Začneme trochu historickým exkursem: Jestli máte pocit, že superdlouhé distance jsou doménou dnešní doby, jste na omylu. Již před druhou světovou válkou měl Klub československých turistů přes sto tisíc členů. Hromadné dálkové pochody (první se objevily v šedesátých letech) ovšem prožívaly v Československu svůj největší rozmach až na přelomu 70. a 80. let. Vrcholem byl rok 1981, kdy se pochodu Praha-Prčice zúčastnilo skoro 36 tisíc lidí! Samozřejmě tehdy neměly punc výkonnostního sportu, jako je tomu i dnešních extrémních běhů.

Jenže přišla změna režimu a v devadesátkách měli lidé jiné preference než toulky přírodou. Ne tak Olaf Čihák, který jim propadl už jako malý. Tehdy jako teenager sotva mohl tušit, že bude jednou považován za novodobé průkopníky těchto volnočasových aktivit.

Na internetu najdete celou řadu vtipných výkřiků na jeho adresu. Namátkou: “Olaf na Hrad!”, “Jsme všichni Olafovy děti.” nebo “Olaf for president”… Tak moc mají lidé rádi tohoto 46letého muže, povoláním – nepřekvapivě – logistika a plánovače. A také velkého znalce české krajiny, jejíž krásy chce zprostředkovat prostřednictvím pochodů a extrémních běhů. Sám jich má na svém kontě stovky!

Když se ho na „Olafovy děti“ zeptáte, jen nesměle pokrčí rameny. Sám si není jistý, odkud se to vzalo, ale tuší, že to souvisí s filozofií jeho závodů. „Jsou to akce v terénu, které vedou odněkud někam. Nekrouží se tam dokola. Prostě není to žádné běhání v lese na pár hodin, jsou to extrémy,“ vysvětluje. Právě v tom tkví jádro jeho přitažlivosti: nabízí dobrodružství, pouť, ne “jen” sportovní výkon na rychlém a přesně změřeném okruhu s reklamními prvky všude kolem.

A tady se rýsuje ústřední paradox Olafa Čiháka. Muž, jehož jméno se stalo synonymem pro legendární Pražskou stovku a celou českou nekomerční ultra komunitu, se upřímně necítí dobře ve světle reflektorů. Je to legenda, která by nejraději legendou nebyla. Proč tedy tisíce lidí touží být součástí jeho světa a proč se jeho jméno stalo značkou pro ten nejryzejší a nejkrásnější druh utrpení?

Vraťme se v čase zpět, konkrétně do roku 1994. Bylo krátce od rozdělení federace a zbýval půlrok do prvního ročníku Pražského maratonu. Tedy toho pod taktovkou marketingového šibala Carla Capalba, který následně zaplnil Václavské náměstí vytrvalci. Jak to souvisí s tím, co prosazuje Olaf?

Masové komerční akce jsou jasným protipólem toho, o co usiluje. Přesto uznává, že to byl právě horkokrevný muž z Neapole, který pomohl nakopnout běžecký boom v dobách, kdy se veřejnost víc zajímala o politické dění a na pobyt v přírodě a sport trochu zapomínala. A ultratrail z toho měl také těžit.

Maratonců totiž rok od roku přibývalo a víme, že když nás tato distance již přestane budit ze spaní, začneme zjišťovat, kam dál. Máme možnost přejít na dlouhé triatlony, anebo se vrhnout právě na superdlouhé běhy. A jelikož se novodobý boom běhu soustředil na velká města, zejména Prahu, nešlo si nevšimnout, že jeden ze superdlouhých závodů tu pořádá jistý introvert s exotickým jménem Olaf.

Tehdy v roce 1994 se ještě nejednalo o závod v ultratrailu (v té době dokonce snad ani tento termín ještě neexistoval), ale o turistický pochod. A právě turistickým pochodem zůstala Pražská stovka ve svém jádru až do současnosti. Mimochodem zapomenutou zajímavostí jejího prvního ročníku bylo, že ve výsledkové listině tehdy chyběly časy! V kolonce vedle jména závodníka bylo jen lakonické: Cíl? ANO. Anebo DNF, Did Not Finish. Seznam účastníků tehdy čítal 13 jmen…

Od té doby se ale rozrostla, na nějakých 450 účastníků. Více ani Olaf nechce, už s ohledem na povolování od mnoha CHKO, kterými trasy procházejí. To je ostatně další pikantnost: Trasa P100 se každý rok mění a jejíž finální podoba bývá zveřejněna vždy až týden před startem. Jediným společným jmenovatelem všech ročníků je cíl v Praze. Olafovi se navíc daří náročnost trati stále více stupňovat, takže při zmínce o této akci proběhne mráz po zádech i velezkušeným borcům.

“Ultratrail podle mne není 43 km v terénu, to je prostě stovka. A stovka je cokoliv od 100 km do 199 km…” Nejdelší trasa P100, jak ji lidé začali po vzoru zahraničních trailů přezdívat, měla sto mil, tedy 170 km. A to už Olaf narazil na logistickou náročnost. Jednou se mu dokonce stalo, že tehdejší vítěz Radek Brunner jej dohnal ještě v době, kdy značil poslední kilometry trasy…

A samozřejmě i opačně – čím delší trasa, tím delší čekání na poslední účastníky. “Rekord, co se týče času nejpomalejšího účastníka Pražské 100, je 72 hodin. Tehdy nám jedna paní došla do cíle až v úterý ráno…,” vzpomíná Olaf. Mluví při rozhovoru klidně, občas se zamyslí nad odpovědí. Jak jinak, seděl přitom v jedné z hospůdek a nenechal se rušit ruchem okolo. Ale pozor, přestože má rád pivko s kamarády, není žádným alkoholikem a pivo si rozhodně nedá, když doma plánuje trasu dalšího závodu.

Jako by měl navíc Olaf jakousi smlouvu s počasím, každý rok se můžete spolehnout na to, že první prosincový víkend (tradiční termín konání Pražské stovky) zavítá do Prahy vydatná sněhová nadílka, orkán, velký mráz, vytrvalý déšť nebo některý z dalších extrémních vrtochů počasí, které náročnost trasy ještě znásobí.

Klíč k pochopení fenoménu jménem Olaf leží v jeho přístupu k tvorbě tras. Neřídí se metrikami, nehledá nejrychlejší profily ani nejjednodušší logistiku. Jeho hlavní zásada je hluboce osobní, téměř umělecká. "Snažím se to udělat tak, aby trasa byla atraktivní, aby se líbila i mně,” říká. Každý jeho závod je tak pozvánkou do jeho vlastního světa, do krajiny viděné jeho očima.

“Na mých akcích neřešíme, jestli je někdo jenom jde, nebo občas popoběhne, anebo je vysloveně běží. Vůbec v tom nevidím problém, že se vše spojuje. Navíc, jak chceš vyškatulkovat ryzího běžce a ryzího turistu. Samozřejmě ti první jsou na začátku výsledkových listin a ti druzí na jejich konci, ale to mezitím je hodně početné pole účastníků a každý z nich to může mít trochu jinak.”

“Já dělám akce tak, aby se krásou krajiny pokochali všichni, jak ti pomalí, tak ti ze špičky. I když ti na to samozřejmě mají méně času…”

Prostě Olafův svět rozhodně není placatý. Sám přiznává slabost pro „kopcovitou krajinu… skály, rokle“ a naopak nesnáší rovinu. Dokonalým příkladem je trasa Pražské stovky z roku 2023, jejíž úvodních 40 kilometrů vedlo Polabím. Byla to volba z nutnosti, ne z přesvědčení. „Tahleta část trasy se ani mně nelíbila, ale museli jsme se nějak dostat na Kokořínsko,“ přiznává bez obalu. Tato upřímnost jen podtrhuje autentičnost jeho vize. Jeho plátnem jsou největší poklady české přírody, místa, která považuje za evropské unikáty. Nejraději má pískovcová skalní města, ať už je to v Českém ráji, Labské pískovce na Děčínsku a Ústecku nebo Adršpašské skály. Jeho srdce ale bije i pro České středohoří. Z hlavy sype jména kopců v okolí Mostu, jako by se tam narodil.

Když se někdo postaví na start Pražské stovky, nepoběží jen 100+ kilometrů; prožije českou krajinu tak, jak ji vnímá Olaf Čihák.

Proces tvorby tras je přepečlivý. První myšlenky se rodí téměř rok dopředu, aktivní příprava pak zabere zhruba dva měsíce. Začíná na online mapě, ale klíčová je fáze v terénu, kde využívá svou obrovskou znalost krajiny nasbíranou za desítky let osobních výletů. Symbolem jeho přístupu jsou i ručně kreslené itineráře, které v některých ohledech překonávají GPS.

Jeho vášeň však občas naráží na byrokracii. Olaf s frustrací v hlase mluví o ochraně přírody, která organizátory běhů často vnímá jako „negativní vliv na krajinu“. Považuje to za „strašnou škodu“, protože je přesvědčen, že právě tyto akce učí lidi chovat se v přírodě s respektem. Jako paradox pak uvádí polský přístup, kde organizátoři někdy dostanou povolení vést závod místy, kam běžný turista nesmí, protože dokážou zajistit nad účastníky kontrolu.

Popularita je pro Olafa břemeno. Když slyší hesla jako „Olaf na Hrad“, považuje to za „trošku přehnané“. Situace, kdy ho na ulici zdraví lidé, které si nedokáže vybavit, popisuje jako „hodně hloupá situace“, ve které ani neví, jak se zachovat. A to osobná zná snad tisícovku účastníků dálkových akcí!

Svou nechtěnou slávu vnímá jako daň za to, co dělá. „Beru to jako daň spíš za to, co dělám. Rozhodně z toho nemám nějakou radost, ani se neutápím v nějaký slávě,“ říká rezolutně. „Já se furt snažím bejt prostě jeden z nich. Nevyvyšovat se.“

“Hlavně bych nerad, aby to bylo celé o mně. Aby to vypadalo, že úplně všechno dělám jen já. Za každou akcí stojí i má rodina, kamarádi, další pořadatelé, protože si navzájem s akcemi pomáháme. Vždy jen v den závodu můžete potkat až 60 lidí, kteří všichni s něčím pomáhají, ať už mně, nebo závodníkům,” dodává Olaf skromně. Když se ho zeptáte, kolika jiným pořadatelům na oplátku pomáhá on, bez váhání ze sebe vyrazí: “Nooo, já jsem vlastně někde skoro každý týden.”

A opravdu, zatímco jej většina lidí zná ve spojení s Pražskou stovkou, méně lidí už ví, že pořádá třeba i Týnišťské šlápoty a vůbec celý okruh akcí pod názvem CSUT: Česko-Slovenský pohár v Ultra Trailu je v jeho režii.

Jeho osobní postoj je tou neviditelnou silou, která formuje komunitu. Výsledkem je atmosféra, kterou si cení ze všeho nejvíc. Je to svět, kde „ty nejlepší běžci jsou prostě na stejný startovní čáře i s těmi, co jdou daleko pomalejc. A nijak se nad ně nepovyšujou.“ A dodává: „To je za mě asi to nejvíc“. Startovní pole jeho závodů je dokonalým obrazem této filozofie. Potkávají se zde všichni, „od nějakejch elitních běžců až po trempíky v maskáčích“. Všichni sdílejí stejnou trasu, stejné výzvy a stejný respekt.

Netají se tím, že má svou komunitu fandů dálkoplazení moc rád. Pohromou proto pro něj byly covidové karantény: “Trpěl jsem tehdy depresemi, že se nemohu s lidmi vidět. Nějaké ty tehdejší virtuální běhy šly úplně mimo mne.”

Mimo svět trailových bot a čelovek vede Olaf Čihák zcela jiný život. Jeho denní prací je pozice vedoucího zastávkové služby Středočeské integrované dopravy, kdy má na starosti všechny autobusové zastávky okolo Prahy. A není to jen zaměstnání, které mu platí účty. „I tahle práce mě hrozně baví. Vlastně ani nemám žádné koníčky, protože mám rád jak tuhle práci, tak plánování závodů,“ říká s nadšením.

Tento dvojí život má však svou cenu. Časová náročnost obou rolí se často překrývá a vytváří obrovský tlak. Každém ročníku otevřeně mluví o riziku syndromu vyhoření: „Vyhoření určitě zažívám, zvlášť krátce po každé Pražské stovce, to bývá vždy hodně náročné už jen s ohledem na zimu, která panuje“. Popisuje také momenty, kdy večer po práci plánuje závod skoro až do rána, aby se vzápětí vrátil zpět do kanceláře. “To není úplně dobře, jak jsem zjistil. Musím si dávat bacha na životní cyklus."

Jeho život je tak pohlcen dvěma vášněmi, že na nic jiného nezbývá místo. „Pro mě pro mě koníček práce a akce. No asi žádnej koníček nemám“, konstatuje prostě.

Jeho dvě role, zdánlivě oddělené, jsou ve skutečnosti hluboce propojené. Profesní život, který vyžaduje detailní znalost regionální geografie, dopravních sítí a odlehlých vesnic, mu dává unikátní výhodu při tvorbě tras. Jeho práce mu poskytuje logistickou a geografickou databázi, která je jeho tajnou zbraní. Není to jen běžec s láskou k mapám; je to profesionál v oboru regionální dopravy, který své znalosti přetavuje v nezapomenutelná dobrodružství. K tomu přispívá i fakt, že nevlastní auto a je velký fanoušek hromadné dopravy. Krajinu tak vnímá z jiné, přízemnější perspektivy než běžný řidič.

Olafův přístup nevznikl ve vakuu. Je hluboce zakořeněn v české historii a tradici. Dobrovolnický étos, který je pro jeho akce typický, vychází z odkazu Sokola a turistiky, kde lidé „dělají dobrovolně. Nedělají to pro peníze“. Tento model staví do kontrastu s profesionali­zovaným světem velkých zahraničních ultra závodů. Hlavní výhodu vidí ve svobodě. „Nad náma není ten tlak třeba těch sponzorů. Musíme jim ustupovat různě,“ vysvětluje. Respektuje profesionální svět, ale jasně se od něj distancuje: „nejsem součástí“.

Jeho práce má i historický rozměr. Připomíná, že koncem devadesátek byl tento sport byl v podstatě na vymření. Je hrdý, že se ho podařilo znovu oživit.

Jeho postoj však neznamená odmítání kvality. Naopak. Olaf není anti-profesionál, je anti-komerciál, a to je zásadní rozdíl. Když komerční časomíry nevyhovovaly specifikům jeho závodů, nesmířil se s polovičatým řešením. Společně se svým týmem se pustil do náročného úkolu a vyvinul „svojí vlastní čipový měření, svojí časomíru“. Tento krok dokonale ilustruje jeho filozofii: amatérský duch (ne pro zisk, ale pro komunitu) se snoubí s profesionálním provedením tam, kde je to nejdůležitější.

Důvěra, kterou v něj komunita vkládá, se opírá o jeho neuvěřitelné osobní zkušenosti. Jeho odhad celoživotního součtu závodních kilometrů se pohybuje „kolem nějakejch 60 000 závodních kilometrů“. Má za sebou více než čtyři sta absolvovaných stovek. Těžko uvěřitelné tak je, že zatímco doma zná skoro každý kámen, do zahraničí (dále než kousek za hranice) za svůj život vycestoval jen párkrát.

Budoucnost ultratrailů a dálkových pochodů nevidí v jejich “nafukování”, počty účastníků jsou častokrát limitovány povoleními, ale v dalším zkvalitňování zážitku a použití měřících technologií. A tak se vracíme na začátek, k olafokilometru. Je to dokonalý symbol jeho přínosu. Olaf Čihák nevytváří jen závody. Vytváří zážitky tak silné, že doslova mění způsob, jakým lidé své vzpomínky a zážitky poměřují.

Už dávno podle něj neplatí, že běžce poznáte podle toho, že mají na rukou sportovní hodinky: “Hodinky už mají dneska i chodci!” Ostatně technologie budou podle Olafa určovat i to, jak budou ultratraily v budoucnu vypadat. “Před třiceti roky jsme si neuměli představit hodinky s GPS. Dneska technologie určují třeba to, jak sledujeme na trase účastníky. Určitě chci, aby si moje akce udržely současný ráz, ale taky se nijak nebudu bránit technologickému vývoji.”