Pak ale přijdou všemožné pochybnosti. To když ráno zvoní budík kvůli tréninku ukrutně brzy a venku zrovna panuje takové počasí, že by ani psa nevyhnal. Nebo při složitém hledání okénka pro výběh v nabitém programu všedních i volných dnů. Protože kde se vzal, tu se vzal požadavek mít na trénink minimálně hodinku denně, někdy i víc.

Stranou jde často spánek, což ale zase nenahrává řádné regeneraci. Dostaví se pak pořádná únava, v níž je však potřeba absolvovat další náročné tréninky. Trochu začarovaný kruh.

Maraton, to je dřina. Sama jsem to zažila před svým zatím jediným startem i při samotném závodě. Tréninkový plán od kouče byl mou každodenní biblí. Bavilo mě číst si v něm, byl to jízdní řád pro několik měsíců mého života. Cíl pro pražský maraton v roce 2014 jsme si stanovili jasně – dát 42,195 km pod tři hodiny…

Přesně si pamatuju ten moment, kdy se obavy z pro mě dosud nepředstavitelných tréninků změnily. Najednou přišla chvíle, kdy to všechno začalo dávat smysl a tělo začalo dobře odpovídat na předepsanou zátěž. Že jsem na správné cestě, jsem poznala i při závodních testech. A teď hlavně neonemocnět, napadalo mě, když se blížil den D, tedy další nejistota!

V závodě už pak bylo všechno naopak jisté a po pár kilometrech celkem jasné. Šlo to dobře, teď jen hlídat tempo a běžet, opakovala jsem si v duchu. Žádná větší krize kupodivu nepřišla a údaj v cíli 2:58:36 potěšil mě, kouče i všechny mé blízké včetně babičky u televize. A jako bonus ještě bronzová medaile z MČR na krku – fantazie!

Zpětně vím, že právě tréninkový plán, který mě celou dobu přípravy provázel, byla ta hlavní jistota.