Polibek na startu a výzva „makej“ dovedla manžele Pavlištovy ke stříbrné a bramborové pozici

Manželský pár předních českých vytrvalců Lucie a Vít Pavlištovi absolvoval společný maratonský závod přesně po deseti letech. Pražský maraton 2015 znamenal pro oba významný milník ve sportovní kariéře, Lucie na této trati tehdy debutovala a Vít získal svůj první maratonský titul mistra republiky.

„Byli jsme oddíloví kolegové, já jsem Lucce pomáhal sestavovat tréninkový plán v přípravě na maraton. U mě panovala veliká spokojenost, protože jsem si zaběhl osobní rekord,“ vzpomněl na sezonu 2015 Vít Pavlišta, dnes už držitel osmi medailí z MČR v maratonu. Letos si rodiče dvou roztomilých děvčat odvezli z Prahy další medaili, Vítkovo republikové stříbro (výkonem 2:21:20), Lucie k tomu přidala senzační čtvrté místo (2:49:39) na šampionátu v kategorii žen.

Jak hodnotíte své vystoupení na pražském maratonu?

LUCIE: Hodinky mi předpovídaly čas 2:49. Myslela jsem si, že je to hodně optimistické, ale když vše klapne, ne úplně nereálné. A vida, šlo to. Takže jsem si splnila svůj cíl, mít maraton v čase, kterým se můžu chlubit.

VÍT: Předvedl jsem to, na co aktuálně mám. Nic speciálního, ani propadák. S odstupem mi hlavou trošku šly myšlenky, jestli jsem nebyl kolem dvaatřicátého kilometru příliš pohodlný. Předběhla mě tam pozdější vítězka ženského závodu, a neběžela zas tak zásadně rychleji. Asi jsem se za ní mohl vyvézt. Pořád ale vnímám trochu hanbu, schovávat se za ženou, a tak převládla moje pohodlnost v kombinaci s tímto broukem v hlavě. První žena nakonec předběhla Yanna (mistra ČR Havlenu) na začátku Pařížské ulice.

Za vítězným Yannem Havlenou si Vítek doběhl pro stříbro s odstupem osmi sekund. Nový český šampion několik metrů před cílem upadl naprostým vyčerpáním. Jak jste prožíval tyto dramatické okamžiky?

VÍT: Kdybych se dostal na úroveň Honzy, určitě bych neproběhl kolem pro titul. Pomohl bych mu do cíle. Každopádně jsem rád, že to zvládl sám a věřím, že už dnes zase běhá.

Co jste si vlastně jako životní i tréninkoví partneři stačili říct a popřát na startu?

LUCIE: Jen jsme si dali pusu a řekli „makej“!

A jak jste se za závod s Luckou odměnili?

LUCIE: Vždycky je to taková rodinná akce, takže jsme se po závodu sešli se všemi, co nám na trati pomáhali s občerstvováním. Chvíli jsme popovídali, ale žádné větší oslavy, na to nebyla energie. A došli jsme si na masáž.

Na pražském maratonu jste společně nastoupili po deseti letech. V roce 2015 Lucie debutovala a Vítek se stal mistrem republiky. Jaké máte na ten závod vzpomínky?

VÍT: V roce 2015 jsme byli oddíloví kolegové, já jsem Lucce pomáhal sestavovat tréninkový plán v přípravě na maraton. U mě panovala veliká spokojenost, protože jsem si v té době zaběhl osobní rekord. Na takový čas jsem pomýšlel, ale hlavně se mi maraton zase po dlouhé době povedl.

LUCIE: Já jsem měla z Vítkova úspěchu taky radost. A sama jsem měla radost, že jsem to dokázala, protože ten nápad, že to uběhnu vznikl vlastně v hospodě. (smích) Někdo tam prohlásil, že si chce zaběhnout maraton, Vítek řekl, že mu napíše tréninkový plán a já se k tomu přidala.

Co vedlo Lucii k tomu, že se po deseti letech zase vydala na maratonskou trať?

LUCIE: Ten první rok jsem běžela 3:24 v Praze a ve stejné sezoně potom ještě v Drážďanech. Tam jsem si výkon vylepšila asi o tři minuty. Pak už mě maratony vůbec nelákaly, protože ten trénink je dost náročný. A až teď po porodech jsem měla v hlavě, že bych do třetice určitě maraton chtěla zkusit. Tím, že jsem se v poslední době hodně zlepšovala na pětku a desítku i půlmaraton, říkala jsem si, že bych i v maratonu určitě měla na lepší čas, než jaký mám zaběhnutý.

Jak si navzájem pomáháte a podporujete se v atletické přípravě?

LUCIE: Vítek mi nejdřív psal tréninky, já byla jeho svěřenkyně. A když jsme pak spolu začali chodit, tak jsem si prostě běhala, třeba i s dětmi, tréninky si vymýšlím sama. Ale teď když se blížil maraton, váhala jsem, co přesně jít, kolik úseků si v jakém období před závodem dát, takže jsem se často Vítka ptala a radila se s ním.

Kolik toho společně naběháte?

LUCIE: Dřív jsme spolu chodili běhat docela dost, rozhodně častěji než teď.

VÍT: Lucka třeba jela na koloběžce a já jsem běžel. A sem tam jsme měli pro mě volný běh a pro Lucku tempo. To se teď už moc neděje, protože se většinou střídáme v hlídání dětí, takže jeden je s dětmi a druhý si běhá.

LUCIE: Nějak prostřídat se musíme hlavně o víkendech, ve všední den je to trošku jiné. Já třeba stíhám běhat hned po práci, než vyzvednu holky ze školky. Víťa jde potom naopak později, když už jsem s holkami doma.

Je atletika a běhání hlavním tématem hovorů ve vaší domácnosti?

LUCIE: To úplně ne, my nejsme takoví, že bychom to tak extra žrali. Běh pro nás není to hlavní, ale bavíme se o něm hodně, hlavně když jde o plánování toho, kdo a kdy který závod půjde.

VÍT: Rozhodně se nebavíme dlouhé hodiny nad tréninky a nějakými daty z tréninku.

Jak náročné pro vás je skloubit vrcholový sport s vychováváním dě­tí?

LUCIE: Často se nás lidi ptají, jak zvládáme oba běhat, a ještě se při tom starat o holky. Musíme si prostě vyjít vstříc a vystřídat se. Ale mě v té otázce trošku vadí slovo „vrcholový“ sport…

VÍT: Vrcholový sport to není, vrcholové výkony také ne. Moje výkony jdou dolů, Lucky trochu nahoru, jsou to sice hezké výkony na české úrovni, ale v rámci širší konkurence nejde o nějaké super časy.

LUCIE: A ty moje už vůbec ne, já se nepovažuji za žádnou elitu. A ještě k dětem: Holky se samozřejmě snažíme vychovávat ke sportu, pořád vybíráme, co je bude bavit. Uvidíme.

VÍT: Ony jsou ještě malé, ale důležité je, že vidí, že oba sportujeme, a tak se pohybují v našem prostředí, jezdí s námi na soutěže a občas si samy proběhnou nějaké dětské závody. Mají k pohybu pozitivní vztah a časem se uvidí, co z toho bude dál.

Seriál RunCzech má významný podíl na tom, že se česká společnost „rozběhala“ a lidí, kteří běhají pro radost, přibývá. Co radíte lidem, kteří si vezmou do hlavy, že uběhnou maraton?

VÍT: Poradil bych jim, aby to brali se vší vážností. Maraton už není nějaká distance, která se dá uběhnout z gauče, abyste si ji užili. Je potřeba se důkladně připravit, natrénovat na to, aby z toho běžci měli větší zážitek a dosáhli lepšího výkonu.

LUCIE: Můžou si to užít i bez nějakého cíle. Já vlastně občas závidím lidem, kteří neběží pro to, že chtějí překonat nějaký čas, zastaví se na každé občerstvovačce, dají si banán a užijí si atmosféru. Vítku, tebe by nelákalo si maraton takhle zaběhnout?

VÍT: Asi ani ne. To bych si tady radši zaběhl kolem komína nebo kolem vesnice, to bych kvůli tomu nejel na maraton do Prahy.