Ředitel Běhu lužanskými hvozdy je opravdovým světovým unikátem. Ne proto, že by v sedmdesáti letech trhal veteránské běžecké rekordy, ale proto, že s nezlomnou vůlí provedl svůj závod od svazáckých počátků až do éry čipových technologií a umělé inteligence.

Když se 22. května 1976 postavilo na start prvního ročníku 41 běžců, svět vypadal hodně jinak.

Byla to doba společenské nehybnosti a normalizační šedi, která však paradoxně v lokálních komunitách generovala silnou potřebu sdružování se a úniku do nepolitických aktivit. Turistika, dálkové pochody a tzv. kondiční běhy byly ventilem pro občanskou angažovanost. Legendární pochod Praha-Prčice mířil ke svému rekordu, dnes nepředstavitelných 36 tisíc účastníků!

Ale zpátky do roku 1976. Českoslo­venští fotbalisté se teprve chystali na své zlaté bělehradské penalty, v kinech měla premiéru komedie Marečku, podejte mi pero, dodnes kultovní film oslovující staré i mladé, a v mladoboleslavské Škodovce se plánovala sériová výroba slavných stopětek a stodvacítek.

Pořadatelé malého běhu v Lužanech v podhůří Krkonoš sotva mohli tušit, jakou tradici právě založili!

Tehdy to vypadalo spíš na klasickou vesnickou akci: dopoledne se proběhnout, k obědu guláš a odpoledne na fotbal. Nikdo, ani tehdy jedenadvacetiletý Jiří Kůtek, netušil, že se právě rodí akce, která přežije pět dekád. A s výjimkou jednoho ročníku u toho vždy byl tento muž.

Zatímco řada podobných závodů, vzniklých z nadšení v éře socialismu, nepřežila divoká devadesátá léta a generační výměnu, Lužany nejenže přežily, dokonce vzkvétají. Jiří Kůtek přitom není žádný romantický snílek. Je to pragmatik, který pochopil, že pokud má tradice přežít, nesmí on ustrnout ve vzpomínkách.

Od zeleného poháru k digitální éře

„Pocházím z vesnice, nejsem z velkoměsta," říká prostě, jako by to vysvětlovalo všechno. Ale možná i vysvětluje. V malé obci u Jičína, kde každý zná každého a tradice mají váhu, se před půlstoletím – v době, kdy nebyl internet ani mobily a platilo se korunami československými – zrodilo něco, co místní dodnes vnímají jako součást své identity.

První ročník organizovali mladí nadšenci. Dokonce i první putovní pohár měl nečekaný původ – zakladatel Josef Hruška našel na půdě starý zelený předmět, kamarád ho upravil, a vznikl „ten nejkrásnější pohár".

Kůtek u toho ještě nebyl. Plnil si základní vojenskou službu. Když se vrátil a závod přebral, většina původních organizátorů postupně odešla za prací, studiem, rodinou. „Všichni, co to dělali, z vesnice odešli a zůstali tam jenom skalní," vzpomíná. „Musel jsem to dávat nějakým způsobem dohromady."

Kůtek začal formovat závod podle své vize. A ta nebyla malá. V roce 1979 učinil strategické rozhodnutí: přesunul závod z centra obce do rekreační oblasti kempu, prodloužil trať a otevřel závod neregistrovaným běžcům. „Rázem se zdvojnásobila účast," říká s uspokojením člověka, který ví, že udělal správné rozhodnutí.

Jeho přístup má kořeny v profesním životě. Vystudoval elektrotechnickou průmyslovku, pracoval jako konstruktér-projektant, později získal státní zkoušku na revizního technika. „Vždycky jsem byl trošku na výši po organizační stránce," vysvětluje. Ta technická mysl, zvyklá na přesnost a systém, se promítla i do pořadatelské práce. Revizní technik hledá chyby dříve, než nastanou. Kůtek přistupuje k organizaci jako k technickému výkresu – každý detail musí sedět. A taky k tomu přidal schopnost propojovat, moderně se tomu říká networking.

Právě pečlivost a kontakty vedly k jednomu z klíčových momentů v historii závodu. Po čtvrtém ročníku, kdy organizace vázla a chyběli zkušení časoměřiči i rozhodčí, se v týmu rozhodovali, jestli vůbec jít dál. Kůtkova odpověď byla charakteristická – žádný ústup, ale profesionalizace. Před pátým ročníkem nabalil zkušené funkcionáře, zapojil tělovýchovu i vedení obce.

Závod rychle přestal být uzavřenou soutěží pro pár atletů a stal se masovou záležitostí. Rok 1986 je pro Lužany vrcholem. Tehdy legendární Jiří Čivrný (dnes starší, závodí i jeho syn) zaběhl na osmikilometrové trati čas 25:29. Výkon, který dodnes, tedy skoro čtyři desetiletí, nikdo nepřekonal. Ani maratonský mistr Vít Pavlišta nebo držitel národního rekordu v půlmaratonu Honza Pešava na tento rekord nedosáhli. Je to připomínka tvrdosti tehdejší generace, která, jak vzpomínají pamětníci, měla prostě „více odběháno“. Mimochodem, Jirka Čivrný dokázal v závodě pětkrát zvítězit, zatímco Vítkovi Pavlištovi se to dosud podařilo jen čtyřikrát.

Možná se dočkáme letos?

Podnikatelský duch jako záchranný kruh

Když se v Československu v listopadu 1989 měnily dějiny, Kůtek už měl své plány připravené. „Vždycky jsem toužil po podnikání," přiznává. Od roku 1984 pracoval na volné noze jako revizní technik, a když padl režim, byl připraven.

„Přišla hubená 90. léta," přiznává Kůtek. „Každý měl prostě spoustu jiných sportů." Lidé měli navíc jiné priority než běhat po lese. Ale závod se udržel. „Vždycky jsme se snažili získat pomocí propagace růle, ve školách a tak dále."

V roce 1990 založil firmu ELMAT a udělal krok, který nemá v českém amatérském sportu obdoby: svou soukromou firmu učinil generálním partnerem a logistickou základnou veřejného závodu. Firemní auta, sklady, zaměstnanci – to vše se jednou za rok promění v zázemí pro stovky běžců. „Celý život přicházejí změny a musíme na ně reagovat, pokud chceme uspět,“ vysvětluje svou filozofii, díky které Lužany přežily i covidový rok 2020 (jediný zrušený ročník) a vrátily se v plné síle.

V den závodu stojí v čele týmu o počtu asi patnácti nejbližších příbuzných. Syn a bratr má na starosti tratě, dcera ceny a vyhlašování vítězů, sestra (starostka jičínského Sokola) organizuje slavnostní zahájení a jako rozhodčí v cíli patří k hlavním členům týmu. Synovec převzal sportovní úsek a vnáší do něj moderní IT prvky. „Celá rodina," říká Kůtek a v jeho hlase je něco mezi hrdostí a omluvou, „celá rodina tím trpí, to je samozřejmé. Ale nakonec potom vždycky oceňují, že se nemáme za co stydět."

Manželky a partnerky po celých padesát let tolerovaly, že poslední červnová sobota patří závodu, ne rodině. Že večery před akcí Kůtek sedí nad plány až do ranních hodin.

Střet vizí: Vesnická zábava, nebo profesionalizace?

Kůtkova cesta přitom nebyla bez konfliktů. Kolem 40. ročníku (2015) došlo k zásadnímu rozkolu v organizačním týmu. Část staré gardy chtěla udržet závod v rovině sousedského setkání a odmítala zavádění finančních odměn (tzv. prize money) pro nejlepší běžce s argumentem, že peníze kazí charakter.

„Já jsem říkal, že už je jiný trend. Jede se na zvučnější jména." Aby přilákal špičkové běžce, musel nabídnout peníze a servis na úrovni velkých městských běhů.

Zde se Kůtek projevil jako nekompromisní lídr: „Dávám do toho všechno. Nechci závod vesnického významu.“ Chtěl v Lužanech vidět kvalitu, chtěl na startu ta nejlepší jména republiky. Věděl, že pokud má závod konkurovat velkým městským běhům, musí nabídnout profesionální servis a adekvátní odměny.

Historie mu dala za pravdu. Závod si udržel vysokou sportovní úroveň, jezdí sem kvalitní běžci, ale díky široké škále kategorií (včetně slavné štafety Rodiče a děti) si zachoval i svou rodinnou atmosféru.

Jestli si myslíte, že jeho názoroví odpůrci se od Běhu lužanskými hvozdy odklonili, jste na omylu. Třeba takový Ladislav Mach, srdcař a spoluzakladatel, do 40. ročníku i šéf sportovního úseku závodu, má na svém kontě rovněž stěží uvěřitelných 46 startů!

Také Čivrný st. dodnes na závod jezdí jako divák a fandí svému synovi, Jiřímu Čivrnému ml., který sám třikrát vyhrál a srdnatě bojuje s „tátovým stínem".

„Máme vypsané dlouhodobě odměny za překonání rekordu, ale ten odolává," konstatuje Kůtek. „Musí tam být souhra závodníků, souhra počasí. A taky tahouni. Pokud jsou tam jen dva, tři lidi, pohlídají si to mezi sebou."

Přitom na penězích pro běžce nešetří, přemožitel rekordu by klidně mohl zinkasovat částku odpovídající tisícikoruně za každý kilometr v závodu!

Peníze tak už dnes nikdo neřeší a kritiky si Kůtek získal svou houževnatostí a cílevědomostí. „Teďka mi říkají ti největší kritici: Neboj se, ono to dobře dopadne. My tomu věříme," říká s uspokojením. Je to důkaz jeho schopnosti nejen prosadit vizi, ale nakonec si pro ni získat i oponenty.

Říká se, že za každým úspěšným mužem stojí silná žena. V případě Jiřího Kůtka za ním stojí celá rozvětvená rodina.I přes občasné stížnosti manželek, že se „vše točí jen kolem závodu“, je cítit hrdost. A Kůtek sám? V sedmdesáti letech odmítá roli důchodce, který krmí v parku holuby. „Elánu mám dost,“ směje se a vy z jeho hlasu cítíte, že to není fráze. „Přece nebudu koukat doma z okna.“

Padesátka. A co dál?

Vše nyní směřuje k jedinému datu: sobota 27. června 2026. Jubilejní 50. ročník. Kůtkovým snem je vidět na startu 500 běžců, tak jako za starých časů. Rozesílá osobní dopisy legendám, které v Lužanech běhaly, zve ty, kteří psali historii – od Jana Pešavy po smolařku Táňu Metelkovou, která zde v roce 2012 přišla o jisté vítězství, když na trati zabloudila (což Kůtek tehdy nesl jako osobní selhání organizace).

V roce 2024 poprvé zažil, jaké to je uprostřed akce začít ronit slzy. Slzy z uvědomění si, co vše bylo za to půlstoletí vykonáno. Jiří dostal uprostřed závodního dění od svého “klanu” nečekaný dárek – tričko k sedmdesátinám se sedmdesátkou na zádech a medaili s vlastní fotkou. „Tenkrát jsem si řekl, že ten 50. ročník musím udělat tak, jak jsem si to vždycky představoval," vzpomíná na dojemný moment.

Kolik tlaku on sám na sebe za tu dobu vytvořil! A kolik tlaku přišlo zvenčí… Vždy musel jemně lavírovat mezi nutností sponzorovat akci z vlastních zdrojů a přitom ponechat závodu jeho autonomní status!

„Dělám práci, kterou závodníci a diváci vlastně nevidí," vysvětluje, co ho žene dopředu. „Jsem spokojený, když závodníci řeknou, že to bylo perfektní, na dobré úrovni." Není to honba za slávou ani publicitou. Je to spokojenost řemeslníka, který ví, že jeho výrobek funguje.

Jeho největším přáním proto není, aby závod jednou nesl jeho jméno. Chce, aby jej přežil. A rozvíjel se dál. „Chtěl bych, aby tento závod pokračoval," říká upřímně. „Aby šel směrem, který nastavím v tomhle 50. ročníku. Mám v hlavě jeden cíl, ale nikomu ho neříkám."

A co bude potom? Otázka nástupnictví visí ve vzduchu. „Jak dál? To se uvidí po příštím ročníku závodu,“ říká Kůtek zamyšleně, ale hned dodává s jiskrou v oku: „Ale věřím, že to vyjde a že budu moci jej dalších pět let dále posouvat.“

Ač už toho sám moc nenaběhá, jeho pořadatelský maraton trvá 50 let. Nesbíral ocenění, nemá rekordy v tabulkách. Z loňska má od svých blízkých jen ono pamětní tričko.

Ale jeho odhodlání a spjatost s jednou běžeckou akcí nemá ve světě obdoby.

Chcete-li Jirkovi udělat radost, přijeďte v červnu na Jičínsko. Když si budete natahovat přes triko hadrové startovní číslo na šňůrky, vzpomeňte si, že tak činili již vaši otcové, možná dědové.