Jak je možné, že tolik opěvovaný běh umí být nezdravý? A jak se tělo (ne)vypořádává s nadměrným oxidačním stresem, kdy už přestává zvládat a jak poznat, že by bylo dobré změnit přístup, dřív než si poškodíme zdraví, pro které jsme tak poctivě běhali?

Běžci, hlavně ti pravidelní, mají jednu obrovskou výhodu – jejich těla jsou přizpůsobena zátěži, svaly spolupracují, metabolismus jede jak švýcarské hodinky, a psychika díky pohybu taky září. A pak najednou: energie fuč, spánek špatný, bolest svalů se vleče, imunita selhává a na každém druhém závodě vás skolí viróza nebo zánět šlach. Co se děje?!?

Za mnoha těmito problémy může stát oxidační stres. Ten není nemoc, ale stav nerovnováhy mezi tím, kolik škodlivých látek (tzv. volných radikálů) vzniká v těle – a jak dobře si s nimi organismus dokáže poradit. Při běhu – a zvlášť při intenzivním, dlouhém nebo častém – se tvoří volné radikály přirozeně. Jsou produktem zvýšené spotřeby kyslíku a práce mitochondrií (energetických továren našich buněk). V malém množství jsou normální, dokonce i užitečné – tělo se jejich působením učí přizpůsobovat a posilovat obranyschopnost. Pravidelný a rozumný trénink je vlastně podstatou zlepšování – neustále tělo vystavujeme mírnému a zvládnutelnému stresu a ono se učí jej zvládat.

Problém ale nastává, když je stresu a námahy příliš, příliš často a příliš dlouho, navíc ve spojení se stresem mimo běh. Tělo už nestíhá vyrábět dostatek ochranných antioxidantů, které by jej neutralizovaly. Výsledek? Poškození buněk, tkání, chronický zánět a celková únava organismu. Stárnutí pak probíhá paradoxně rychleji než u nesportovců. O horších dopadech na zdraví se snad ani nemusíme zmiňovat.

Zní to vážně – a je to vážné. Jenže u běžců se často schová pod masku disciplíny a výkonnosti. Přijdeme si unavení? Přidáme objem. Máme tuhé svalstvo? To přece rozběháme. Imunita pokulhává? Stačí víc vitamínu C a bude líp, na rýmičku je přece nejlepší lehký běh… Jenže když tělo volá o pomoc, další trénink je spíš fackou než řešením!

A co je horší – oxidační stres s věkem roste, protože přirozená antioxidační kapacita těla klesá! Co jste zvládli ve třiceti, může ve čtyřiceti a padesáti vést k dlouhodobému poškození. Tělo regeneruje pomaleji, jaterní detoxikace slábne, a pokud běháte s hlavou stále nastavenou na mládí, můžete si ubližovat, i když děláte „všechno správně“.

Jak poznat, že máte problém? Kromě únavy a bolestí si všímejte i varovných signálů jako jsou časté nemoci, záněty, podrážděnost po tréninku (místo radosti), poruchy spánku nebo i horší trávení. Skutečnou odpověď ale může dát až laboratorní vyšetření – například hladina oxidačně poškozené DNA (8-OHdG), oxidačně modifikovaný LDL cholesterol (oxLDL), vysokocitlivý CRP (marker zánětu) nebo GGT (ukazatel zatížení jater a detoxikace). Tyto testy si dnes můžete běžně nechat udělat a váš lékař vám jistě rád vysvětlí tyto i jiné ukazatele.

Dobrá zpráva je, že s oxidačním stresem se dá pracovat. Základem je pochopit, že umění regenerace je součást tréninku, nikoli známka slabosti. Že spánek je silnější než kreatin. A že zeleninový talíř někdy nahradí půl lékárny. Do jídelníčku je dobré zařadit potraviny bohaté na přírodní antioxidanty – bobulovité ovoce, zelený čaj, kurkumu, česnek, ořechy, kvalitní olivový olej nebo fermentované produkty. Syntetické doplňky mohou pomoci, ale je potřeba je brát chytře – v některých případech mohou dokonce potlačovat přirozené adaptační reakce těla na trénink. Klíčem je rovnováha.

Zásadní roli hraje i psychický stres. Pokud běháte a zároveň žijete ve vleku pracovního napětí, rodinného chaosu nebo neustálého výkonu, oxidační stres jen zvyšujete. Perfekcionisté by mohli vyprávět… Samotný běh pak už není uvolněním, ale dalším zdrojem napětí. Vždyť musím sledovat metriky na Garminu, překonat souseda na segmentu, dosáhnout osobáku na jarním půlmaratonu!

A to je přesně moment, kdy sport ztrácí svou léčivou moc.

Jinými slovy: běhejme chytře, ne jen tvrdě. Sledujme, jak se cítíme. Nezavírejme oči před únavou, neberme bolest jako normu a nepodceňujme signály těla jen proto, že „správný trénink má bolet“. AI trenéři mají s některými živými jedno společné – umí člověka pořádně oddělat. Přehecovat jej, přemotivovat, ignorovat či bagatelizovat známky, že něco není v pořádku.

Pokud budeme běhat s respektem ke svému věku, stavu i prostředí, můžeme si užít sport i zdraví zároveň. A pokud ne – sport se nám může paradoxně stát tím, co nás postupně vyčerpá a o zdraví připraví.

Takže až příště doběhnete a místo euforie přijde jen podráždění a únava, zeptejte se sami sebe: není čas zpomalit, přehodnotit cíle a priority a hlavně doplnit antioxidanty, a tím dát tělu konečně šanci dohnat to, co nezvládalo při našem dosavadním životním tempu?