Když v roce 2006 vyhrál Ultra-Trail du Mont-Blanc (UTMB), bylo mu 58 let. Řekli byste: nějaká souhra náhod a okolností. Jenže o rok později to zopakoval. Soupeři, kteří mohli být jeho dětmi nebo dokonce vnuky, zůstali daleko za ním – například v roce 2007 dokončil trať dlouhou 163 km s převýšením přes 9 500 metrů v rekordních 21 hodinách a 31 minutách (o rok předtím to bylo ještě o 25 minut rychleji).

Přenesme se v čase ještě více do minulosti. Robilante, malá vesnice v Piemontu u Cuneo. Olmo, který ztratil otce již v devíti letech, je farmářem na rodinné půdě, řidičem kamionu a dělníkem v místní cementárně. Žije život bez budoucnosti. Tak často kolem sebe slýchává, že nemá šanci, aby z něho něco bylo, až tomu sám na dlouho uvěřil.

Tohle ale byly Marcovy „předchozí životy“, jak sám nyní říká. Není to příběh o klukovi, který se toulal a pobíhal od dětství. Začal vážněji kolem čtyřicítky, po skončení kariéry v lyžařském sjezdu, což je v elitním sportu extrémně pozdě. Ale právě zde začíná ta fascinující část: objevil něco, co mu sedělo, a držel se toho s neúnavnou konzistencí.

Ještě předtím, ve svých 37 letech, přijal vegetariánství – ne jako módní dietu, ale jako hluboký postoj ke světu a přírodě. „Postupně se to stalo mým způsobem života a životním postojem,“ řekl v jednom rozhovoru. Možná právě tato změna podpořila jeho regeneraci, ale také ho naučila respektovat tělo jako partnera, ne soupeře k překonávání.

V roce 1996 debutoval na superdlouhých závodech, hned z toho bylo třetí místo na Marathon des Sables v Maroku, brutálním 220kilometrovém etapovém závodě přes poušť. Poté přišly zmíněné vrcholy – UTMB v letech 2006 a 2007. A pak? V 69 letech zvítězil na Ultra Africa Race v Mozambiku, kde si v pěti etapách o celkové délce přes 220 km s převýšením 3 600 metrů vyběhl první místo v čase 23 hodin a 16 minut.

Písek tento horal zjevně miluje, protože před měsícem, již ve věku 77 let, si dal v Tunisku závod 100 km del Sahara. Pořadatelé mu samozřejmě dali na triko číslo 1.

Nebývá zvykem, aby si firmy jako svou ikonu vybrali staršího sportovce. Jenže Marco je v tomto průkopníkem a naprosto zaslouženým. Dryarn, výrobce technického sportovního prádla z Trentina, se tomuto skromnému chlapíkovi s dlouhým šedivým vlasem stará (a rád) o publicitu, o kterou asi on sám původně ani neusiloval.

Dvě věty, které řekl, stojí za zapamatování. „Život by měl být jako běh: pohybovat se lehce, aniž bychom kazili kouzlo světa,“ prohlásil v rozhovoru právě pro Dryarn. A pak dodal v jiném interview: „Běh je rychle rostoucí sport, který nabízí krásné krajiny, hodnoty jako solidarita mezi účastníky a úspěšně se odklání od logiky časů jako v maratonu – protože každý běh je příběh sám o sobě.“

Žádné motivační fráze o překonávání hranic. Marco běhá lehce, respektuje krajinu, kterou prochází – od alpských štítů po africké duny – a ctí každého, kdo dojde do cíle. „Každý běh je příběh,“ opakuje. O sobě říká, že je v životě „loser-prohrávač“, ale běh je jeho odveta – ne proti ostatním, ale proti osudu.

“Celý život mi říkali (a já sám sobě), že na nic nemám. A pak jsem v 58 a 59 letech porazil kluky, kterým bylo 25–30 let, na nejtěžším ultramaratonu světa. Ne proto, že bych byl lepší. Jen proto, že jsem nepřestal, když mi všichni říkali, že už je pozdě.”

Marco Olmo není inspirací ve smyslu „podívej, co dokážeš, když chceš“. Je to živý důkaz, že můžeš začít pozdě – třeba jako on ve čtyřiceti – a stejně zajít dál než talentovaní borci s atletickou minulostí. Že konzistence a pravidelný pohyb fungují lépe než vrozený dar. Že tvé tělo není nepřítel, který stárne a selhává, ale partner, který s respektem (a trochou pečených kaštanů a brambor v jídelníčku) tě ve slabších momentech podrží.