Viděli jsme tě na únorovém závodě, či spíše běžeckém happeningu, Hubáčkova 20. Bylo deset stupňů pod nulou a trať vedla přes zajímavá místa pražského Prokopského údolí. Jak se ti tato akce líbila?

„Především jsem rád, že mi podařilo vylepšit můj předloňský čas a že i v mém věku se dá pořád zlepšovat. Organizátor Honza Dufek je můj kamarád, který s námi rozjížděl DVTV. Několik let jsem bydlel na sídlišti Velká Ohrada a často jsem do Prokopáku chodil běhat. Trasa závodu je krásná, hodně členitá a letos byly skvělé podmínky. Minule tam bylo hodně bláta a klouzalo to.“

Běžecká akce tohoto střihu – na startu je necelá stovka účastníků, všichni se znají a na vyhlášení se jde společně do hospody, je v protikladu k městským masovkám. Co máš ty raději?

„Abych řekl pravdu, tak to ani neřeším. Obojí má svoje kouzlo a atmosféru, i když v něčem jiném. Na druhou stranu vím, že pražský maraton už si nikdy nedám. Je to na mě příliš dlouhé a moc lidí.“

To ti vadí?

„Délka by tolik nevadila, ale nebaví mě drtit 40 kilometrů po asfaltu a pořád dávat pozor, abych někomu neušlápnul patu. Navíc to, jak se běží dvakrát za sebou přes Libeňský most, je fakt strašné. Moje hlava není nastavená na běhání v kolech.“

Mnoho lidí trénuje proto, aby to potom „prodali“ na závodech. Jak to máš ty s během?

„Stejně jako u dalších činností, i při běhu se potřebuju k něčemu vztahovat, a to může být závod. Potřebuju mít motiv k tomu, abych dokázal překonávat sám sebe. Snažím se to ale dávkovat tak, aby mě to neotrávilo. Nikdy jsem nebyl na běhání závislý a myslím, že se to už asi ani nestane.“

Nicméně běháš celkem pravidelně a běh tvoří nedílnou součást tvého života. Jak ses k běhání dostal?

„Pocházím z Vrchlabí, od dětství jsem hodně sportoval a chodil do sportovních tříd. Hrál jsem tenis, softball, lyžoval jsem a nejdéle jsem se věnoval veslování. V rámci fyzické přípravy jsme hodně běhali. Což mě pak na čas pustilo, dal jsem přednost horskému kolu. Na společné rodinné dovolené v Českosaském Švýcarsku mě před pár lety kamarád vytáhnul na skoro desetikilometrový výběh. Myslel jsem, že tam umřu. Ale chytlo mě to, od té doby se snažím běhat pravidelně a mám za sebou pár horských ultra závodů. Nikdy jsem se ale necítil být součástí běžeckého boomu u nás.“

Jak to?

„K běhání jsem přišel poté, co s narozením dětí opadlo intenzivní ježdění na horském kole. Moje dcery kolo moc nedávají a mně začala chybět fyzická aktivita. Takže jsem nebyl stržen trendem. Navíc mě nikdy nebraly vychytané materiály, barevné oblečky a sofistikované tréninkové metody podle trendy knížek. Běhání je pro mě daleko víc soukromá záležitost.“

Pulty knihkupectví se plní knihami o běhání. Zajímá tě četba s touto tématikou?

„Tyhle knihy mi vlastně nic neříkají, s jednou výjimkou. Nedávno jsme se stěhovali a mýma rukama prošly znova všechny knihy, které máme doma. Zase jsem otevřel knížku Na hraně někde z počátku devadesátých let, kde autor líčí, jak se v rámci vyzkoušení deseti nejdrsnějších sportů postavil na start ultra závodu Údolím smrti. Jeho líčení přístupu k běhu mě docela oslovilo.“

Někdo běh popisuje jako uvedení se do stavu meditace a oproštění od neustálého proudu rušivých myšlenek. Rezonuje to s tvým pojetím?

„Možná se to někdy na chvilku povede, ale jak jsem říkal, běh je pro mě trápením a snažím se jím spíš mazat špatný pocit ze své fyzické kondice.“

Kolikrát v týdnu se ti podaří vyběhnout na trénink?

„Snažím se pravidelně třikrát v týdnu. Dřív to bylo lepší v tom, že když jsem odvedl dcery do školy a do školky, šel jsem rovnou běhat. Teď už chodí do školy samy, takže někdy je to boj s motivací ráno vstát a jít běhat. Na pražském Vítkově mám oblíbený okruh, mezi Krejcárkem a Hlavním nádražím, jinak z těch blízkých je skvělá Šárka nebo Hostivař.