Proč Keňa? Poprvé jsem se začal zajímat o běhání, když jsem viděl v televizi, jak Bekele překonal světový rekord na 10 000 m. Všiml jsem si dominance černých atletů z Keni a Etiopie. Pak jsem se o to přestal zajímat. Avšak jednoho dne se mi dostala do ruky kniha Běhání s Keňany a já měl jasno, že mým snem je se tam někdy podívat.

Dost k rozhodnutí, že pojedu, přispěla i častá zranění za poslední roky, a já si říkal, že to je třeba můj posledni rok, co budu běhat a třeba mi to může i běhání o nějaký ten rok prodloužit. Tak jsem se přidal k Davidu Vašovi a vyrazil si plnit sen a mezitím o tom natočit amatérský film. Dost k tomu přispělo to, že jsem velký fanda filmu. Koupil jsem tedy kameru a pustil se do toho.

Do Keni, konkrétně do města Iten, jezdí každý rok vic a víc bílých běžců. Nejznámější jsou bratři Robertsonové z Nového Zélandu. V Itenu žijí a trénují už deset let a je to znát. Dalším jménem a vycházející hvězdou je Julien Wanders ze Švýcarska a podobných jmen tu nalezneme mnoho.

Trénování zde má podle mě tři hlavní výhody. Tou první je nadmořská výška Itenu cca 2400 m.n.m., což při prvních trénincích bylo dost znát, ale časem už mi to ani nepřišlo. Další výhodou je počet běžců, kteří v Itenu běhají. Pravidelnich ranních běhů v 6:20 se účastní početné skupinky třeba i 200 běžců. Je to dost motivující a myslím, že pak člověk podá v tréninku lepší výkon a je to zábavnější. Posledním důvodem je určitě strava. Lokální suroviny, minimum masa a přitom energetická hodnota je dostačující. Za první měsíc pobytu jsem zhubl zhruba 5 kg. To je pak při běhu dost znát…

Dá se říct, že všichni Keňani trénují spolu. Aspoň co se týče průměrně výkonných jedinců (půlmaraton mezi 60–64 min). Ti lepší pak už mají svoje trenéry a menší tréninkové skupinky a trénují samostatně. Většina běžců však trénuje víceméně každý týden stejně, po celý rok. V pondělí, středu, pátek to jsou ranní stupňované běhy po šesté hodině o délce okolo 18 km (s první skupinou jsem nedoběhal ani jeden běh). V úterý to je trénink na dráze a ve čtvrtek se běhá fartlek. V sobotu pak dlouhý běh a v neděli je volno. Co se týče odpoledních klusů, ty se běhají individuálně a hodně pomalu.

Asi největším naším zážitkem z Keni bylo, když nám olympijský vítěz a světový rekordman na maraton Eliud Kipchoge udělal z letiště taxikáře – strašně skromný a usměvavý chlapík! Letos jsme ho s Davidem potkali znovu. Tentokrát už nám ale taxikáře neudělal, tak snad za rok.

Kdo by chtěl vidět víc, ať si pustí film. Ve filmu kromě mne a Davida Vaše účinkuje i Jirka Homoláč, Miloš Nykodým a další. Není tam zachycen jen běh, ale i běžný život a k vidění je třeba i výlet na safari nebo výšlap na Mt. Kenya.