Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Rychlonohý Running Cheff našel v Praze nový domov

Rychlonohý Running Cheff našel v Praze nový domov
foto: archiv Maxima Semenchukova

Gabriela Gaudlová | 15.10.2019 | přečteno: 3962×

Bylo mu dvacet, když přišel do Prahy a jako kluk z kazašské periferie logicky neuměl ani slovo česky. O 14 let později už je Maxim Semenchukov šéfkuchařem ve čtyřhvězdičkovém hotelu v centru metropole a svou lásku k vaření a běhu spojuje na sociálních sítích do příznačné přezdívky – Running Cheff. S MAXIMEM SE MŮŽETE SETKAT OD 21.10. NA PRAŽSKÉM ANDĚLU V RÁMCI PROJEKTU POLÍVKOVÁ SMRŠŤ

Kolik vám bylo, když jste přišel do Prahy?

„Dvacet. Tehdy jsem čerstvě dodělal střední odbornou školu a pracoval jsem jako číšník v Petropavlovsku, odkud pocházím. To je menší město, dá se říct na periferii. Chystal jsem se odjet do hlavního města, do Astany, které se tedy letos od března jmenuje Nur-Sultan, a tam hledat uplatnění. Když to slyšel jeden můj kamarád, nabídl mi, jestli nechci jít taky do Prahy, kam se chystal on. Pro mě byla představa toho, odejít žít takhle daleko do Evropy, asi jako odletět do vesmíru. Nějaké cesty jsem za sebou měl, navštívil jsem několikrát Rusko, žil jsem v Arménii, moje ségra docela dlouho žila v Číně, kde jsem za ní taky byl, ale v Evropě jsem do té doby nikdy nebyl. Nakonec jsem však odjel.“

A vypracoval se v šéfkuchaře v centru Prahy… V restauraci, kde aktuálně pracujete, se zaměřujete na zdravou kuchyni. Jíte díky tomu zdravěji než dřív?

„Určitě. Vždycky jsem se snažil jíst zdravě, i když českou kuchyni mám moc rád. Knedlík, který většina cizinců vůbec nechápe – Proč mám na talíři uvařený chleba?, říkají –, je třeba ideální přílohou k jídlu s omáčkou. Jenže česká jídla jsou prostě těžká a dá se po nich tak akorát jít spát. Takže já sám mám radši italskou gastronomii. Miluju těstoviny. Kdybyste se podívala u nás doma do lednice, myslela byste si, že nemáme žádné peníze nebo že vůbec nejíme. My nakoupíme, uvaříme a sníme. Nevaříme nic dopředu. V ledničce máme trochu zeleniny, nějaké sýry, a to je tak všechno.“


VAŘTE S RUNNING CHEFFEM: POLÉVKA PLNÁ SLUNCE


Můžete ochutnávat úplně všechno, co vaříte, nebo si musíte hlídat množství jídla, které sníte?

„Nejsem profi sportovec, takže svůj jídelníček z tohoto hlediska až tak neřeším. Dost se nadřu v práci a sport je pro mě odreagování a relax. Před důležitými závody jsem týden nejedl maso, teď už ho nejím vůbec. Dva dny před závodem zvýším množství rýže a těstovin, abych nabral energii ve svalech. Před maratonem velice rád jím ovesnou kaši. Večer si zaliju ovesné vločky mlékem a dám je do lednice. Kaše krásně nabobtná. Pak je možné ji sníst tak, nebo lehce povařit, pak je ještě stravitelnější. Do toho sušené plody, semínka, ořechy, banán, med… Krásná snídaně.“

Říkáte, že nejste profi sportovcem, ale tréninkem jste se posunul až k pěkným osobákům 3:15 na maraton či 1:19 v půlmaratonu. Často navštěvujete domácí závody, připadají vám Češi na závodech v něčem specifičtí?

„Snad jen v tom, že si tady více než jinde hodně lidí dá po závodě radši pivo než nějaký ionťák. A já samozřejmě taky (úsměv).“

Umí Češi při závodě fandit? Nechybí jim podle vás temperament?

„Na trati většina lidí fandí svým známým a rodinným příslušníkům, zřídka ti řeknou něco ve smyslu dávej, dávej. Já to ale chápu, lidi se stydí nebo jim je blbý pořád něco křičet na cizí lidi. Potřebují k tomu trošičku popostrčit. Kvůli tomu občas začnu mávat rukama nebo dělat nějaké blbosti, třeba letadlo nebo vrtulník, a hned slyším obrovskou odezvu. To neskutečně pomůže ještě víc zrychlit, úplně to cítím v nohách.“

Na které svoje závody vzpomínáte nejraději?

„Docela často běhám po Praze a okolí, proto jsou pro mě mnohem zajímavější závody někde dál v horách a v lesích. Vzpomínám na krásný kros v Krkonoších, běžel jsem 25 kilometrů s převýšením 1350 metrů v rámci Krkonošské padesátky a skončil jsem tam čtvrtý celkově a druhý v kategorii. Čerstvý vzduch, fantastická vůně lesa, neskutečná panoramata… To bylo k nezaplacení. Na Lipenském půlmaratonu byl zase třešničkou na dortu výběh na Stezku korunami stromů. To vás sice zničí fyzicky, ale neskutečně nabombí mentálně. Do třetice nemůžu zapomenout na Winter SkyRace v Liberci – toto je skutečný masakr! Vřele ho doporučuji všem, kteří chtějí zažít běžeckou lahůdku a sáhnout si na dno svých sil.“

Jsou Češi dál, co se sportování veřejnosti týče, než Kazaši nebo Rusové?

„Samozřejmě, mnohem. Kazachstán zažívá boom cyklistiky a přichází boom běhu. Celkově na východě se začíná víc běhat, ale v Kazachstánu ještě lidé jezdí na kole díky Alexandru Vinokurovi, olympijskému vítězi z Londýna z roku 2012 a teď generálnímu manažerovi cyklistické stáje Astana. Shodou okolností pochází ze stejného města jako já. Jako malý jsem chodil na cyklistiku a do bezvědomí jsme dřepovali pod jeho plakátem (smích). Chtěli jsme být jako on. Když jsem přišel sem, byl jsem překvapený, jak hodně se tady sportuje. V létě lidi běhají a jezdí na kole, někdo jezdí na vodu, v zimě lyžují a běžkují. To na východ asi teprve přijde.“

Pozn.red: Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle tištěného Běhej

Komentáře (Celkem 0)

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední

GKadlecova žena 29.05.2019 14:10:13

Bylo mu dvacet, když přišel do Prahy a jako kluk z kazašské periferie logicky neuměl ani slovo česky. O 14 let později už je Maxim Semenchukov šéfkuchařem ve čtyřhvězdičkovém hotelu v centru metropole a svou lásku k vaření a běhu spojuje na sociálních sítích do příznačné přezdívky – Running Cheff.
Odkaz na článek

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.