Pokud sledujete pomocí hodinek svou připravenost k tréninku, někdy vás udiví, že vás algoritmus posílá na výživný běh, ale vy se sotva ploužíte po domě. Je to proto, že pomocí HRV a jiných ukazatelů odhadne celkovou únavu či naopak připravenost organismu, ale nevidí vám do lýtek či stehen. Kolikrát jsme si vyběhali vyhoření jen proto, že jsme chytrým hodinkám věřili vše do puntíku!

Tohle se částečně může změnit. Garmin si v únoru zaregistroval ochrannou známku Muscle Battery, a to jako softwarový nástroj pro zpracování a analýzu saturace svalů kyslíkem nebo souvisejících výkonnostních metrik, prodávaný jako součást fitness trackerů a chytrých hodinek. Nedávno byly v jeho aplikaci Garmin Connect nalezeny v jejím kódu datová pole pro průměrnou, minimální a maximální saturaci hemoglobinu ve svalu a stejnou trojici hodnot pro celkovou koncentraci hemoglobinu. To naznačuje chystané kontinuální měření po celou dobu aktivity. Samotný hardware zatím oficiálně neexistuje, neunikla zatím ani žádná jeho fotka.

Mimochodem Garmin nedávno dal na trh “náramek” CIRQA, což je ale jiný produkt – zařízení bez displeje založený hlavně na sledování HRV. Jelikož je u jednoho zápěstního zařízení fyzicky nemožné současně poskytovat kvalitní HRV měření i lokální okysličení svalu, takže jde skutečně o dva oddělené projekty, ne o jeden produkt se dvěma jmény.

Jak by tedy nový svalový senzor fungoval a proč to samé nejde měřit hodinkami? Technologie za tím vším se jmenuje NIRS (blízká infračervená spektroskopie). Přístroj prosvětlí tkáň několika vlnovými délkami infračerveného světla a z odraženého signálu spočítá poměr okysličeného a neokysličeného hemoglobinu ve svalu, plus celkový objem krve v daném místě. Na rozdíl od pulzního oxymetru na zápěstí to musí měřit přímo nad pracujícím svalem (u běžců typicky na lýtku nebo stehnu, u posilování na paži). Hodinky na ruce tedy měří úplně jinou tkáň a v jiné hloubce.

Nejde přitom o něco převratně nového. Svalová oxymetrie se komerčně prodává přes deset let – Moxy Monitor, dřívější Humon Hex, dnes Train.Red. Humon Hex nakonec zkrachoval a jeho tým i technologii koupil právě konkurent Garminu Whoop. Důvod, proč tyhle senzory zůstaly doménou profesionálů a datových nadšenců, je jednoduchý: stojí stovky dolarů, musí se přesně a opakovaně umísťovat na konkrétní sval a naměřená čísla se laicky špatně interpretují. Veličina SmO2 se totiž nechová lineárně jako tepová frekvence nebo výkon, takže „vyšší je lepší" tady automaticky neplatí.

Vysvětleme si onu záhadnou zkratku SmO2: Saturace svalu kyslíkem je procentuální hodnota, která říká, jaký podíl hemoglobinu a myoglobinu ve sledovaném svalu je v daném okamžiku navázaný na kyslík. Senzor prosvítí tkáň infračerveným světlem a z odraženého signálu spočítá poměr okysličeného a neokysličeného hemoglobinu. V klidu bývá u trénovaného člověka kolem 75–80 %, při vysoké intenzitě klesá klidně k 30–40 %, protože sval spotřebovává kyslík rychleji, než ho krev stíhá doplňovat, a po skončení úsilí se hodnota zase vrací nahoru. Vedle SmO2 se často měří i celková koncentrace hemoglobinu (THb) ve stejném místě, která pomáhá odlišit pokles způsobený nedostatkem kyslíku od poklesu způsobeného třeba stlačením cévy při silné kontrakci.

Je důležité zmínit, co tahle metrika neumí. SmO2 je okamžitý signál z probíhající aktivity, který se po pár minutách odpočinku vrací na výchozí hodnotu. Jinými slovy to neznamená, že senzor sleduje stav svalu den po dni mezi tréninky, jako to dělá třeba Body Battery s celkovou energií organismu. Jestli je sval po včerejším tréninku ještě unavený nebo jak rychle se zotavil přes noc, to SmO2 neřeší. Aby z toho vznikla dlouhodobější metrika typu „připravenost svalu na další trénink", musel by Garmin data z opakovaných měření skládat do modelu přes delší období, podobně jako u Body Battery s HRV. Uvidíme, s čím tedy nakonec přijde.

Co by to tedy každopádně hlavně řešilo? Dnešní běžecké hodinky měří téměř výhradně centrální zátěž: jak makají srdce a plíce, případně jak vypadá HRV přes noc. Jenže tělo se neunavuje rovnoměrně. Při dlouhém běhu do kopce může být tep ještě v pohodě, zatímco konkrétní sval na noze už dochází s kyslíkem a za pár minut začne selhávat. To je informace, kterou dnešní metriky typu tempo, kadence nebo Training Readiness nedávají – jsou to nepřímé odhady, nikoliv přímé měření toho, co se děje ve svalu.

Právě tady leží potenciál pro chytřejší, empatičtější AI kouče. Místo obecného „tvůj tep je vysoký, zpomal" by systém mohl rozlišit, který konkrétní sval limituje výkon, a doporučení přizpůsobit – jinou radu dostane běžec, kterému “docházejí” lýtka v kopcích, a jinou ten, u kterého problém dělají hamstringy v posledních kilometrech.

Modelová situace takového pacingu: Představme si běžce, který má z předchozích závodů data o tom, že mu při dlouhých trasách nejrychleji ubývá kyslík v lýtkách, zvlášť v kopcovitých pasážích. AI kouč založený na těchto datech by mu mohl doporučit jinou strategii tempa než obecný plán postavený jen na srdeční frekvenci. Například mírnější tempo do prvního kopce, aby lýtka nevyčerpala zásoby předčasně, s tím, že zbytek trati zvládne rychleji díky zachované svalové kapacitě.

Rovněž zmíněný Whoop má od dubna vlastní patent na NIRS senzor s tlakovým páskem pro stehno, paži nebo hrudník. Než se objeví reálný hardware s rozumnou cenou a srozumitelnou interpretací dat, může to ještě pár týdnů či měsíců trvat. Pokud se ale Garminu povede složitá čísla převést do jednoduchého skóre, jako to udělal u Body Battery, může to přiblížit tuto cennou technologii masám nás, ambiciozních hobíků.