Postupně se ke mně dostávaly další informace o programu, ale stejně mě nepřipravily na to, co mě v Budapešti čeká.

Přijel jsem v pátek před polednem. Právě začínal rozhovor s Paulou Radcliffovou, donedávna držitelkou hned tří nejlepších ženských časů na maratónské trati. Paula mluvila o své sportovní kariéře a také o četných zraněních, které jí na ní provázela. Musím říct, že mě hned zezačátku překvapilo, jak byla „obyčejná“. Povídala si s námi jako se sobě rovnými a ochotně se svěřovala se všemi problémy, které jí v kariéře provázely.

Mě jako sportovního psychologa samozřejmě zajímala psychická stránka jejího běhání. I když se mi nepodařilo zjistit, jestli Paula využívala služeb sportovního psychologa, přesto jsem se od ní dozvěděl spoustu zajímavých věcí. Samozřejmě, že potvrdila, že vytrvalostní sporty jsou převážně o psychice. Překvapilo mě ovšem, když se rozpovídala o psychických těžkostech, které následovaly po překonání jejího rekordu.

Její světový rekord 2:15:25 z Londýnského maratonu 2003 vydržel dlouhých 16 let, až do roku 2019, kdy jej překonala keňská běžkyně Brigid Kosgei časem 2:14:04 na Chicagském maratonu. Paula vyprávěla, jak to pro ni bylo v ten moment těžké. I když svou sportovní kariéru oficiálně ukončila na Londýnském maratonu v roce 2015, přesto se stále aktivně účastní sportovního dění. Chicagský závod sledovala se stále větší úzkostí a hned po překonání rekordu se cítila hodně špatně, protože svou identitu spojovala s tím, že je světová rekordmanka. A najednou o to přišla.

Nějakou dobu se s tím prala, říkala si: „Co teď vlastně jsem, když už nejsem nejlepší?“ Nebo: „Teď už vlastně nic neznamenám.“ Trvalo to dlouhé týdny, než se s tím dokázala vyrovnat. Uvědomila si, že vlastně není jenom šampiónka. Že je také matka a manželka, že pomáhá spoustě dalších sportovcům dosahovat jejich cíle. Upravila zkrátka svoje sebepojetí a vnímání sebe sama tak, že do něj víc přidala i další oblasti svého života. A to zafungovalo.

Zajímavé bylo povídání o vývoji bot s produktovým expertem značky Nike. Netušil jsem, kolik testování stojí za tím, než se na trhu objeví nový model. Také jsem si díky přednášce uvědomil, že atleti, kteří se značkou začnou na vývoji spolupracovat, si spoustu času „kazí“ nohy v prototypech, které z nějakého důvodu nefungují. Teprve po mnoha testech a neustálých vylepšováních se designeři dopracují k modelu, který se může vyrábět sériově. A také jsem zjistil, že testovacím běžcem se můžu stát klidně i já, protože testovací tým sestává z běžců rozličného věku na různých úrovních.

A konečně jsem se také dozvěděl odpověď na otázku, která mi dlouho vrtala hlavou: totiž, že v roce 2022 nepřekonal Eliud Kipchoge světový rekord v maratonu v nějakých speciálně navržených botách, ale v běžném modelu Nike Air Zoom Alphafly NEXT%2, který si v obchodě může koupit kdokoliv.

Velmi poutavá byla i přednáška mladičké podnikatelky Coralie Gassamy ze společnosti KEYENA, která ve svých dvaceti letech vytvořila úplně nový produkt pro atlety. Jako vrcholová atletka se specializací na 400 metrů neustále bojovala s tím, jak se v tretrách špatně chodí mimo běžeckou dráhu kvůli hřebům. Vyvinula a nechala si patentovat návleky, které tento problém řeší. Po doběhu na dráze si zkrátka nazujete ochranné podrážky, které zvýší pohodlí při chůzi mimo stadión. Takže se nemusíte stále přezouvat z treter do tenisek a zpět. Její značka KEYENA úspěšně dobývá svět a Coralie společně se svým týmem v současnosti pracuje na vývoji prototypu, který by usnadnil chůzi také cyklistům s nášlapy.

V neposlední řadě jsme měli možnost testovat různé běžecké boty. Sice jen silniční, což já se svou specializací na dlouhé horské běhy využiji málo. Ale našel jsem si svůj model. Na silniční běhy jsem si oblíbil boty Nike Zoomx Invincible Run 3, které jsou neskutečně pohodlné. Tak moc, že jsem z nich hned po prvním běhu udělal své boty #1 na dlouhé silniční tréninkové běhy. A samozřejmě v závěrečném závodě mě nenechaly ve štychu „závodničky“ Asics Magic Speed 3 a možná i díky nim jsem zaběhl svůj druhý nejlepší čas na 5 kilometrů za posledních 15 let.

Samozřejmě jsme si zafandili na stadiónu. Naživo jsem viděl vítězný hod oštěpem japonské atletky Haruky Kitagučiové, která svůj první rozhovor poskytla v češtině. Také jsem se šel podívat na maratónskou trať na naši Moiru Stewartovou, která běžela navzdory pekelnému vedru moc pěkně, i když nedosáhla na kvalifikační čas pro účast na olympiádě v Paříži.

Kromě toho jsme ale měli nabitý sportovní program, při kterém jsme se hodně zapotili i my ambasadoři. Hned v pátek jsme si šli zaběhat s Paulou Radcliffovou. V sobotu nás čekal delší běh po Budapešťských památkách s trenérem značky Nike Aaronem. No, a v neděli jsme se všichni zúčastnili závodu na 6 kilometrů, který se konal hned po doběhu mužského maratonu po stejné trase. Původně to měl být desetikilometrový závod, ale organizátoři trať na poslední chvíli zkrátili na 6 kilometrů kvůli extrémnímu vedru, které v Budapešti celý víkend panovalo.

Měl jsem štěstí na partu ambasadorů, která se v zázemí top4running sešla. Byli jsme skupina namíchaná ze sportovců z různých atletických disciplín ze všech koutů světa. Vlastně jsem se ani zpočátku neorientoval v tom, kdo dělá co. Když nás ale na ulici zastavovali sportovní fanoušci a chtěli se fotit s děvčaty, se kterými jsem šel na oběd, začal jsem se vyptávat. A zjistil jsem, že ve svém kruhu máme i několik sportovců na vrcholové úrovni. Nešlo to poznat, všichni byli moc přátelští a sdílní, bez ohledu na to, o jak velké hvězdy se jednalo.

Samozřejmě nesmím zapomenout také na organizátorky ze společnosti top4running, Zuzku Durcovou a zejména Annalisu Spadottovou Scottovou, která se o nás po celou dobu skvěle starala. Bez jejich úsilí by to zdaleka nebylo ono. Díky moc za tuhle jedinečnou příležitost, předčila veškerá moje očekávání! Podobnou akci jsem zažil poprvé a musím říct, že mě hodně namotivovala do další sportovní práce. Takže dost povídání, jdu běhat.

Převzato z blogu EUrunner.eu se souhlasem autora