sedmi let. Ale ještě před atletikou mě maminka přihlásila na moderní gymnastiku. Měla jsem spoustu energie, pořád jsem někam šplhala, všude lítala, a tak si rodiče mysleli, že zrovna gymnastika by mě mohla bavit. Dodnes se tomu smějeme, jaký krok absolutně vedle to byl. Byla jsem tam jako slon v porcelánu. Já s rozbitými koleny mezi holčičkami s drdůlky! Atletika, to bylo to pravé pro mě. Musím přiznat, že do takových 15 let jsem vyzkoušela téměř všechny disciplíny, od běhů různých tratí přes skoky do výšky, do dálky… A všechno mi šlo! Asi až ve svých dvaceti jsem si začala pobíhat v lesích, parcích a zkoušela uběhnout delší a delší vzdálenosti. Vždy jsem moc ráda jezdila na horském kole. Občas zařadím mezi své oblíbené běžecké závody i nějaký ten maraton na horských kolech ze seriálu Kolo pro život.“

Mimochodem, k tobě patřila a patří při závodech rychlost. Čím tě tedy oslovilo a vtáhlo ultra?

„Nepovažuji se za ultraběžce! Stovku jsem si vyzkoušela a jen to, že se mi závod vydařil a běžel se mi skvěle, mě motivuje se ještě pokusit tento výkon zopakovat na mistrovství světa. Pak se uvidí.“

Jak hodnotí svou svěřenkyni Radek Brunner? Čtěte v novém Běhej, které je právě v prodeji!