Začalo to hned na začátku sezóny Kbelskou desítkou. Dokonale načasovaná vichřice v kombinaci s deštěm překazila závod ještě před startem. Jenomže tehdy si běžecký bůh uvědomil svoji chybu. Nepotrestal běžce, ale pořadatele. Běžci si v klidu poklábosili v teplé a suché tělocvičně, rozešli se domů, jako by se nechumelilo a o týden později se v Pečkách sešli v ještě větším houfu než obvykle. 

Běžecký bůh pochopil, že je nutné změnit taktiku. Počasí musí být mizerné, ale zase ne tolik, aby byl závod zrušen. Tento postup vyzkoušel na Újezdské sově. Vyplýtval stovky kubíků vody, vyrobil tuny bahna, ale zase to nebylo ono. Děti se po závodě rozprchly domů ke kamnům, dospělí závodníci obsadili přilehlé hospody a jediní pořádně potrestaní zůstali prokřehlí rozhodčí, kteří poslední běh startovali cvakáním zubů namísto výstřelu a v cíli se nad stopkami už jen dohadovali, který čas byl zmáčknutý správně a za který mohla roztřesená ruka. 

Na závodě Jarov – Károv tedy zase přišel s něčím novým. Běžce je nutno vypustit za krásného počasí a až se nebudou moci schovat, pořádně je osprchovat. Jenomže ani tentokrát vše nevyšlo podle božských představ. Dešťová mračna se na poslední chvíli někde zpozdila a sprcha přišla přesně ve chvíli, kdy skoro všichni závodníci oddechovali v cíli a náramně si pochvalovali příjemné osvěžení. 

Nezbylo tedy, než opět přitvrdit. Na Běh olympijského dne nasadil postup vyčtený snad z nějaké kanibalské kuchařky. Od rána důkladně zatopil pod kotlem a vše zakryl pořádnou dusnou pokličkou. Plán byl jasný. Nejprve běžce lehce osmahnout a na závěr podlít dostatečným množstvím vody. Ovšem projevil se jako kuchař začátečník. Ty nejlepší mladé rychlé kousky si hloupě nechal utéct a začal podlévat v momentě, kdy na trati bylo pár desítek veteránů. No a veteránské maso nezměkne, ať ho podléváte sebevíc. Jediní skutečně potrestaní byli zase rozhodčí. Běžecký bůh tentokrát už ale věděl, že na lidi nevyzraje a soustředil se tedy na techniku. Když už závodníci nevzdali a doběhli, aspoň jim nebylo čím změřit časy. 

Kde nebylo možné zaútočit přímo na běžce, odnesla to trať. Smršť, která se strhla krátce po doběhu 228. Malé ceny Monaka, donutila město Chrudim vyhlásit zákaz vstupu do městských lesů. Další Monako se tedy 16. července nepoběží.

Běžecká sezóna je teprve v polovině. Co na nás do jejího konce ještě čeká? Byly už vyneseny všechny trumfy nebo bude pronásledování běžců pokračovat? A co vy? Už jste se zamysleli? Nebude lepší se pokusit o smír? Zapalme tedy obětní svíce, navlékněme obřadní čelenky, namažme lýtka vonnými emulzemi a hlavně si slibme, že přestaneme vypouštět závody a finišovat budeme až na doraz. Pak snad máme šanci dosáhnout smíření a užít si další závody v klidu a pohodě.