Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Zavřít

Šest dní v běhu. To je K6 Czech Ultrafestival. Seznamte se

Šest dní v běhu. To je K6 Czech Ultrafestival. Seznamte se
foto: K6, Filip Smetana, Richard Wiesner, Eva Divišová

Eva Divišová | 30.05.2024 | přečteno: 1010×

Konečně jsem vstřebala dojmy ze šestidenního ultramaratonského svátku K6 Czech Ultramarathon Festival, který se konal již potřetí v Konstantinových Lázních v areálu kempu La Rocca. Od sobotního poledne 20. 4 do pátku 26. 4., taktéž do úderu poledne. Fakt někdo může běhat na asfaltovém okruhu šest dní v kuse?!?

Nevěřila jsem vlastním očím a uším, že někdo dobrovolně běhá s krátkými pauzami na spánek, jídlo a hygienu tříkilometrové okruhy. V nabídce festivalu byly i “kratší” varianty na 24h, 48h, 50 km, 100 km a 12h. A tak když mě oslovil můj známý, zda bych s nimi nešla do štafety na 24h, kývla jsem.

Pořadatele znám, s těmi jsem už měla tu čest na Baroko maratonu. Všechno jsou to super lidi, co doslova vlévají optimismus do žil. A tak jsem se na akci cítila od začátku příjemně.

Start na 24h, 48h a 6 dnů byl souběžný. Na startu bylo velké zastoupení účastníků důchodového věku. To mě dost překvapilo, potěšilo, dojalo a taky zahanbilo. Štafetu jsem brala jako druhá, takže jsem si užila start, který zahájil legendární Tomáš Rusek, a šla se pomalu chystat. Naše štafeta byla poskládaná celkem z pěti členů a úsměvně byla jedinou štafetou na 24h na startu.

Co se zázemí týče, každý jej pojal po svém. Někdo měl u trati auto, někdo stan. Někdo měl nad stanem postavený party stan. A vzhledem k tomu, že zázemí sousedilo s kempem La Rocca, nejkomfortnější bylo vypůjčit si chatku. Toho jsme využili my. Za pomocí výhřevných fukarů, i když postele zůstávaly ledové, se z nich stalo útulné útočiště.

Měli jsme všechny druhy počasí: vítr, trochu slunka, trochu deště. Dvoje střídání jsem zvládla ještě za světla, třetí štace mě čekala cca od čtyř hodin ráno. Věděla jsem, že má přijít sněžení. Představovala jsem si, že bude padat zmrzlá krupice. Že budou padat „sedláci“, jsem vážně nečekala. Sníh byl mokrý a těžký. Zároveň byl nezapomenutelný kontrast kombinace vůně rozkvetlých keřů a vzduchu pod bodem mrazu. Na to asi nikdy nezapomenu.

Pod tíhou sněhu se postupně bortily jak stany, tak větve stromů přilehlého parku, kterým jsme probíhali. Organizátoři však měli vše pod kontrolou a svěšené popraskané větve okamžitě zajišťovali. Celkově se o nás starali jak o vlastní. Na průběhu nechybělo alko i nealko pivo, teplé nápoje, studené nápoje všeho druhu a samozřejmě spousta jídla, včetně několika teplých chodů v pravidelných intervalech. V tu chvíli člověk ocení délku okruhu, protože se má na co těšit a cesta k zázemí, jídlu, pití a troše tepla není dlouhá.

Našich 24 hodin uteklo jako voda. V naší štafetě jsme celkem za tu dobu naběhali přes 254 km a v kategorii štafet jsme skončili překvapivě první! Během vyhlášení jsem pogratulovala sólo účastníkům na 24 hodin – všichni jsou to borci! A zároveň jsem začala přemýšlet…

No a protože neumím přemýšlet bez toho, aniž bych své myšlenky sdílela, jedné takové myšlenky si všiml i jeden z pořadatelů K6 a musel mě informovat, že mnou uvažovaný běh na 12h se teprve startovat bude! Konkrétně ze čtvrtka na pátek úderem půlnoci 26. 4. 2024, a to proto, aby ti šestidenní závodníci měli na konec svojí štace nějakou vzpruhu. Tím mi samozřejmě vnuknul myšlenku, protože tak jako tak jsem se chtěla jet na konec tohoto klání do Konstantinek podívat. Slovo dalo slovo, v práci mi vyšli vstříc s volnem na pátek, a tak jsem jela.

Samotný závod na 12 hodin byl o 16 statečných. Pěkně půl na půl: osm chlapů, osm ženských. Starty o půlnoci mi nedělají úplně dobře, tím spíš, když v týdnu chodím bohužel dost pozdě spát a celá tahle akce bylo hodně rozhodnutí na poslední chvíli. Noční krizi vystřídalo ve čtyři ráno nadšení ze svítání. Bylo poměrně dost mrazivo a impozantní mlha. Obrovskou předností tohohle autistického okruhu je, že se je pořád na co dívat. Trasa je lemovaná na své polovině stromy a spolu se září měsíce to pod rouškou tmy byla vážně pastva pro oči.

Rozvrh hodin jsem měla takový, že si každé čtyři hodiny vyměním oblečení a někde v polovině boty. Při zjištění, že mám jen jednu mikinu a jsem líná se celá převlékat, vzaly plány za své. Po čtyřech hodinách jsem si převlékla alespoň sportovní podprsenku a tričko, sundávat si kalhoty se mi v teplotě kolem –3° C vážně nechtělo. O polovině jsem si vyměnila boty, za další dvě hodiny se udělalo teplo a tak jsem si vzala už jen tričko a žasla, jak se ten čas krátí, že máme už jen dvě hodiny do konce.

A zároveň jsem pozorovala ostatní. Mé oblíbené šestidenní „penzistky“ Eddu Bauer a Sandru Brown. Taky Ricarda ze Španělska, ale nejvíc Frediho Büchlera, který za šest dní nakroužil „jen“ 100 km, ale vzhledem k jeho handicapu a životnímu příběhu, je to výkon jako prase, napadlo mě. V tu chvíli jsem přemýšlela nad tím, že si tu každý dopisuje kus svého životního příběhu. Včetně mě. A že jsem zase ve správný čas na správném místě.

Čas se krátil. Já měla nějaký cíl, kolik toho chci nakroužit. Jenomže… Když jsem šla do potenciálně posledního kolečka, sebrala jsem jednoho soukmenovce a ve snaze dotáhnout ho ještě jedno kolo, jsem sebrala všechen zbytek sil a znovu běžela až do momentu, kdy konec mých 12 hodin a vlastně i celých 6 dnů ukončil klakson. Běžela jsem do poslední vteřiny a s jiným bláznem jsme sprintovali poslední vteřiny do konce, aby ten finiš stál za to.

Moje první dvanáctihodinovka spolykala asi hodinu a 36 minut na jídlo a hygienu, zbytek byl v pohybu. Nakonec jsem podle měření trati nakroužila 84 462 m, podle záznamu 86,2 km. Což bylo nad mojí plánovanou hranicí 80 km a mezi ženami jsem tak skončila k mému překvapení druhá!

Kdo to zažil, asi pochopí, proč jsem skoro celé vyhlášení bulela jak malá holka. Tyhle emoce se nedají dost dobře popsat. Říkám to pořád – to se musí zažít! Měla jsem plnou hlavu pana Frediho, který na mě během 12hodinovky povzbudivě pokřikoval. Taky nejvýše umístěného Dominica Henzlera a prostě všech, včetně pořadatelů, jak jsou úžasní a jaké mám štěstí, že toho jsem součástí.

Vrátím se k tomu, že kroužit na necelých třech kilometrech po asfaltu není nic, po čem by člověk toužil. Na druhou stranu pro mnohé, včetně mého kamaráda, který se rozhodl dva dny před konáním pro účast, to byla jedinečná možnost, jak si relativně bezpečně vyzkoušet ultra a v případě nezdaru se bezpečně došourat po schůdném povrchu zpět do zázemí. Takže vlastně proč ne.

Večer po konci tohoto závodu jsem se samozřejmě dušovala, jak si dám od podobných akcí pauzu. A proto jsem už 18. 5. stála na startu Rakovnické 60… Ale o tom jindy. Přeji všem krásné sportovní zážitky. A třeba jednou na viděnou na startu.

Efi jede!

Komentáře (Celkem 0)

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední

efijede žena 30.05.2024 20:35:25

Konečně jsem vstřebala dojmy ze šestidenního ultramaratonského svátku K6 Czech Ultramarathon Festival, který se konal již potřetí v Konstantinových Lázních v areálu kempu La Rocca. Od sobotního poledne 20. 4 do pátku 26. 4., taktéž do úderu poledne. Fakt někdo může běhat na asfaltovém okruhu šest dní v kuse?!?
Odkaz na článek

Nalezené položky: 1 První Předchozí | 1 | Další Poslední
x

Hodnocení příspěvků

Pro hodnocení příspěvků se nejprve musíte přihlásit.

Pokud ještě registraci nemáte, můžete se zaregistrovat zde.

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě registraci nemáte.