Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Čím více lidí v závodě předběhne, tím víc zaplatí. A má z toho radost

Čím více lidí v závodě předběhne, tím víc zaplatí. A má z toho radost
foto: archiv Milana Kollera

Radek Narovec | 09.04.2019 | přečteno: 4932×

Influencer. Člověk, který dokáže ovlivnit myšlení a činy veřejnosti. Unikátní příběh píše 68letý lékař Milan Koller z Mostu, kterého počátkem roku napadlo, jak skloubit své sportovní ego s něčím vysoce prospěšným a nalézt tím pro sebe větší radost, a to nejen z běhání.

Běžec, gynekolog, řidič autobusu, důchodce, lékař v hospicu, propagátor bohulibé myšlenky. Vydalo by to na slušný tým, kdyby se nejednalo o jediného člověka. Milan by mohl svou všestranností s přehledem konkurovat rychlokvašeným všeumělům, kterých je plný internet. Snad jen s tím „nepatrným“ rozdílem, že z něho hovoří životní zkušenost a opravdovost.

Ač mu táhne na sedmdesátku a snad s nadsázkou o sobě tvrdí, že je „na konci“, je vášnivým běžcem a loni si dokonce udělal solidní osobní rekord v maratonu – čas 3:46:40 jej zařadil na pátou příčku v kategorii muži nad 65 let. Na poloviční distanci se také neztratí, umí ji za 1:45. A to přitom systematicky začal běhat až s odchodem do penze před pěti lety. Nejprve mu to nešlo, ale pak náhodou narazil na knihu Hansonova metoda maratonu a v ní jej upoutal citát „Naučíme vás, jak překonat posledních 26 km.“ A bylo rozhodnuto – věk nevěk, tréninkové dávky prudce stouply (klidně až na 100 km týdně!), běhání dostalo řád a výkonnost šla strmě nahoru.

„Od ledna takto běhám 18 týdnů a pak z toho žiju při závodech až do Běchovic. Po nich mám od lékaře – rozuměj sebe – nařízeno neběhat, šetřit kosti a těšit se zase na leden,“ směje se své poněkud svérázné sportovní filozofii.

Dlouhé desítky let žije na Mostecku, tedy v kraji proslaveném nedávno odvysílaným televizním seriálem Most! Seriál sledoval a souhlasí s tím, že Mostecko není zrovna rájem na zemi. „Most rozhodně není nostalgickým místem. Vnímám, že jsou tu vidět víc ti hloupí lidé, spousta z nich má nižší vzdělání, spousta je zadlužených či přímo v exekucích. Je tu jen málo spokojených lidí, spíš jsou to lidé naštvaní, nemocní, s blbými vztahy.“

Ostatně i Milan sám jako by zapadal do televizního scénáře plného roztodivných postav. To není pomluva, to sám přiznává a je na to skoro hrdý. „Když jsem odcházel do důchodu, říkal jsem si: Co budu dělat? Koníčky, zahrádka, cestování? Ne! Chci dělat něco potřebného, a aby mne to bavilo,“ říká pražský rodák, který se na severu Čech usadil po vojně a začal tam pracovat jako gynekolog a porodník.

„Budu dělat řidiče!“ řekl si. „Původně jsem chtěl řídit náklaďák, ale skončil jsem u autobusu. K tomu jsem se začal učit německy a dnes už si přečtu si zhlédnu zprávy od sousedů a divím se, jak moc je tamní mediální prostředí odlišné od toho našeho.“

A začal běhat. V Mostě, kde moc lidí neběhá, natož v důchodovém věku. Nezačínal od nuly, fyzické základy měl z celoživotního sportování na kole či běžkách a Běchovice běhá s pauzami od roku 1984. Zlákal jej však maraton. Napoprvé jej dal za 5:10 a nějaké drobné a byl to pro něj očistec. Napodruhé to bylo ještě horší… Až pak narazil na zmíněnou knížku a rázem stlačil svůj čas na 42km distanci pod čtyři hodiny. A běh jej chytil. Tedy aspoň na čas. „Co si budeme říkat, běhat je občas dost otrava, hlavně v lednu, kdy je tma a zima. Člověk pak přemýšlí o tom, co dál.“

A pak to přišlo – kamarád jej oslovil, aby jako lékař zašel do mosteckého hospicu a vypomohl tam. Pokud tápete, co přesně hospic je, pak vězte, že to je zařízení, které se stará o lidi v posledních chvílích jejich života. Lidi bez šance na vyléčení, lidi trpící ohromnými bolestmi.

„I jako lékař jsem byl v šoku. To si nelze představit, to se musí zažít,“ říká Milan. A k tomu se přidaly další trable – zpožděná výplata. A pak znovu. Začal se pátrat po příčinách a záhy je objevil – provoz hospiců není hrazen státem, resp. jen zčásti. Jinak jsou odkázány na pomoc od dárců a sponzorů. V Česku je hospiců zhruba 14 a většinou se o ně starají církve a pracují v nich věřící.

„Já jsem bezvěrec a tady v Mostě moc aktivních křesťanů není. Ani náš hospic není na žádnou církev navázán, takže lidé odcházejí bez nějakého Božího slova. Sám nevím, jestli to je dobře, nebo špatně. Ale je to tak, je to hospic Most!“ říká v narážce na zmíněný seriál.

Letos v lednu, při běhu, dostal originální myšlenku – proč nespojit hledání motivace k dalšímu běhání s pomocí tomuto bohulibému zařízení? „Vymyslel jsem, že bych jako skorovyhořelý běžec mohl dát svému běhání lepší smysl. Že budu běhat pro hospic. Fakt nekecám – hned se mi běželo líp, dostal jsem novou radost z toho jít na trénink, bylo to o něčem jiném.“

A hned vymyslel, jak stanovit výši pomoci. Jako správnému závoďákovi mu není lhostejné, kolikátý v závodě skončí. Začal si počítat, kolik soupeřů při závodě „dá“, a tuto ješitnost od té doby přetavuje v charitu – loni poslal „svému“ hospicu 14912 korun, když si spočítal že při závodech RunCzechu předběhl 14912 soupeřů.

„Proč zrovna RunCzech? Jednak je tam nejvíc lidí, přes 10 tisíc. Je tam spousta mladých lidí a většinou to nejsou sociálně slabší jedinci. Co si budeme říkat, někdy to jsou i pořádní snobové. Všichni jsou veselí, zdraví a běhají, ale třeba neví nic o hospicu. Vždyť do stáří je ještě daleko, tak nás neotravujte s nějakým hospicem… Ale já to vidím z té druhé stránky, občas do hospicu přijímám mladého člověka, který také byl před rokem ještě fit a dnes…“ Nedokončí větu.

Proto vyzývá ostatní běžce, nejen závoďáky, aby se přidali, protože jeho 14912 korun je jen kapičkou v moři, kterou by mostecký hospic odkázaný na pomoc zvnějšku potřeboval a zasluhoval. „Loni jsem byl sám, letos doufám, že nás budou desítky, a v příštím roce stovky.“

„Rád bych finančně pomohl hospicu nejen v Mostě, ale pokud se tato akce podaří, chci se touto cestou podílet i na dalších projektech pro hospice v Česku, protože žádný z nich "netrpí“ nadbytkem financí," říká a dodává: „O co se chci pokusit, je najít další běžce, kteří by chtěli svému běhu něco přidat, dát mu jiný smysl. Možná získají svůj pocit štěstí, radost z pomoci jiným, kteří za to nejsou schopni poděkovat, protože svůj životní závod už mají těsně před cílem,“ dodává.

Milana uvidíte v davu běžců na Sportisimo 1/2Maratonu Praha, Volkswagen Maratonu tamtéž a chystá se i do Karlových Varů a Českých Budějovic. A v září pak budou následovat jeho oblíbené Běchovice. Vždy bude mít na zádech velký poutač a na sobě triko Běžím pro hospic. Pokud vás jeho příběh oslovil, neváhejte. Jak říká Milan: „Nemějte žádný strach udělat to, co si vřele přejete. Buď to vyjde, nebo nevyjde. Takový je život.“

Více o akci Běhám pro mostecký hospic: https://www.behamprohospic.cz/

Komentáře (Celkem 0)

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední

Radek Narovec muž 26.03.2019 17:25:49

Influencer. Člověk, který dokáže ovlivnit myšlení a činy veřejnosti. Unikátní příběh píše 68letý lékař Milan Koller z Mostu, kterého počátkem roku napadlo, jak skloubit své sportovní ego s něčím vysoce prospěšným a nalézt tím pro sebe větší radost, a to nejen z běhání.
Odkaz na článek

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.