Za tvým rozhodnutím vydat se do světa stálo „jenom“ zlomené srdce po rozchodu, nebo se toho sešlo víc?

„Pracoval jsem ve velké korporaci, byl jsem dobře ohodnocený, měl se dobře, ale po patnácti letech jsem byl unavený. Nicméně jenom se toulat po světě by mě nebavilo. Potřeboval jsem vizi, cíl, běhat a zůstat ve formě. K tomu se přidala touha pomáhat dalším lidem. Vidět, jak pracují charity v zemích, jako je Myanmar nebo Indonésie. To byly úžasné zážitky.“

Na svém blogu několikrát zmiňuješ smrt. Stalo se ti něco konkrétního, kdy sis uvědomil, že je život krátký?

„Před deseti lety jsem přišel o mámu, předloni zemřel děda, který byl do té doby velmi vitální – sportoval, plaval, jezdil na kole. Do toho jsem pracoval v HR (human resources, oddělení lidských zdrojů, pozn.red.) a jenom v poslední firmě mi za pět let zemřelo sedm zaměstnanců. Ten člověk tam je a pak najednou není a ty si uvědomíš, že se celý den honíš za nějakými čísly a vyděláváš peníze někomu, koho ani neznáš. Chceš žít ve svojí komfortní zóně, bojíš se změny a pak je najednou konec. K čemu ti bylo, žes měla sny a touhy? Jen kvůli tomu, abys splatila hypotéku, neztratila standard a mohl sis koupit, co chceš, jsi je neuskutečnila. To mi asi taky hodně otevřelo oči.“

Na cestách jsi pět měsíců. Splňuje mise zatím tvoje očekávání?

„Určitě ano. Nejsem ve fázi, kdy bych si hodil batoh na záda a vyrazil se hledat. Vím, kdo jsem a co chci. Hlavním impulsem pro mě bylo, že jsem chtěl zažít nějaké dobrodružství, potřeboval jsem změnu, vyskočit ze stereotypu. A tohle očekávání se mi zatím plní.“

Jsi vegetarián. Nemáš problém sehnat si na cestách dostatek čerstvého ovoce a zeleniny?

„Ne, aspoň tady v Austrálii ne. Dneska už máš všude v obchodech ready-to-eat saláty, do toho mrkev, rajčata, k tomu třeba sardinky nebo tuňáka a chleba. V Asii to bylo jiné, tam jíš, co se dá. Ale i to jsem si užíval a kulinářsky to bylo super. Součástí thajské, indonéské nebo vietnamské kuchyně prostě maso je. I když – kdybych se tam vrátil teď, už si to nedám. Mám to teď zkrátka nastavené jinak.“

Na maratonu v Singapuru tě ale trápily střevní potíže, takže jejich kuchyně asi pro tebe úplně ideální nebyla…

„Tam asi přesně vím, odkud vál vítr. Před Singapurem jsem byl v Kambodži. V hlavním městě, v Phnompenhu, prodávala jedna paní na náměstí různé brouky. Já to mám strašně rád. Koupil jsem si várku za dva dolary a ona mi dala sáček. Pochutnal jsem si a další den si koupil sáček za čtyři dolary. To už bylo asi půl kila brouků na oleji. To mi úplně nesedlo a myslím, že to mi udělalo ve střevech guláš. Nezvracel jsem, ani neměl průjem, ale dvě noci jsem měl horečku. Bál jsem se, jestli to není horečka dengue nebo malárie, protože proti těm není očkování. Pak horečka naštěstí opadla, ale střeva jsem cítil a byl jsem hodně vyčerpaný.“

Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle Běhej, které je právě v prodeji.