Sice skoro celé mládí sportoval, když ale v pětatřiceti letech kouřil krabičku cigaret denně, jeho kondice rozhodně nenapovídala tomu, že by se z něj mohla stát jedna z nejzajímavějších postav českého maratonu.

Vše změnil až jeho služební let do Dubaje. A také běhající kolega.

Jako stevard Českých aerolinií Mirek v horku pozoroval svého kolegu a kamaráda Metoda Fikese, jak s krvavými puchýři na nohou dobíhá do cíle dubajského maratonu. „Atmosféra toho závodu mě naprosto pohltila a řekl jsem si, že bych to chtěl někdy taky zkusit," vzpomíná Hasal.

Odbourat kouření, to bylo první, co udělal. Ze dne na den. A začal běhat. Sám, bez plánů a bez trenérů. Na pracovní cestě do New Yorku si koupil boty Asics Kayano a zůstal tomuto modelu věrný dalších dvacet let. To je skoro až na metál od japonského výrobce!

“Líbila se mi zkratka Asics (zkratka z latiny, v překladu známé Ve zdravém těle zdravý duch, pozn.red.), líbila se mi i Kayana (ty jsou pro změnu pojmenovány po svém designerovi Toshikazu Kayanovi). Tak jsem u nich zůstal, v New Yorku si vždy koupil dva páry, protože to vyšlo levněji než jeden pár u nás. Pak jsem sice začal boty pořizovat v eshopech, ale zůstal jsem věrný Kayanům, protože mi seděly skvěle. Až teď poslední roky nosím Hoky.”

Běžecké kilometry mu tehdy rychle naskakovaly a o dva roky později, v roce 2002, protnul v Praze cílovou pásku svého prvního maratonu v čase těsně pod čtyři hodiny. „Asi čtrnáct dní jsem pak nemohl pořádně chodit. Říkal jsem si tehdy, že už to nikdy v životě nechci zažít, ale postupně se mi to rozleželo a na podzim už jsem jel na maraton do Košic," směje se.

Nakonec ten rok dal 1298 kilometrů. To je skvělý výkon na nováčka, ale kdyby si už tehdy vedl statistiky, těžko by odolal, aby na Silvestra ty dva kilometry nepřidal…

Z příležitostného běžce se každopádně stal sběratel. Ne časů – ty nikdy moc nehrotil – ale zážitků. A právě tady začíná příběh, který nemá v české sportovní historii obdoby. A když jsme pátrali ve světě, jemu podobných jsme našli taky jen pár. Je to příběh o lásce k běhání, logistice, létání a poznávání, ale také ke statistikám. A o neskonalé výdrži a houževnatosti.

Maraton jedenáct kilometrů nad zemí

Je 18. května 2007 a někde nad Atlantickým oceánem letí prádzný Airbus A310 směr Kuba. V jeho kabině krouží osamělá postava – ne nervózní cestující, ale běžec na trati. Mirek Hasal právě realizuje nápad, který by většině lidí připadal jako skvělý vtip po třetím pivu. Jenže on to myslel vážně.

„Na internetu jsem viděl inzerát na Mount Everest Marathon, kde psali, abychom si přijeli zaběhnout maraton v nejvyšší nadmořské výšce na světě. Řekl jsem si tehdy, že je to blbost, protože v letadle se dá přece letět a běžet ještě mnohem výš."

Přesvědčit tehdejšího prezidenta ČSA nebylo až tak složité. „Objednal jsem se k Radomíru Lašákovi na kafe a vysvětlil mu, že po firmě nechci žádné peníze a využiju jen prázdný přelet. On měl jako bývalý volejbalista pro sport naštěstí pochopení a dal mi své požehnání!"

Následovala příprava, která by dělala čest i vědecké expedici. „Díky ochotě mechaniků jsem mohl chodit trénovat přímo do letadla v hangáru, když stálo přes noc na prohlídce. Celkem jsem takhle naběhal asi 160 kilometrů přímo v uličce stroje, než jsme šli do vzduchu."

Co ale Mirek – jinak brilantní plánovač – nečekal, byla jistá fyzikální záludnost: „Zjistil jsem až během letu, že ulička letadla má náklon přibližně dva stupně. Znamenalo to, že každých šedesát metrů poběžím metr do kopce a metr z kopce, což dalo celkové převýšení skoro sedm set metrů."

A teď se podržte. Maraton obnášel nakroužit neskutečných 693 okruhů “dlouhých” 61 metrů. V kabině s vlhkostí vzduchu asi jako na poušti. „Vůbec jsem se nepotil, ale měl jsem neustále vysušenou pusu a musel jsem pít mnohem častěji než při normálním závodě." A ty zatáčky? „Z tréninku v hangáru jsem věděl, že musím po sedmnácti kolech měnit směr rotace, jinak by se mi šeredně motala hlava. Celkem jsem se takto na místě otočil třiačtyřicetkrát."

Výsledný čas 4:24:54 se řadí mezi pomalejší maratony jeho kariéry. Jenže tady nešlo o čas. Šlo o to být první. A jediný. A to se povedlo. Výše než on běželi už jen dva lidé, oba kosmonauti. Pár týdnů před Mirkem to zvládla Američanka Sunita Williamsová, která si střihla maratonskou trať během Bostonského maratonu, připoutaná popruhy k pásu. Sice o minutu rychleji než Mirek v Airbusu, ovšem bez tíhy gravitace… Britský kosmonaut Tim Peake podobně „běžel“ Londýnský maraton v roce 2016, dokonce za 3:35:21. Těžko ale říct, jestli se běh ve stavu beztíže dá považovat za opravdový běh.

Sedm set metrů pod zemí

Kdyby to skončilo letadlem, byl by to pěkný příběh na jedno vyprávění. Mirek Hasal však pochopil, že maraton může posloužit jako odrazový můstek k nekonečné lidské kreativitě a skoro až dětské bláznivosti. Tak jako v dětství sbíral angličáky a obaly od žvýkaček, nyní začal ve velkém shromažďovat maratonské a logistické perly.

V prosinci 2009 sjel výtahem sedm set metrů pod povrch německého Sondershausenu. Snad si to dokážete aspoň představit: Solný důl, tma, na hlavě cyklistické přilby, netypické teplo. „Sfárali jsme klecí pod zem do solných štol, kde se z mrazu rázem stalo třiadvacet stupňů tepla. Bylo tam slyšet jen křupání soli pod botami a světla byla místy tak daleko od sebe, že jsme běželi úplně potmě."

Čas 5:04:47 nevypovídá o jeho kondici – o rok dřív běžel pražský maraton za 3:19. Vypovídá o tom, co s člověkem udělá vzduch nasycený solným prachem, žár a tma. „Cítil jsem, jak se mi v tom dole špatně dýchá a plíce jedou naprázdno, jako kdyby jim někdo přivřel kohoutek. Kopce, které jsem v prvním kole vybíhal, jsem ve čtvrtém už musel jenom s vypětím všech sil chodit."

Pak přišel Bajkal. Mráz, led, nekonečná bílá pláň. „Vybíháš z vesničky a před tebou jsou jen nekonečné zasněžené hory, které se ti pomalu přibližují. Teplota byla sice deset pod nulou, ale na sluníčku to bylo naprosto ideální. Nádherná záležitost!" Čas 4:56:14 v těchto podmínkách je víc než solidní.

Pak přišly i další zajímavé běhy, mnohdy jen pro zvané. Byly to soukromé maratony na chodbě školy v Prievidzi (přes tři sta okruhů po 130 metrech), pak jeden na střeše budovy Slovenského rozhlasu, na střeše obchodniho centra v Ústí nad Labem, na běžeckém trenažeru ve fitcentru nebo v podzemních garážích obchodního centra v Českých Budějovicích. Každý z těch závodů má svoje kouzlo, svoje parametry, svoje specifika.

Když tělo řekne dost

Trochu zakletá pro Mirka zůstávala maratonská Kuba. Ostrov, kde v dětství roky pobýval s rodiči. Nejprve se uškvařil v tamních tropech (anebo něco špatného snědl?) a bylo z toho nelichotivé DNF, Did Not Finish. Mirek má ale Havanu rád, proto se tam vrátil. Ale ani druhý pokus v listopadu 2011 nebyl procházkou s doutníkem v puse. Opět tropický žár, stoprocentní vlhkost. Hasal přiletěl z evropské zimy a podcenil aklimatizaci. Čas 5:43:30. Jeho suverénně nejpomalejší maraton. „Po protnutí cíle jsem nebyl schopen chůze. Musel jsem využít Bici Taxi pro transport na hotel." Následovaly masivní křeče a úprk na letiště. I tenhle debakl si však zapsal jako „pětadvacátou čárku". Protože nepočítá časy. Počítá zážitky.

Je ale něco, co dělá z Mirka víc než sběratele kuriozit. Od roku 2008 spravuje na serveru www.behej.com databázi maratonců a půlmaratonců, která obsahuje přes 1,5 milionu záznamů více než 300 000 běžců. „Když jsme začínali, tak každý vložený záznam znamenal jedno ruční kliknutí. Dnes je tam přes jeden a půl milionu výsledků, což je světově unikátní věc."

Mravenčí práce. Tisíce hodin strávených vyhledáváním výsledků po webech pořadatelů, stahováním a převáděním PDF souborů, párováním jmen, řešením duplicit. „Někdy ve výsledcích vidím Jirku Nováka, ale bez ročníku narození nejsem bohužel schopen určit, který z těch čtyřiceti Jirků Nováků, co máme v databázi, to je."

Pro českou a slovenskou běžeckou komunitu jsou jeho tabulky a na nich postavený žebříček běžců nepostradatelnými. Mohou se porovnávat mezi sebou i na dálku, lze z nich zjišťovat, jakou formu asi má soupeř, který se přihlásil na závod, kam také míříte, ale co je nejvíc – tři sta tisíc vytrvalců z bývalé federace má pohromadě historii svých běhů. Chcete-li běžecké památníčky.

Asi nejvíc si ale tabulky oblíbili sběrači maratonů. Speciální sorta běžců, pro které není problém uběhnout maraton. Ani dva, tři, či deset. Klidně 50 ročně. Hlavně ale co nejvíc za život. Každý „čárkař" – jak se říká těmto běžcům – má díky Mirkovi své statistiky v pořádku. Něco srovnatelného, v takovém rozsahu a detailu, najdete snad už jen v ultramaratonských DUV tabulkách spravovaných nadšenci z Německa.

Asi tedy nepřekvapí, že kombinací usilovné statistické práce a geniálních nápadů na kuriozní maratonské výlety si vysloužil od komunity sběračů neméně kuriozní ocenění: “Dostal jsem od nich diplom za nejhravější postavičku ve sběračském prostoru Česko-Slovenska.”

A to ještě málokdo tuší, že měl Mirek políčeno i na maraton pod hladinou moře. Jenže jeho nápad zaběhnout si 42 km na palubě vojenské ponorky mu nakonec i jemu samotnému přišel až moc za čárou… “Existují i výletní ponorky, jenže tam lidi sedí jako v autobuse, tam není žádný prostor pro pobíhání.”

Mirek maratony (a další distance) vkládá všude, kde se na chvíli zastaví. Hodně na cestách (nyní létá se Smartwings), ale asi nejvíc doma. Když je teplo, najdete jej v zahradním altánku. Když se ochladí, bude nejspíš sedět tamtéž, jen v krbu bude praskat hořící dříví. Mirkovi dlouho pomáhali i kolegové, ale zdaleka nejvíc práce odvedl on.

Jeho pečlivost a znalost maratonských reálií jej dostala i do komentátorské kabiny české verze Eurosportu. Napsal po jednom z přenosů slavnému Štěpánu Škorpilovi, že by mu dokázal servírovat i zajímavosti, jež nejsou vidět z obrazovky. A slovo dalo slovo a z Mirka se stala televizní “hvězda”. Dokonce jednou komentoval přímo z dění, to když mu Štěpán zavolal na telefon během přímého přenosu z maratonu v New Yorku, který tehdy Mirek běžel. Od té doby spolukomentuje na Eurosportu skoro všechny vysílané maratony.

Trojky a další kouzelné vzory

Běhal snad všude, kde přistálo letadlo s ním na palubě. Třeba i v Saudské Arábii, kde startoval malý maraton ve čtyři ráno mezi dunami. Anebo lahůdka v Mnichově, kde si tento podnikavý rodák z Berouna připsal dokonce maraton pod tři hodiny. Ne že by se tak zázračně zlepšil, ale závod se konal přesně v době, kdy se posouval čas. Díky hodině k dobru tak Mirek prolomil uznávanou hranici maratonské fyzičky… Tedy aspoň podle času na diplomu.

A nesmíme zapomenout na jeho matematickou hravost ve slovenském Rajci: „Napadlo mě tam na třiatřicátém kilometru, že když už běžím svůj 33. maraton, že bych mohl zkusit trefit čas se samými trojkami. Hlídal jsem si v cílové rovince každou vteřinu a nakonec se mi podařilo protnout pásku přesně v čase 3:33:33, a to i podle čipu.“

“Pořád mě baví hledat neobvyklá místa, která dělají z běhu něco víc než jen sport,” říká a ukazuje jinou tabulku, v níž si vede seznam míst, kam by jednou rád vyrazil. A také, čím ten který dokončený maraton byl zajímavý, byť třeba jen pro něj nebo jeho blízké. “V květnu 2014 běžel maraton v Ostravě na den přesně, kdy bylo manželce Hance 42 let a 195 dní!” Pro neznalé – maraton měří přesně 42 195 metrů…

„Všechny geniální věci jsem vymyslel při běhání, třeba i ten maraton v letadle. Když běžíš desítky kilometrů, hlava se uvolní a ty si v ní v klidu naplánuješ třeba stavbu celého baráku."

Tenhle výrok možná nejlépe vystihuje, proč Mirek běhá. Ne pro výkon, ne pro medaile. Běhá, protože v pohybu najde klid, dokonce i odpočinek.

Jeho profese stevarda by jiného běžce dávno položila. Jet lag, narušené cirkadiánní rytmy, tisíce hodin strávených v suchém vzduchu přetlakových kabin. „Mě ta práce pořád naplňuje a nemám problém s tím někomu sloužit. Fyzicky to zvládám i po šedesátce. Myslím si, že je to i díky fyzičce z běhání."

K šedesátinám si nadělil cestu kolem světa, jak jinak než letadlem. Respektive letadly. „Obletěl jsem planetu za devatenáct dní a přeletem datové čáry jsem si symbolicky ušetřil jeden den života. A v každé z navštívených zemí jsem se byl pochopitelně proběhnout.” A rovněž pochopitelně měl s sebou notebook, aby ve volných chvílích při čekání na další letecký spoj mohl vložit nějaké ty maratonské výsledky do tabulek. Až mu Google zablokoval účet, protože mu přišlo podezřelé, že se během týdne hlásí ze čtyř různých kontinentů…

Co zůstává

Celkem má dnes na kontě 119 maratonů ve dvaceti zemích. Světový rekord to zdaleka není, třeba Dan Mičola – Mirkův kamarád – jich má skoro 300 ve 110 zemích světa. Jenže Mirek k tomu přidal i tisíce hodin skloněný nad notebookem a výsledkovými listinami, čímž vytvořil databázi, která uchovává vzpomínky stovkám tisíc krajanů.

Po několika letech vynucené pauzy (potrápila jej bolavá pata) se Mirek vrací do běžecké formy a chce přidat pár dalších maratonských zářezů. Garáž v Berouně má sice již celou ověšenou startovními čísly, vymyslet ale něco nového, neotřelého, to Mirkovi vždycky šlo. Má toho v Excelu tolik, co by rád absolvoval. Tolik zemí, kam je složité se vůbec dostat, natož tam běžet maraton. A i kdyby to nebylo jen o maratonech, nevadí:

„Mám kamarády, kterým je sedmdesát a pořád běhají s úsměvem. Tak si představuju svou budoucnost, že budu dál v pohybu, i kdyby to mělo být jen pět kilometrů pro radost."

Tak třeba na některém letišti světa Mirka potkáte, v uniformě stevarda a kufrem na kolečkách, v němž zcela jistě bude mít zabalené běžecké boty. Připravené na další maratonskou čárku. Na další unikátní příběh.