Pro pokročilé vytrvalce zní keňský Iten jako zaslíbená země, kterou Jiří Homoláč začal objevovat zhruba před deseti lety. Tajemství tohoto místa spočívá v ideální kombinaci nadmořské výšky 2400 metrů nad mořem, která je pro vytrvalostní trénink v zimním období naprosto klíčová, a v relativně stabilním počasí. Tou absolutně největší přidanou hodnotou je ale místní komunita a všudypřítomná běžecká inspirace. Jirka popisuje ten neuvěřitelný pocit, když do Itenu dorazíte: „…člověk vyjde před dům a vidí lidi jak běží doprava doleva, pak potká všechny ty světové rekordmany, mistry světa a úplně vás to nabíjí. Je to fakt krásné a motivující!”

Pokud byste čekali nějaké složité nahlašování do tréninkových skupin, mýlili byste se, protože systém je velmi živelný, i když má svá pravidla. Existují zde profesionální skupiny vedené evropskými manažery a trenéry, ale i obrovské „veřejné“ pelotony o zhruba dvou stech lidech, do kterých se může přidat naprosto každý. Místní běžci se mezi sebou dobře znají a přesně ví, na které křižovatce a v kolik hodin se konkrétní skupina schází.

Homoláč s úsměvem vzpomíná na své úplné začátky, kdy se zeptal místních, jak by si mohl zaběhat s Keňany. Dostal radu postavit se v půl desáté na křižovatku… Ovšem první střet s místní realitou byl velmi krutý: „Tak jsme vyběhli, ale už po jednom kiláku jsme nemohli, protože ještě působila nadmořská výška, na kterou jsme nebyli zvyklí. To byly úplně ty začátky…“. Postupně se ale v běhu posouval dál, až s nimi nakonec vydržel celou trasu, což je podle něj přesně ten moment, kdy víte, že máte formu.

Pro trenéry a autory běžeckých plánů je fascinující nahlédnout do struktury keňského tréninkového týdne, který má svůj pevně daný a léta prověřený rytmus. Homoláč ho přibližuje následovně: „Pondělí, středa a pátek se chodí okruhy 18 km plus mínus v kopcích. V úterý, čtvrtek a v sobotu se buď běží na dráze nebo fartlek, v sobotu dlouhej běh na silnici vysokým tempem, v neděli mívají většinou volno.“

Je nesmírně zajímavé, že i v těchto podmínkách se hodně běhá čistě na pocit. Místo neustálého kroužení na rozbité hliněné dráze se s oblibou zařazuje fartlek (například minuta rychle a minuta pomalu), který má sice pro fyzičku stejný přínos, ale pro hlavu je mnohem snazší než dogmatické hlídání vteřin na oválu.

Cesta na samotný vrchol ale u elitního vytrvalce není o komfortu, ba právě naopak. Zatímco dnes se v Itenu staví nové hotely a infrastruktura pro hobby běžce se výrazně zvedá, Homoláč v minulosti vyhledával naprosto spartánské a drsné podmínky. Bydlení ho stálo třeba pouhých 800 korun měsíčně, ale tento diskomfort měl svůj jasný psychologický cíl. Jirka tento asketický přístup glosuje slovy: „Měl jsem matraci na zemi, tekla studená voda, vařil jsem si normálně na plynovém hořáku. Někdy ani ta voda třeba netekla a člověk musel jít ke studni. Ale dělal jsem to záměrně a to nepříjemné mě zocelilo.“

K tomuto odříkání se přidávala i naprosto jednoduchá strava. V poledne chodil jíst do obyčejných jídelen s Keňany a večer si vařil sám. Absence evropských stravovacích lákadel a sladkostí mu tak obrovsky pomáhala udržet ideální režim i závodní váhu.

I přes tento tvrdý přístup se ale v Keni nesmí šetřit na regeneraci. Nejcennější komoditou Itenu jsou nesmírně levné a vysoce kvalitní masáže. Homoláč měl od prvního roku svého oblíbeného maséra Stevena, kterého později dokonce vzal na pětitýdenní výlet po České republice.

Z takového kempu, který u něj dříve trval i dva a půl měsíce v kuse (později pět až šest týdnů), se elitní závodník vrací s obrovskou formou. Náběh této formy po návratu z vysoké nadmořské výšky do Evropy je ovšem individuální – někdo umí skvěle závodit už dva dny po příletu, jiný potřebuje na adaptaci 14 až 17 dní. Homoláč osobně patřil k těm, kteří z kempu dokázali těžit téměř okamžitě.

Pokud tedy jako zapálení hobíci zvažujete, zda má smysl do Keni vyrazit a trénink ve výšce si vyzkoušet na vlastní kůži, Homoláč by to doporučil úplně každému. Nemusíte se bát, že byste jako pomalejší Evropané kazili místní atmosféru, protože ve stohlavých davech Keňanů se pár bělochů navíc velmi snadno ztratí. Vaše návštěva navíc pomůže místní ekonomice – ať už tím, že zde nakoupíte služby a jídlo, nebo že místním sportovcům přenecháte své starší boty a oblečení. Odměnou vám bude trénink v unikátním prostředí a energie, ze které budete na domácích závodech čerpat ještě nesmírně dlouho.