Běh kolem republiky: jak to bylo poprvé (2000)

Miloši, co Tě tehdy k uskutečnění akce vedlo?

Několikrát jsem hovořil s lidmi, kteří o oběhnutí naší republiky uvažovali. Nakonec vždy z nejrůznějších důvodů od realizace myšlenky ustoupili. Nejvíc mě tedy motivovala možnost být první. Měl jsem velké štěstí, že se mi podařilo vyřešit všechny problémy, které mé potenciální předchůdce odradily, tedy s časem, organizačním zabezpečením, financemi, doprovodným týmem a hlavně vírou ve vlastní síly.

Kde jsi tu důvěru ve vlastní síly vzal?

Během předchozího roku jsem absolvoval 48hodinovku v Brně, 24hodinovku v Basileji, běh z Bad Kreuznachu v Německu do Prahy, Transmoravský masochistický ultramaraton, běh z Pelhřimova do Chebu a mistrovství republiky ve 24hodinovém běhu v Praze. A tak jsem uvěřil, že bych mohl celý běh okolo ČR přežít.

Jak se tvořil doprovodný tým?

Vykrystalizoval se při běhu z Pelhřimova do Chebu a stačil jen doplnit o mého spoluběžce z Bad Kreuznachu do Prahy. Tým byl tedy tvořen Jitkou Holovskou, Tamar Podrackou a Jirkou Kroftou. Všichni se střídali v řízení auta, ženy mě doprovázely na kole, Jirka se mnou často běžel. Řidič měl vždy na starost občerstvení na trase. Na 6 dní se přidal také Jirka Zich. Na většině trasy nás doprovázel některý ze členů ProFitness, tedy firmy, která celý běh sponzorovala a podílela se na jeho organizačním zajištění.

Kolik to vše stálo?

Můj hrubý odhad je 150000 až 200000 Kč.

Jak probíhala organizační příprava?

Naplánování trasy bylo mou záležitostí. Sedl jsem tedy k mapě a vytýčil trasu, která by kopírovala pokud možno obvod ČR a zároveň vedla místy zajímavými z propagačního hlediska. pro firmu ProFitness. Manažeři firmy také ve většině případů zajišťovali ubytování, tiskové konference, setkání s místními občany, autogramiády apod. Cílem bylo podpořit rozvoj ultraběhů u nás, upozornit na ně média a hlavně širokou veřejnost, a v neposlední řadě potenciální sponzory, pro které je zájem veřejnosti rozhodujícím faktorem.

Kde jsi vzal čas?

To bylo nejjednodušší. Vzal jsem si dovolenou. Pravdou je, že v budoucnu už bych rád tyto akce dělal i jako své povolání, tedy profesionálně.

A nyní konečně k vlastnímu běhu. Kdy a kde začal?

Vše začalo 13. května 1999 v Pelhřimově. Než jsem vyběhl, rozdal jsem pár autogramů a podepsal několik triček. Start byl u Jihlavské brány, v níž je umístěno muzeum kuriozit spravované agenturou Dobrý Den, do které jsem pak denně volal uběhnuté kilometry, aby mohl být můj pokus v případě úspěchu zapsán do české verze Guinessovy knihy rekordů.

Běžel jsi sám?

Ne, od samého začátku jsem měl společnost. Se mnou vyběhli Jirka Krofta, Vladimír Janoušek a Martin, kluk z Prachatic, který se o běhu dozvěděl teprve dva dny před startem a bylo mu líto, že nemůže absolvovat celou trasu. Martinovi ale bylo teprve 18 a zjevně nevěděl, o co jde. Přijel ve starých prestižích s propadlou patou. Dosud uběhl maximálně 20 km, ale nechyběla mu odvaha. Nechtěl jsem ho hned vyvádět z jeho představ o vlastních schopnostech. Opravdu se zdá, že tempem kolem 10 km za hodinu lze běžet stále, spoustu hodin, den co den. Pravdou ale zůstává, že bez mnoha a mnoha kilometrů naběhaných v minulosti to možné není. Martin to pochopil po 20 km, kdy ho začala bolet třísla, ale úplně nevzdal a pokud to jen trochu šlo, běžel se mnou, nebo alespoň jel na bruslích. My ostatní jsme v pohodě uběhli prvních 43 km a šli si ještě prohlédnout Jindřichův Hradec.

A dál? Můžeš nám, prosím, průběh akce vylíčit den po dni?

14. května ráno jsem vyrazil na trasu z Jindřichova Hradce přes České Budějovice a Křemži do Prachatic. Cesta probíhala v klidu, bez problémů jsem zvládl i kopce mezi Českými Budějovicemi a Prachaticemi, které mi před rokem při běhu do Chebu daly zabrat. V Křemži jsem si obul sedmimílovou botu z jednoho kusu dřeva vystavenou na náměstí. Do Prachatic jsem doběhl ve chvíli, kdy hráli hymnu našim vítězným hokejistům, za sebou jsem měl dalších 102 km.

15. května běh pokračoval do Čkyně, Volyně, Strakonic, Horažďovic, Klatov, Kdyně a Domažlic. Po překonání tříkilometrového krpálu mezi Husincem a Čkyní se mi za odměnu naskytl krásný pohled na šumavskou krajinu. Ve Čkyni jsem poprvé zažil pocity slavných hvězd obklopen dětmi domáhajícími se autogramů. Chtěly je na papíry, na trika, ruce, tváře a nohy. I Jirka Krofta si užil. Ve Strakonicích se k nám přidal Jirka Zich. Za Horažďovicemi jsem pocítil příznaky lehkého úpalu, a tak jsem se na hodinku uklidil do stínu hospody. Po odpočinku a nabrání sil jsme pokračovali do Klatov. Pak nás až do Kdyně čekal jeden kopec za druhým, i cyklisté měli co dělat. Ve Kdyni na nás čekal Roman Psůtka a na posledních 10 km jsem mu poskytoval přímo za běhu rozhovor do nastaveného diktafonu. Do Domažlic jsem doběhl ve 2 hodiny ráno. Na mém kontě přibylo dalších 132 km.

16. května jsem vyběhl podle plánu v osm hodin ráno směrem na Horšovský Týn, Plzeň a Stříbro. Dnešní etapa měla být podle plánu odpočinková. Avšak vedro, které mě provází již čtvrtý den, z ní udělalo jednu z nejtěžších. Před Plzní ve Vejprnicích nastává krize. Jsem rozpálený jak plotna a skoro neschopný dalšího pohybu. Zabaluji si nohy do namočeného ručníku. Mohlo mě to napadnout už dřív, bývalo by se mi i lépe usínalo, kdybych se vždy večer takhle ochladil. Poučení pro příště. Po dvou hodinách se můj stav natolik zlepšil, že jsem byl schopen běžet dál. Trochu jsem upravil trať a vyhnul se Plzni, v jejíchž ulicích teplota na slunci teď dosahuje jistě hodně přes 500C. Večer jsem doběhl do Stříbra. Ubytováni jsme byli u Jardy Kotka, kde poprvé usínám okamžitě.

17. května vybíhám společně se svým doprovodem na Mariánské lázně, Cheb a Karlovy Vary. V Mariánkách se odpojil Jirka Zich. Tady nám konečně taky zapršelo, dokonce padaly kroupy. V té době jsme ale seděli v místní hotelové škole a pochutnávali si na slepičím vývaru a ovocném salátu. Od okraje města až do školy se mnou běželi její žáci, kteří se štafetovým způsobem přidávali. Z Mariánek mě doprovázeli dva kluci, jeden z nich po 10 km skončil a na zpáteční cestu si k mému překvapení zapálil cigaretu, ten druhý pokračoval až do Chebu. V Chebu jsem byl pasován na rytíře a hrdě jsem běžel dál. Mým novým společníkem se stal Láďa Černý. V Karlových Varech jsme proběhli snad všechny ulice, než jsme se dostali do místa našeho ubytování. A připisuji si dalších 124 km. Během večeře mě podezřele obletoval číšník. Přinesl mi pivo, pak becherovku a nakonec mě vyděsil návrhem společně strávit noc.

18. května se podle plánu vydáváme na nejdelší etapu přes Ostrov nad Ohří, Kadaň, Bílinu a Teplice do Ústí nad Labem. Před Kadaní se začíná ozývat můj bérec pravé nohy. Naštěstí jsou zde minilázně, které vlastní jedna z členek ProFitness, mám tedy možnost ošetření Reboxem a pobytu v CO2. Elektroterapeutický přístroj Rebox je skvělý, vím, co dokáže, a proto rád přijímám její nabídku. A CO2? Super! Nasoukáte se nazí do ohromného igelitového pytle. Venku necháte jen hlavu, kolem krku dostanete mašli. Do pytle se hadičkou napustí CO2. Přikryjí vás dekou a do uší pustí relaxační hudbu. Zpočátku vám je chladno, pak se příjemně oteplí. Když vylezete z pytle, měli byste být asi 10 až 15 minut unaveni, ale pak pocítit přísun nové energie. Opravdu, až do Ústí se mi běželo dobře. Ale Jitka, která kůru také absolvovala, byla zřejmě se silami na dně, asi dvě hodiny po vylezení z pytle se klepala a nepomohl jí ani záchranář grog. V Ústí jsem šel se svým bolavým bércem na vyšetření do nemocnice, kde mi bylo doporučeno: „V normálním případě dlaha a klid.“ Naštěstí vím, že nejsem normální, nechal jsem si tedy píchnout injekci proti zánětu, spolykal nějaké prášky a rozhodl se brát enzymy. A šlo se dál. Ten den jsem připsal dalších 140 km.

19. květen byl poznamenán zvýšenou pozorností médií. Hned ráno jsem absolvoval tiskovku v Ústí, pak nás doprovodily děti z místních škol až na okraj města a pokračovali jsme do Děčína. Tady si nás děti začaly předávat jako štafetu, což končilo další tiskovkou. Z Děčína jsme vyrazili směrem na Českou Kamenici, kam za námi dorazila moje žena Dáša, aby poskytla mému bérci své léčitelské schopnosti. Je úžasná, od této chvíle jsem s ním neměl vážnější problém! Pokračovali jsme dál nádhernou krajinou přes Kamenický Šenov, Prácheň a Nový Bor do Liberce. Na této trase nás asi hodinu filmovala Nova. Bohužel jsem měl na sobě triko s velmi výraznou reklamou, která sice prošla v novinách, ale na televizi byla moc, pořad se nekonal. Do Liberce jsme doběhli za velkého chladu o půlnoci a přibylo dalších 90 km.

20. května jsem se vydal na cestu domů do Prahy. Netušil jsem ještě, že toto je etapa, v níž se rozhoduje o dalším osudu běhu. Běžel se mnou Zdeněk Kumsta. Vydali jsme se směrem na Mnichovo Hradiště přes ještědský hřeben. Když jsme byli v nejvyšším místě etapy, začal se na nás snášet hustý a studený, nepříjemný déšť. Během chvilky jsme byli celý promoklí. Zima a následující dlouhý seběh mým nohám neprospěly. Nejvíc to odnesly úpony čtyřhlavého stehenního svalu, které se mnou nakonec odmítly spolupracovat.

Do Hradiště jsem spíše došel než doběhl. Měl jsem tady naplánovánu přestávku na oběd, doufal jsem, že se úpony umoudří. Bohužel, ani náhodou. Následná cesta až před Benátky nad Jizerou byla asi nejbolavějším úsekem běhu. Z Hradiště jsme střídavě šli a běželi až před Mladou Boleslav, kam přijel fotograf pořídit reklamní snímky pro Mizuno. Před fotografem jsem přece nemohl jít, tak jsem silou vůle běžel. Bylo to hodně kruté, ale šlo to. Před Boleslaví na mě čekali čtyři jezdci na velmi krásných koních. Doprovodili mě nejdřív k rozhlasovému studiu Jizera, kde jsem měl hodinový živý vstup s dotazy posluchačů, a pak až na okraj Boleslavi. Vylezl jsem si tu dokonce poprvé v životě na koně. Pak jsem uběhl už jen pár kilometrů před Benátky a rozmýšlel, co dál. Běžet až do Prahy? Nebo raději etapu zkrátit a dát se přes noc dohromady?  Nakonec jsem zvolil druhou variantu. Takže tento den jsem si připsal pouze 73 km.

Pouze? Pokud víme, do Prahy jsi neběžel náhodou, ale chtěl ses jen tak mimochodem zúčastnit Pražského mezinárodního maratonu. Povedlo se to i s tolika kilometry v nohách a po předchozí krizi?

Ano, důvodem odbočky do Prahy byl maraton, který se konal 21. května. Ráno jsem zkusil, jak se bude moje levá noha tvářit na zátěž, a usoudil, to že půjde, i když ztuha. Na start jsem přišel skoro pozdě, asi tři minuty před ním. Postavil jsem se až na konec řady a vybíhal poslední. Samotný běh nebyl žádný med, ale dal se přežít. Hned od začátku jsem předbíhal slabší běžce, kteří vyběhli přede mnou. V druhé půlce zase ty, co přepálili. Kupodivu se s každým kilometrem stav nohy zlepšoval a já jsem mohl v závěru dokonce trochu zrychlit! Výsledný čas byl 4:07, na trati jsem předběhl okolo 2000 běžců. Docela fajn. Po závodě jsem jel rychle domů a dlouho nohu ledoval a různě ošetřoval, abych jí trochu vynahradil nedostatek péče v posledních dnech.

Takže běh kolem České republiky mohl pokračovat?

Ano, mohl. Nedá se sice říci, že by mě 22. května nic nebolelo, ale běžet se dalo. Vyrazili jsme z Jungmannovy ulice, pak přes Letnou, Stromovku a Bohnice na Ďáblice a Prosek, kde jsem byl překvapen, kolik dětí mě přišlo povzbudit. Asi 10 jich s námi běželo až do Kbel. Odtud pak jsme se vydali na Horní Počernice, Poděbrady, Městec Králové a přes Nový Bydžov do Hradce Králové. Po tom, co jsem si prožil v předcházejících dvou dnech, se běželo kupodivu vcelku dobře. Vítr nám foukal do zad a teplota vzduchu byla taky docela příjemná. Protože jsem se už několik dní probouzel oteklý v obličeji, slíbil jsem Dáše, že v Hradci absolvuji lékařské vyšetření. Jak jsem předpokládal, dopadlo dobře, příčinou otoku bylo horko, Dášu jsem mohl uklidnit.  

23. května naše cesta směřovala přes Vysoké Mýto, Ústí nad Orlicí a Lanškroun do Mohelnice. Uchvátila mě tu zvlněná a deštěm omytá krajina s výhledy na Orlické hory. Bez problémů jsem zvládl dalších 70 km.

24. května jsem těsně před Olomoucí dosáhl 1000 km, přesně 11 minut po jedenácté hodině. Oslavil jsem to v Olomouci v Moravské hospodě dušenými játry s knedlíkem, malým pivem a kafem. Natáčela nás Nova a poskytl jsem rozhovor Českému rozhlasu. Někde za bukem seděl reportér Blesku, který pak v článku hodnotil hlavně můj jídelníček. Poučen z etapy do Liberce jsem se na natáčení běhu Olomoucí převlékl do reprezentačního dresu. Z Olomouce jsme se pak vydali k Hranicím na Moravě, kde nás pohostili výborným slepičím vývarem, kuřátkem a salátem, po hostině se mi už vůbec nechtělo běžet, ale byli jsme očekáváni nás ještě v Opavě. Už 10 km před ní nás ve 22.00 vítala skupina deseti lidí, včetně šestiletého klučiny na kole a více než šedesátiletého pana Průchy. Oba mě doprovázeli až do Opavy, kluk na kole a pan Průcha, ač na to nevypadal, se mnou celých závěrečných 10 km běžel. V cíli čekalo milé přivítání a dort. Tento den  jsem se skutečně činil, výsledkem bylo dalších 98 km.

25. května naše cesta směřovala do Ostravy, Příboru, Frenštátu pod Radhoštěm, Rožnova pod Radhoštěm, Valašského Meziříčí a Vsetína. Krásná, společenská etapa s davy čekajících fanoušků. Na kraji Ostravy to byla parta mladých atletů, kteří se mnou běželi 15 km. V centru pak celá škola, takže celou plánovanou pauzu pohltila autogramiáda. Můj doprovod se vesele rozvaloval ve stínu stromů, zatímco já jsem podepisoval všechno možné. Totéž se neplánovaně opakovalo v Proskovicích. V Rožnově na nás vydržely čekat děti i dospělí plné tři hodiny a s dětmi, ač už unaven, jsem musel oběhnout navíc jedno kolečko na dráze. V Hrachovci u Valašského Meziříčí, kam jsme doběhli také s tříhodinovým zpožděním, na mě čekala snad celá vesnice. To všechno mi nalilo sílu do dalších etap. Uběhl jsem 87 km, chtěl jsem víc, ale díky vedru a zdržení na autogramiádách jsem byl i tak spokojen. Večer jsem pak absolvoval vynikající reflexní masáž, po níž jsem spal jako miminko.

26. května vybíhám společně s Jirkou Kroftou a opět i s Jirkou Zichem. Na start přišla celá škola, 700 dětí, takže místo autogramiády jsme museli prostě utéct. Slíbil jsem, že v září přijedu na besedu, a vyběhli jsme. Cestou do Zlína zastavujeme ještě ve dvou školách. Ze Zlína se po malé přestávce vyplněné tiskovkou a občerstvením vydáváme na další cestu do Napajedel a Uherského Hradiště. Do Hradiště dobíháme v době, kdy zde vrcholí dětský den, jehož mám být hlavní atrakcí. Po nezbytné autogramiádě a zodpovězení několika dotazů obíhám s dětmi náměstí. Dnes bylo hrozně dusno, proto v končím Uherském Ostrohu a přesouvám se před Hodonín, kam dobíhám okolo jednadvacáté hodiny, za sebou dalších 77 km.

27. května se probouzím do předposledního, velmi horkého dne. Rtuť teploměru už v osm hodin ráno ukazuje 28 stupňů Celsia. K vedru se přidává ještě boční  nárazový vítr, který se později mění v protivítr. Prostě pochoutka. Nicméně ukusujeme nejdříve s Jirkou Kroftou a pak s Jirkou Zichem kilometr po kilometru přes Břeclav k Mikulovu.

Na tuhle etapu, kdy budu probíhat pod Pálavou, jsem se těšil celých 14 dní. Jen kdyby ten mozol tolik nepálil. Dobíháme do Březí, kde dnes zahájili provoz renovovaného rybníku. Jsme přivedeni na jeho hráz obloženou davy lidí a ochutnáváme výborné víno. Nic by nám tu nechybělo, ale musíme pokračovat dál, abychom po 2 kilometrech narazili na další pokušení v podobě polívčičky a řízečků z osmnáctikilové krůty, krásné zeleninové oblohy, skvělého moučníku s pudinkem, a také kávy, šampusu a vína. Dalo by se tu zůstat do rána, místo toho ale běžíme, s pořádně nacpanými žaludky.

Tady nás doprovází kluk, který je po autonehodě odkázán na invalidní vozík, ale dostal se mezi 10 nejlepších handicapovaných tenistů a vybojoval si účast na paraolympiádě v Sydney. Od Prahy se na nás v té době řítí bouřka. Vybíháme nad Drnholec a tady se do nás obouvá plnou silou vichřice. Stěží proti ní jdeme, o běhu nemůže být ani řeči. Asi po 5 kilometrech alespoň trochu polevuje, navíc mi Jirka Zich dělá pohyblivý větrolam a jde to. Později však padá tma, ochlazuje se, nepříjemně prší. A tak před Znojmem končíme, na konto přibylo dalších 80 km. Ubytoval nás Jindra Laky, u něhož jsme se před závěrem posilnili dobrým vínem.

28. května je tu poslední den. Silnice na Jihlavu je uzavřena, a tak jsme start dnešní etapy posunuli do Vranovské vsi. Ale nohy dnes nemají vůbec snahu se zapojit. Prvních 20 km mi trvá skoro 4 hodiny, chce se mi hrozně spát. Teprve v Želnavě po kafi se konečně probouzím a za další 4 hodiny absolvuji 36 km. Čtyři kilometry před cílem se na nás valí pěkná bouřka. K Jihlavské bráně dobíháme s prvními blesky a prvními kapkami v 17:25. Je to za námi.

Takže celá akce trvala 16 dní. Kolik kilometrů jsi za tu dobu uběhl?

Uběhl jsem celkem 1368 km, což mi trvalo celkem 200 hodin a 30 minut. To je součet časů od startu každé etapy až do jejího cíle, včetně přestávek na jídlo, tiskovek, autogramiád apod. Jirka Krofta uběhl 850 km, Jirka Zich za 6 dní 412 km.

Co Ti to, Miloši, dalo?

Moc. To by bylo na další rozhovor. Ale hlavně jsem dokázal, že běh kolem naší republiky lze zvládnout. Neuběhl jsem sice tolik kilometrů, kolik jsem chtěl, ale to mě netrápí. Věřím totiž, že při příznivějším počasí bych splnil i původní plán.

PODROBNOSTI O LETOŠNÍM BĚHU KOLEM REPUBLIKY NALEZNETE ZDE.