Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Transgrancanaria. Trochu jiná dovolená na Kanárech

Transgrancanaria. Trochu jiná dovolená na Kanárech
foto: archiv Evy Divišové

Eva Divišová | 01.03.2024 | přečteno: 1427×

Když jsem na jaře 2017 začínala popobíhat distance od tří do pěti kilometrů, bylo to s jasným plánem: dát na podzim téhož roku náš plzeňský ŠKODAfit půlmaraton. To vyšlo. Vzpomínám, jak jsem prohlašovala, že takovou dálku už nikdy víc nepoběžím. Kdybych tak tušila, jak jsem se se svým výrokem sekla! Protože nyní se chci s vámi podělit o své čerstvé dojmy z drsněkrásné 84km verze Transgrancanarie Ale popořadě.

Z běhání se stal celkem fajn koníček, z koníčku vášeň a někdy koncem roku 2019 jsem se začala psychicky připravovat na první maraton v Praze, do kterého mi tenkrát hodil vidle Covid a proběhl až v roce 2022. Rok předtím jsem vyměnila asfalt za letní Jizerkou 50 a po úspěšném dokončení zmíněného PIMu a absolvování první šestihodinovky mi bylo jasné, že tím to asi neskončí.

Na konci téhož roku nám kamarád prozradil, že v únoru letí na Gran Canarii, protože tam poběží ultra na 126 km. „Blázen,“ pomyslela jsem si. Nicméně to probudilo mou zvědavost a příjemně mě překvapilo, že v rámci akce jsou i sympatičtější vzdálenosti. V době, kdy jsem začala slídit, bylo samozřejmě už vyprodáno, a tak se začaly rodit plány na další rok. Rozhodla jsem se pro maraton, respektive pro 46 km v kanárských kopcích. A pro jistotu jsem musela vyzkoušet začátkem září v rámci Baroko maratonu variantu ultra. A tak padlo i první „kilo“!

Čas je hrozně relativní. Vše uteklo tak rychle, až bylo 20. září a maratonská distance byla vyprodaná. A protože už jsem měla koupené letenky, koupila jsem alespoň „Starter“, neboli 22 km. Ale vůbec mě to netěšilo. Nebylo to to, co jsem chtěla. Sledovala jsem, jak startovné rychle mizí. Sbírala informace od zkušenějších, a nakonec se nechala přemluvit na Advanced, neboli 84 km s 4 800 nastoupanými metry z Agaete do Maspalomas, s limitem 22 hodin.

Žádný vrchař nejsem, ale co jsem si pořídila hůlky, dupat kopce už není taková otrava. Dát si svůj první zahraniční závod na Gran Canarii, to byl fakt sen. Že to bude hned ultra, byl trochu úlet, ale řekla jsem si „Proč to nezkusit?“ a že z toho přinejhorším bude alespoň pěkná dovča. Zatím jsem ultra zkusila jen 50 km a jednou 100 km, ale “jen” s 2 000m stoupáním.

Dlouhodobě bojuju s nízkou hladinou hemoglobinu. Týden do odletu jsem proto byla na krevních testech a hodnoty byly uspokojivé. Pro mě velké ujištění, že jsem připravená to zvládnout. Den před odletem ale přišly klacky pod nohy v podobě nějaké virózy, a tak jsem s pokorou na sociálních sítích přiznala barvu a odhalila tak pravou podstatu své dovolené s tím, že jsem si možná přijela pro své první DNF.

V sobotu v osm ráno jsem se šla postavit na start a nebyla v tom sama. Měla jsem obrovskou podporu všech přátel i instapřátel, ale taky kluků, co se mnou na Kanáry přiletěli. Ti se rozhodli, že mě na trase doprovodí, což bylo něco, co jsem naprosto nečekala.

Na prvních 24 km se stoupáním 2 206 m jsem byla sama a bylo to dost vostré. Z Agaete do El Hornillo na první point s občerstvením je to cca 13 km se stoupáním 1370 m. V Hornillu začalo pršet, a tak jsem pozdravila duhu, doplnila pití, něco snědla, něco posbírala na cestu, oblíkla nepromok a vyrazila do městečka Artenara, kde bylo další jídlo.

Tam se ke mně přidal kámoš a příštích cca 13 km běžel se mnou. Stoupání, trail i počasí se zhoršovaly. Došlo na první nadávky, protože konec 700m stoupání ne a ne dostavit. Vběhli jsme do mraků a mlhy. Taky dost foukalo.

V kopcích byly nadivoko koně. Musela jsem se ujistit, jestli je ostatní taky vidí nebo mám už vidiny.

Následovalo městečko Techeda, kde byl rovněž cíl čtvrtečního Starter běhu na 22 km (ten se běžel opačně). V Techedě na občerstvovačce nebylo nic, co by mi chuťově a na žaludek udělalo radost. Dostala jsem rohlík z vlastních zdrojů. Nechutnalo mi. Vyměnila jsem promáčené tílko a triko s dlouhým rukávem jen za triko s krátkým rukávem, přes to hodila slabý nepromok a pokračovala.

Obráceně onen úsek čtvrtečního Starter půlmaratonu běhu se mnou běžel přítel, co ho zaběhl celkem důstojně, a když jsem viděla jeho grimasy, i přes veškerou jeho snahu mě neznervózňovat tím, co mě čeká, bylo evidentní, že se mi to moc líbit nebude.

Z Techedy na další občerstvovačku to bylo přes 13 km a dalších 1 100 m nahoru. Mezitím se počasí opět zhoršilo a náhle padla tma. Prozřetelnost zapříčinila, že jsem se včas přioblékla, kraťásky vyměnila za legíny. Tahle občerstvovačka na El Garañón byla snad ještě slabší než ta v Techedě. Zbagrovala jsem alespoň několik sušenek, spoustu pomerančů, zapíjela vše ředěnou kolou s vodou. Začala jsem cítit žaludek a sáhla po Smectě GO, protože ji mám odzkoušenou a nemělo moc smysl čekat na to, až se situace ještě zhorší. Na další point to bylo dalších 10 km a tentokrát se víc klesalo, než stoupalo. Počasí se naštěstí umoudřilo, terén byl příkrý dolů a vedl po neuspořádaných kamenech.

Do 60. km to byla trága! Byť nebylo pozdě, chtělo se mi hrozně spát. Těžko schůdný kamenný seběh mi nepomáhal. Celé jsem to musela jít. Když jsem ale dorazila do Tunte, dala jsem si konečně pořádné jídlo, ledový čaj a jablko, co jsem si poručila, a udělalo se mi líp.

V Tunte jsem vyměnila doprovod. Blbých (domnělých) 24 km do cíle přeci už nějak dám, ne?!? Ti, co drželi tempo se mnou, už jen chodili. Monotónní ťukání holí bylo strašně uspávající. Během závodů neberu žádné gely, protože mi z nich není dobře. Stejně jsem ale něco měla v support batůžku, ovšem ne u sebe. V tenhle moment jsem zatoužila po kofeinu a trochu mě nalomilo zjištění, že svoje odzkoušené kofeinové želé nemám u sebe. Poprosila jsem svůj doprovod o trochu hudby. To mě nakoplo tak, že jsem se znovu rozběhla a předběhla několik dalších závodníků

Poslední občerstvovačka měla být na neúplném 70. km. Potřebovala jsem jíst a doplnit pití. Chyba lávky byla, že to bylo o další více než tři kiláky dál. Úžasné bylo konečně skvělé jídlo, nasolená sušená šunka, teplá paella i maso. Vzpruha jako prase! Dupala jsem poslední kopec, rozběhla se na poslední seběh před cílovou rovinkou.

Vidím ceduli 10 km k cíli, ale hodinky mi ukazují víc než 74 km. Říkám si: „Jak to?!?“ Tajně (chápej marně) doufám, že nějaký šprýmař poponesl ceduli o kousek dál.

Ta euforie, jak jsem se po 60 km zas rozjela, zapříčinila, že jsem ignorovala rostoucí průser z boku na patách. Cítila jsem, jak se mi tam tvoří otlaky a puchýře. Že jsem to ignorovala, se mi vymstilo právě v závěru, kde trasa vedla vyschlým korytem řeky s "živými” kameny. Jak se mi tam už tak kudrnaté nohy šmrdlaly, puchýř vzal za své a já měla pocit, že mi právě něco ukouslo kus nohy.

Táhla jsem s sebou plno věcí, ale náplasti na puchýře zůstaly v externím support balíčku. V korytu nebyl signál, takže krom doufání, že si někdo z kluků přečetl zprávu, respektive že se vůbec odeslala s prosbou donášky pantoflí a náplastí, že pomoc přijde naproti, nedalo se dělat nic jiného než zkoušet od ostatních náplast vyžebrat a opatrně, pomalu pokračovat dál.

Povedlo se obojí. Tak nějak jsem nohu zalepila, což na bolest nepomohlo, ale těšila jsem se do cíle.

Mezi tím přibíhal posel s pantoflemi a náplastmi. V tu chvíli mi “lapnul” 84.km a o chvíli jsme míjeli ceduli upozorňující na 3 km do cíle. Když jsem jí, bolest – nebolest, nakopávala vzteky, byla na dva kusy a tedy jasné, že stejnýho vzteka měl už minimálně jeden člověk přede mnou…

Cedulka s 2 km do konce nedopadla o moc lépe, 1 km jsme už – bůhví proč – nepotkali. Cíl byl však na dohled. V ten moment jsem běžela o něco rychleji. Vlastně už bez jakékoliv bolesti, na setrvačník.

V cíli jsem dostala finisherskou bundu, náplasti na puchýře, najíst a napít a v autě zpátky na ubytko jsem si bůhví proč pobrečela. Muselo to prostě ven, všechny ty emoce, jak vlastně o nic nešlo a zároveň jsem vděčná, že to moje tělo zvládlo, že jsem to dokázala.

Mezi ránem a pozdějším ránem jsem naspala asi dvě hodiny a krom únavy a bolavých nohou byla celkem fresh. Řekla jsem si, že příště třeba max maraton. Bohužel, hned další den na cestě letadlem domů jsem bez váhání prohlásila, že bych do toho šla zas.

Určitě bych to dotáhla časově lépe, vědět, do čeho jdu. Těch překvápek tam bylo dost. Určitě teprv sbírám zkušenosti. Jednoznačně jsou ultra strašně nevyzpytatelný, ale stoprocentně platí, že kdo to nezažil, nepochopí. Všichni dokážete cokoliv, co si umanete, co si vezmete do hlavy. Zejména pak, když se obklopíte správnými lidmi. Efi jede! Jeďte taky! Přeji všem pevný krok a také vůli a víru v sebe sama.

Komentáře (Celkem 0)

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední

efijede žena 01.03.2024 15:00:17

Když jsem na jaře 2017 začínala popobíhat distance od tří do pěti kilometrů, bylo to s jasným plánem: dát na podzim téhož roku náš plzeňský ŠKODAfit půlmaraton. To vyšlo. Vzpomínám, jak jsem prohlašovala, že takovou dálku už nikdy víc nepoběžím. Kdybych tak tušila, jak jsem se se svým výrokem sekla! Protože nyní se chci s vámi podělit o své čerstvé dojmy z drsněkrásné 84km verze Transgrancanarie Ale popořadě.
Odkaz na článek

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.