Představ si, že stojíš na startu silničního maratonu. Atmosféra je elektrizující, všude kolem stovky či tisíce lidí, kteří se těší na dobrodružství. Hobby běžec má za sebou pár měsíců poctivého tréninku, často běhal kolem deseti, patnácti kilometrů, párkrát si střihl dvacítku a možná i třicítku. Elita tu stojí po letech systematické dřiny – týdně mají v nohách sto padesát i víc kilometrů, běhají dvoufázově, jejich tělo je naučené hospodařit s glykogenem a efektivně přepínat na spalování tuků.

Prvních deset kilometrů je euforie, běží se lehce, tělo ještě jede na zásobách cukru a hlava je plná optimismu. Pak přichází dvacátý kilometr, pořád to jde, ale cítíš, že to nebude taková pohádka. A kolem třicátého pátého kilometru jako by někdo zatáhl za brzdu – nohy ztěžknou, dech je těžší a každý krok je boj. V těle postupně klesají zásoby glykogenu, spaluje se víc a víc tuků, což je pomalejší zdroj energie, a právě proto přichází (ne)slavná „zeď".

Hobby běžec se tam pere s otázkou, jestli to vůbec zvládne, zatímco elita v tu chvíli pořád letí, i když i jim tělo řve, že jede na tuky a že už není z čeho brát. Elitní běžci jsou na tenhle moment perfektně připraveni tréninkem i výživou, u hobby běžců bývá tato krize často brutální a někdy znamená, že zbytek závodu dojdou.

Výbava na maratonu je nejjednodušší. Hobby běžec obvykle vezme boty osvědčené z tréninku, kraťasy, tričko a někdy i ledvinku na telefon a pár gelů. Elita nastupuje v ultralehkých závodních botách s karbonovou destičkou, které i přes cenu kolem šesti tisíc vydrží jen pár stovek kilometrů, ale šetří každý watt energie. Mají přesně naplánované občerstvování, gely v kapsách a někdy i speciálně navržené dresy. Hobby běžec na třicátém kilometru často sahá po vodě a banánu na občerstvovačce, protože už neví, co jiného by zkusil, elita přesně ví, kolik sacharidů si musí vzít v každé fázi závodu.

V cíli je radost, že jsi to dokázal, a pro hobby běžce je to možná největší sportovní vítězství života. Přesto to pořád vypadá jako běh – jen výrazně delší a pomalejší.

Šedesátka v Alpách: Když se běh mění v dobrodružství

Šedesátka v Alpách je úplně jiná hra. Nejde o prodloužený maraton, ale o horské dobrodružství. Kopce se nevybíhají, ale vycházejí svižnou chůzí, běží se spíš po rovinách a z kopce. Tempo v minutách na kilometr tady skoro nic neznamená, protože tě čekají strmá stoupání a technické seběhy.

Startuješ plný sil, první kilometry se směješ, užíváš si výhledy. Ale pak přijde první pořádný kopec a zjišťuješ, že běžet to nejde. Skláníš hlavu a stoupáš, krok za krokem, srdce buší, pot stéká po tváři. Hobby běžec bere hory jako velkou výzvu, jeho trénink se skládal z občasných výběhů do kopců, pár delších trailů, ale tělo není navyklé na soustavné stoupání a dlouhé seběhy. Když se pak řítí dolů, stehna dostávají rány, které neznají, a po pár hodinách přichází kruté křeče.

Elita má za sebou stovky hodin v horách, cíleně trénuje nejen stoupání, ale i seběhy, které se učí brát technicky i rychle. Jejich svaly jsou zvyklé absorbovat tisíce negativních nárazů při klesání, plíce znají práci ve vyšší nadmořské výšce, jejich žaludek je vycvičený na pevnou stravu v pohybu. Elita v tu dobu často běží i tam, kde hobby běžci sotva jdou, a dolů letí, jako by gravitace neplatila.

Po pár hodinách tělo začne protestovat – žaludek už nechce sladké gely, potřebuje něco pořádného. V těle se kromě vyčerpávání energie děje něco jiného než na maratonu – obrovské zatížení dostávají svaly stehen při sebězích, otřesy na kamenech a kořenech zkouší kotníky a kolena. Když se nepodchytí výživa, přichází křeče nebo zcela prázdný žaludek, protože tělo spaluje nejen cukry a tuky, ale už i svalové bílkoviny.

Také výbava na šedesátce je jiná liga. Hobby běžec vyráží často v klasických trailových botách, s batohem, kde má pláštěnku, energetické tyčinky a litrový vak na vodu. Vypadá připravený na denní výlet. Jenže batoh se s přibývajícími hodinami mění v přítěž, ramena bolí, bedra tlačí. Elita má ultralehkou vestu s minimem věcí, láhve na hrudi a výbavu zredukovanou na to nejnutnější, protože ví, že každých 200 gramů navíc stojí sílu. Na sebězích skáče mezi kameny, zatímco hobby běžec opatrně našlapuje s těžším batohem.

Ten také v polovině závodu často přemýšlí, jak se vůbec dostane do cíle v časovém limitu, zatímco elita právě tam zrychluje, protože jejich trénink je naučil rozdělit si síly a být připravený na závěrečnou bitvu. V cíli už nejde o čas, ale o obrovský pocit vítězství nad sebou samým, protože jsi vydržel celé hodiny v horách a tělo se naučilo něco, co nikdy předtím nezažilo.

Stomílovka: za hranice lidských možností

A pak je tu sto sedmdesát kilometrů ve velehorách se startem večer. Už od začátku víš, že tě čeká jiný svět. Tam už nejde o běh, ale o vícedenní expedici. Čeká tě noc v horách s čelovkou, změny počasí, teplo přes den a zima v noci, možná i déšť, kroupy nebo sníh.

Hobby účastník se připravoval měsíce, dělal dlouhé víkendové běhy, možná i nějaký ultra, ale tělo nikdy nezažilo opravdový spánkový deficit, nepřetržitý výkon přes den a noc. Elita má za sebou simulace nočních běhů, tréninky s nedostatkem spánku, testování výživy při vysoké intenzitě, spaní ve speciálních stanech imitujících řídký vzduch v horách.

Prvních pár hodin běžíš s čelovkou, kolem se rozprostírá noc a jen záblesky světel od ostatních ukazují, že nejsi sám. Někde kolem druhé ráno přichází krize – jsi unavený, žaludek odmítá poslušnost a hlava ti začíná ukazovat věci, které tam nejsou. Hobby běžec v té chvíli bojuje sám se sebou: každá lavička nebo kámen vypadá jako ideální místo na spánek. Elita zatím běží dál, hlava vypnutá, jen mechanicky dávají krok za krokem, protože vědí, že si nesmí dovolit zastavit. V těle se odehrává celá kaskáda krizí – žaludek odmítá jídlo, takže se běží doslova na prázdno, nohy jsou zničené z tisíců metrů převýšení, nervová soustava kolabuje únavou a mozek se ukájí v halucinacích. Elita to zvládá díky obrovské zkušenosti a schopnosti držet se v režimu „automat", zatímco hobby běžci často zápasí s tím, aby vůbec našli důvod pokračovat. Jejich organizmus ví, jak reagovat, když už žaludek nechce jíst – ví, že je třeba přejít na tekutou stravu, na polévky a kolu.

Výbavu na stovílovce už si určuje nejen závodník, ale i pravidla. Hobby běžec má v batohu povinnou výbavu – čelovku, náhradní baterie, izotermickou fólii, bundu s vodním sloupcem, dlouhé kalhoty, rukavice, čepici, litr vody a jídlo. Vypadá jako malý turista. Elita má to samé, ale ve verzi ultralehké a pečlivě odzkoušené. Každý zip, každá kapsa má svůj účel. Čelovka má dvě světelné intenzity, aby vydržela celou noc, boty jsou otestované na stovkách kilometrů a ponožky jsou vybrané tak, aby minimalizovaly riziko puchýřů.

Přichází úsvit a s ním krátká vlna energie – slunce dodá novou sílu, ale tělo je už rozbité. Bolest nohou se mísí s radostí, že jsi pořád na cestě. Večer druhého dne tě ale znovu čeká noc a s ní další démoni. Hobby běžec se na občerstvovačkách často zdrží, doplní si batoh, někdy i posedí, protože je zničený. Elita proletí stanici za pár minut, vymění láhve, vezme hrst jídla a mizí. Tam, kde hobby účastník stráví půl hodiny, elita ztratí dvě minuty.

Když pak nakonec spatříš cílovou bránu, je to pocit, jako bys obešel celý svět – elita slaví čas a pořadí, hobby běžec je šťastný, že přežil a našel v sobě sílu, o které do té doby neměl tušení.

Závěr: Tři světy, stejná vášeň

Když se to shrne, maraton je test rychlosti a vytrvalosti na silnici, kde se hobby běžec snaží doběhnout a elita láme rekordy. Šedesátka v horách je dobrodružný mix běhu a turistiky, kde rozdíl mezi prvním a posledním může být půl dne. A sto sedmdesát kilometrů v Alpách je obrovská výprava, kde nejde o tempo, ale o přežití, a kde elita bojuje o vítězství v řádu minut, zatímco hobby běžec o to, jestli dorazí do cíle v řádu desítek hodin.