Eliud Kipchoge, ve svých skoro 41 letech, se chystá na svůj debut a zároveň poslední závod z elitní série World Marathon Major. Chladný podzim v New Yorku je vždy kulisou přenádherného maratonu s finišem ve slavném Central Parku. Mezi desítkami tisíc vytrvalců bude i muž, který maraton proslavil asi ze všech nejvíc, kteří jej kdy dokončili.

Africký kontinent dal světu nespočet fenomenálních vytrvalců, jejichž jména jsou vytesána do tabulek světových rekordů. Proč si tedy o desítky let později budeme pamatovat právě tohoto muže z keňské vesnice Kapsisiywa?

Odpověď neleží jen v ohromujících číslech – dvou olympijských zlatech, dvou světových rekordech a pokoření dvohodinové hranice. Odpověď je vytesána do ostrých rysů jeho často nehybné tváře. Je v jeho odzbrojujícím úsměvu, který se objevuje v těch nejbolestivějších fázích maratonu, v hluboké pokoře, která přežila i ty největší triumfy, a v charismatu, které proměnilo tento jinak velmi osamělý sport v kolektivní zážitek.

Nedělní závod pro něj není jen symbolickým loučením. Je to poslední dílek skládačky, poslední hvězda v konstelaci. Dokončením všech sedmi největších světových maratonů – Berlína, Londýna, Chicaga, Bostonu, Tokia, Sydney a nyní New Yorku – získá vzácnou medaili Seven Star, ocenění, které potvrzuje jeho všestrannost a vytrvalost. I pro samotného G.O.A.T. (Greatest of All Time) má tento cíl hluboký osobní význam.

Od prodeje mléka k ovládnutí mysli

Abychom pochopili muže, který se stal synonymem mentální síly, musíme se vrátit do prašných cest vesnice Kapsisiywa v Nandi County. Zde, v srdci keňské běžecké velmoci, se 5. listopadu 1984 narodil Eliud Kipchoge, nejmladší ze čtyř dětí. Jeho otec zemřel, když byl malý, a tak ho vychovávala sama matka, učitelka v mateřské škole. Jeho dětství nebylo definováno sportovními ambicemi, ale každodenní nutností a prací. Běh nebyl tréninkem, ale dopravním prostředkem – každý den uběhl tři kilometry do školy a tři kilometry zpět. Tvrdá práce byla stejně samozřejmá jako dýchání; jako chlapec pomáhal rodině tím, že na kole převážel barely s mlékem od místních farmářů na trh v Kapsabetu.

Klíčový okamžik přišel v roce 2001. Šestnáctiletý Eliud, inspirovaný svým sousedem a bývalým olympijským medailistou v běhu na 3000 metrů překážek Patrickem Sangem, sebral odvahu a požádal ho o tréninkový plán. Sang se stal nejen jeho trenérem, ale i mentorem a otcovskou figurou na celý život. Jejich první setkání dokonale vystihuje Kipchogeho tichou, ale neústupnou povahu.

„Vzpomínám si na toho mladého, šestnáctiletého kluka, který za mnou chodil… a žádal o tréninkový program… Dal jsem mu dvoutýdenní tréninkový plán a on odešel. O dva týdny později se vrátil a řekl: ‚Co dál?‘,“ vzpomíná Sang.

V tomto prostém „Co dál?“ byl už tehdy obsažen celý Kipchoge: neukojitelná touha po pokroku, pokora přijmout vedení a železná disciplína dotáhnout věci do konce. Sang mu nepředával jen tréninkové dávky; předal mu principy „tvrdé práce, trpělivosti a disciplíny“, které se staly základním kamenem jeho kariéry.

Klášter v Kaptagatu: Anatomie disciplíny

V nadmořské výšce téměř 2 500 metrů, na okraji malého města Kaptagat, leží místo, které je stejně legendární jako muž, jenž ho nazývá svým druhým domovem. Tréninkový kemp Global Sports Communication není luxusním sportovním zařízením. Je to spíše klášter zasvěcený běhu. Život zde je záměrně prostý, až asketický. Atleti spí po dvou v malých pokojích, strava je jednoduchá a skládá se z místních potravin jako ugali, zeleniny a čaje, a každý má své místo na seznamu úklidových služeb – včetně největší hvězdy.

V době, kdy by si mohl dovolit soukromé kuchaře a osobní fyzioterapeuty v přepychovém sídle, si volí život, který minimalizuje rozptýlení a udržuje jeho mysl ostrou a hladovou. Je to jeho „pevnost soustředění“, firewall proti složitosti slávy, sponzorským závazkům a tlaku veřejnosti.

„Užívám si jednoduchý trénink a život v maratonu. Běháš, jíš, spíš, procházíš se – takový je život. Není to složité. V okamžiku, kdy se to zkomplikuje, rozptyluje to vaši mysl,“ vysvětluje Kipchoge. Pro amatérského běžce, který se snaží skloubit trénink s prací, rodinou a tisíci dalšími povinnostmi, je to silné poselství: skutečný výkon vyžaduje vytvoření prostoru – i kdyby jen mentálního – který je záměrně jednoduchý a soustředěný.

V tomto prostředí se zrodila jeho role mentora, lídra, kterého ostatní atleti s úctou nazývají „The Boss Man“. Jeho autorita nepramení z příkazů, ale z příkladu. Je první na tréninku, poslední odchází a jeho pracovní morálka je neúprosná. Jeho vliv na ostatní nejlépe popisuje jeho tréninkový partner a sám světový šampion Geoffrey Kamworor: „Eliud je pro nás všechny mentorem a každý si přeje běhat jako on. Vždy se ho snažíme následovat, dělat to, co dělá on, a být s ním až do posledních částí tréninkového běhu“. Tento étos týmové práce je jádrem Kipchogeho filozofie, kterou shrnul do jedné ze svých nejznámějších vět: „100 % mě samotného není nic ve srovnání s 1 % celého týmu“.

Dalším fascinujícím prvkem jeho disciplíny je zvyk, který působí v dnešní digitální době téměř anachronicky. Od roku 2003 si vede pečlivé, ručně psané tréninkové deníky. V době, kdy se hobby běžci spoléhají na GPS hodinky a cloudové platformy, Kipchoge sahá po peru a papíru. „Zaznamenávám čas, kilometry, masáže, cvičení, boty, které používám, pocit z těch bot. Všechno,“ prozrazuje. Není to jen záznam dat; je to rituál reflexe, dialog se sebou samým, který mu umožňuje analyzovat, učit se a budovat neochvějnou důvěru ve vlastní přípravu. Tyto sešity jsou fyzickým ztělesněním jeho cesty a důkazem, že za zdánlivou jednoduchostí se skrývá hluboce analytická a přemýšlivá mysl.

Přepisování historie: Hranice, které neexistují

16. října 2019 se ve Vídni neodehrál jen maraton. Odehrálo se přistání na Měsíci pro vytrvalostní běh. Projekt INEOS 1:59 Challenge byl pečlivě zrežírovaným divadlem, jehož jediným cílem bylo dokázat platnost Kipchogeho osobní mantry: „No Human is Limited“ (Žádný člověk není omezen). Obraz, který se vryl do paměti milionů lidí, byl téměř surreální: formace 41 elitních vodičů ve tvaru písmene V, chránící osamělého běžce před odporem vzduchu, a zelený laser promítaný z doprovodného vozu na asfalt, udávající neúprosné tempo. Puristé namítali, že šlo o umělé laboratorní podmínky, které nemají s regulérním závodem nic společného. Měli pravdu. Čas 1:59:40 nebyl nikdy uznán jako oficiální světový rekord. Jenže o to nikdy nešlo. Cílem nebylo zapsat se do tabulek, ale do lidské psychiky. Kipchoge a jeho tým pochopili, že příběh je silnější než statistika. Projekt INEOS 1:59 se stal globální kulturní událostí, která inspirovala miliony amatérských běžců mnohem víc než jakýkoli oficiální rekord. Pro ně byl nepodstatný dodatek u času; podstatné bylo, že viděli člověka prolomit bariéru, o které se pochybovalo. Jak po závodě řekl ohromený sir Jim Ratcliffe, předseda společnosti INEOS: „Ten poslední kilometr, kdy skutečně zrychlil a běžel sám, byl prostě nadlidský. Nemůžu uvěřit, že to dokázal“.

Sám Kipchoge po proběhnutí cílem okamžitě přenesl svůj úspěch na celé lidstvo. Jeho slova nebyla o osobním triumfu, ale o univerzálním poselství: „Jsem nejšťastnější člověk na světě, že jsem jako první člověk běžel pod dvě hodiny a mohu lidem říct, že žádný člověk není omezen. Očekávám, že po dnešku poběží pod dvě hodiny více lidí po celém světě“. Právě tímto aktem se jeho odkaz stal nezlomným. Zatímco jeho oficiální světové rekordy z Berlína (2:01:39 v roce 2018 a 2:01:09 v roce 2022) a dvě po sobě jdoucí olympijská zlata (Rio 2016 a Tokio 2020) potvrdily jeho sportovní dominanci, Vídeň potvrdila jeho status sportovního showmana (myšleno v tom nejlepším slova smyslu) a inspirátora. Stal se značkou. Nike či INEOS mu v tomto jen sekundovaly.

Uprostřed těchto historických výkonů se zrodil další fenomén: Kipchogeho neodolatelný úsměv. V momentech, kdy by se tvář každého smrtelníka zkroutila bolestí, se na jeho tváři objevil klidný, téměř mystický úsměv. Nebylo to znamení lehkosti, ale vědomá strategie. „Když se usmíváte a jste šťastní, můžete přimět mysl, aby necítila nohy,“ vysvětlil. Věda mu dává za pravdu. Studie potvrdily, že úsměv může snížit vnímanou námahu, zlepšit běžeckou ekonomiku a snížit spotřebu kyslíku. Jeho úsměv se tak stal zbraní – psychologickým nástrojem, jak oklamat bolest a uvolnit tělo. Pro hobby běžce to byl další hmatatelný a napodobitelný kousek jeho magie.

Stíny na vrcholu: Odolnost tváří v tvář nezdaru

Žádná legenda není bez jizev a právě ve chvílích nezdaru se nejlépe testuje síla charakteru a filozofie. Pro Kipchogeho přišel nejtemnější sportovní moment na olympijském maratonu v Paříži v roce 2024. Po slibném začátku v čele závodu začal ztrácet, trápil ho zablokovaný sluchovod a nakonec poprvé v kariéře závod nedokončil (DNF). Pro muže, který byl zvyklý na téměř neomylnou dokonalost, to byl šok.

Jeho reakce však byla dokonalou ukázkou jeho mentálního nastavení v praxi. Žádné výmluvy, jen strohé a upřímné přijetí reality. „Byl to můj nejhorší maraton. Nikdy předtím jsem neměl DNF… Jako boxer jsem čelil neúspěchům, vyhrál jsem, byl jsem druhý, osmý, desátý, pátý – teď jsem nedokončil. To je život,“ přiznal. A téměř v jednom dechu dodal s neochvějným odhodláním: „Budu pokračovat. Rozhodně. Proč ne?“. Je snadné být filozofem na vrcholu slávy. Skutečná síla filozofie se však ukáže, až když ležíte na zemi. Kipchogeho schopnost přijmout porážku, aniž by se jí nechal definovat, byla pro mnoho běžců inspirativnější než jakékoli vítězství.

Následující rok 2025 přinesl další zkoušky. Šesté místo v Londýně a deváté v Sydney nebyly výsledky, na které byl svět zvyklý, ale byly důkazem jeho nezdolné houževnatosti a grácie, s jakou přijímal stárnutí v nelítostném světě vrcholového sportu. Jeho slova po londýnském maratonu byla prorocká a plná smíření: „Moje svaly mi stále umožňují skutečně soutěžit s mladými, ale brzy jim předám štafetu, víte, abych dělal jiné věci ve sportu“.

Největší zkouška jeho odolnosti však nepřišla na závodní trati, ale v krutém světě sociálních sítí. Po tragické smrti mladého maratonského rekordmana Kelvina Kiptuma v únoru 2024 se Kipchoge stal terčem ohavné online kampaně plné lží a konspiračních teorií, které ho absurdně spojovaly s Kiptumovou smrtí. Hrozby mířily nejen na něj, ale i na jeho rodinu.

V emotivním rozhovoru pro BBC odhalil hloubku své bolesti a strachu: „Dostával jsem spoustu ošklivých zpráv; že zapálí (tréninkový) kemp, že zapálí mé investice ve městě, že zapálí můj dům, že zapálí mou rodinu. To byla nejhorší zpráva v mém životě“.

Tento moment ukázal, že ani nejdisciplino­vanější mysl na světě není imunní vůči bolesti a strachu. Přesto pokračoval v přípravě. Jeho schopnost vytrvat tváří v tvář takové osobní hrůze byla konečným důkazem, že jeho filozofie není jen sbírkou citátů pro den závodu, ale skutečným návodem pro život v jeho nejtvrdších podobách.

Běh s novým smyslem a odkaz pro věčnost

Jakmile Eliud protne cílovou pásku v Central Parku, neukončí tím svou cestu. Jeho „odchod do důchodu“ není koncem, určitě s běháním a jeho propagací neskončí. Jeho budoucí plány jsou stejně odvážné a nekonvenční jako jeho kariéra. Neplánuje se stát trenérem ani komentátorem. Místo toho se chystá na „extrémní výzvy“, které mají za cíl posouvat hranice a inspirovat. Jeho ambice zaběhnout maraton na Antarktidě nebo 50 km v Saúdské Arábii nejsou o medailích; jsou to mediálně silné akce navržené tak, aby přitáhly pozornost k jeho širšímu poslání. „Poběžím na Antarktidě! Teď chci udělat tu extrémní věc, která může někoho přimět tvrdě pracovat…,“ říká s nadšením, které prozrazuje, že jeho vnitřní oheň ani zdaleka nevyhasl.

Tato nová éra má i konkrétní, hmatatelný základ: Nadaci Eliuda Kipchogeho. Skrze ni přetavuje svou filozofii v činy, zaměřuje se na dva pilíře, které formovaly jeho vlastní život: vzdělání a životní prostředí. Buduje knihovny, aby děti měly přístup ke knihám, které formovaly jeho mysl, a sází stromy, aby zachoval keňskou krajinu, která zformovala jeho tělo.

Tímto krokem se Eliud Kipchoge zařazuje do vzácné společnosti sportovců jako Muhammad Ali nebo Billie Jean King, kteří dokázali překročit hranice svého sportu. Stal se členem klubu s visačkou G.O.A.T. – Greatest of All Time. Uvidíme jej brzo na startu dalších závodů? Přejde do ultramaratonu, jak si mnozí přejí?