Vyhecovaná tím, že i ona letos na konkurenční beskydský závod nepůjde, jsem si někdy v březnu zakoupila startovné. BUT umožňoval dvě varianty trasy:

SHORT na 34 km s cca 1600m stoupání a variantu ULTRA, která slibovala 82 km a přes 3000 m vzhůru. Výhodou je, že obě varianty jsou tvořeny jako okruh, tedy se startem i cílem v jednom místě, čímž odpadá starost, jak se, a kam přepravit před nebo po závodě. Jsem z druhého konce republiky, tak se přece nepotáhnu do Beskyd kvůli nějakým 34 km, proběhlo mi hlavou. I když jsem letos to dálkové popobíhání poměrně flákala, několik +50 km jsem si tréninkově dát zvládla a už jsem čelila i horším výzvám. Tímhle vším jsem se uklidňovala a najednou byl srpen.

Většina ultra startuje někdy uprostřed noci nebo přesně úderem půlnoci. BUT ne. Varianta ultra startovala v 7h ráno od hotelu Sůkenická, kam byla zajištěna z Bumbálky kyvadlová doprava. Musím říct, že osobně ranní starty kvituji, protože se člověk alespoň trochu vyspí, i když nervy trochu pracují. První zádrhel způsobilo zjištění, že jsem si s sebou zapomněla vzít soft kelímek, který byl v povinné výbavě.

Oproti nočním startům, kdy každý mžouravě kouká a vypadá, že by se nejraději vstřebal do země, ráno na Sůkenické bylo opravdu pulzující a plné pozitivní energie a elánu. Moderátor sršel vtipem a nezapomněl upozornit na milosrdenství konstatováním faktu, že Beskydy jdou vymyslet i s mnohem náročnějším převýšením.

Trasa vedla ze Sůkenické dolů Pod Kotlovou a ještě níž do Prostřední Bečvy. Z té nás čekalo dost nepříjemné stoupání nahoru na Radegast, které se díky zvyšující se teplotě a nebi bez mráčku, jevilo jako nekonečné. Na Pustevnách, kde byla v pořadí druhá občerstvovačka, jsem se dokrmila a dopustila vodu do softek, pokochala se startem záchranářského vrtulníku a pokračovala směr Tanečnice, pohodlně a bezbolestně až do Čeladné. S Lucií jsme se průběžně na trase potkávaly. Jeden z takových momentů byl někde mezi Čeladnou a Ostravicí, kde mě, řečeno s nadsázkou, přepadala značná úzkost, protože jsem věděla naprosto přesně, že to největší peklo mě teprve čeká v podobě Lysé hory, která je mírně za polovinou celé trasy. Cesta na Lysou pro mě byla opravdové peklo. Sluníčko nemilosrdně žhnulo a z pohody se stal morál. V duchu jsem proklínala snad úplně všechno, včetně Lucie, která mi na Lysou utekla, především ale sebe, do jaké blbosti jsem se to zase nechala uvrtat.

Na Lysé jsem cítila velmi nepříjemně žaludek a po všem tom občerstvovačkovém tláskání jsem potřebovala změnu, a tak jsem si za své šla koupit nesladké nealko pivo, natlačila do sebe s odporem Smectu a doufala v zázrak.

Okolo šedesátého kilometru, někde za Bílým křížem, jsem se spaktovala s místní nadšenkyní ultra Agi, a protože nám komunikace nevázla, bylo jasné, že to už nějak doplácáme do konce společně.

Trasa nám ale připravila ještě jedno drama. Nejprve přišla bouřka, kterou jsme, opět i s Lucií, přečkaly v suchu pod přístřeškem místních, ale jak to tak bývá, něco za něco a tak jsme ztratily cca 30 minut, nutno dodat, že v příjemné společnosti milých místních lidí. Déšť si nás nakonec ale stejně našel, sotva pět kilometry před cílem. Do toho blesky na obzoru a já už jsem chytala menší hysteráček, protože kombinace mého strachu z bouřky a fakt, že jsem posledních deset kilometrů znovu bojovala s bolestí žaludku, celou situaci jen zhoršoval. Naštěstí vše někde končí, a tak jsme spolu s parťačkou Agátou, sice vyráchané, ale dorazily do cíle, kdy datum už ukazoval 3. 8. 2025 – původní plán byl zdolat trasu před půlnocí.

Občerstvovačky byly fajn. Vždycky připravené s vodou, jonťákem a kokakolou, nalévané do pevných plastových kelímků, které se nevyhazovaly, což hodnotím jako super krok. Jídlo se neslo hlavně ve stylu škvarkovky nebo medové pomazánky, k tomu sušené ovoce, krekry, slané i sladké zobání. Jen občas člověk cítí, že by potřeboval „narovnat hubu“ něčím hořkým, třeba nealko pivem, nebo naopak zahřát žaludek teplým vývarem či čajem.

Dobrovolníci byli naprosto skvělí – usměvaví, ochotní a podporovali nás, co to šlo, i když tam mnozí stáli víc než 12 hodin. Klobouk dolů před jejich výdrží a energií, to nás všechny neskutečně drželo nad vodou!

Start ze Sůkenické byl paráda, jen kvůli kyvadlovce tam vznikaly menší zmatky. A do cíle to bylo podobné: noční doběhnuvší jsme pak museli stahovat auty dolů, protože autobusy měly povinné přestávky. A když máš na Bumbálce zaparkované auto, v nohách přes 80 kilometrů a venku lije jak z konve, poslední, co chceš, je štrachat se ještě pěšky z kopce.

Limit na dokončení byl 22 hodin a dalo se do něj vejít v pohodě. Celkově to byla prvotina, takže drobné nedostatky se prostě odpouští a berou jako součást procesu vedoucího ke zdokonalování. Já osobně se těším, až se příští ročník vychytá a ráda si to zopakuju.