Z tréninku a z mých výsledků z menších závodů jaksi vyplývalo, že bych snad mohl být schopen maraton zaběhnout za 3:15 hod. Zavolal jsem proto ještě raději Petře Kamínkové, co si o tom jako zkušená vytrvalkyně myslí. Ochotně mi předala pár cenných zkušeností, za což ji tímto moc děkuji. Nakonec mi řekla, že bych to mohl zvládnout i za 3:05 hod! Tomu jsem se jen pousmál a raději jsem začal vypočítávat, jakým tempem bych vlastně měl běžet. Vycházelo to přibližně na 4:35 min/km. Na dráze jsem si tohle tempo dvakrát otestoval. Zdálo se mi to však na maraton docela rychlé a jen těžko jsem si dokázal představit, že bych byl schopen takhle běžet více než tři hodiny a ještě k tomu po asfaltu. Dva dny úplného volna před závodem jsem kromě svých povinností vyplňoval jen strečinkem, spánkem a přípravou všech nezbytností na sobotu.

Bohužel jsem z pátku na sobotu nemohl usnout a pořád jsem se budil. Navíc jsem musel vstávat už v 5:30 hod. Naspal jsem tak maximálně 4 hodiny. Do Ostravy jsme dorazili včas. Na prezentaci na mě čekalo velmi milé a absolutně nečekané překvapení. Stojím ve frontě a najednou dostávám startovní číslo 33! Neuvěřitelné! Poběžím svůj první maraton před svými 33. narozeninami se startovním číslem 33!

Ačkoliv bylo ráno jen 8°C a hustá mlha, kolem 10. hod. před startem už vysvitlo slunce a příjemně se oteplilo. Ideální počasí pro maraton.

Všechno jídlo, pití a foťák jsem odevzdal přítelkyni Katce a už jsem se raději pohyboval v prostoru startu. Na ten se postavilo 18 žen a 104 muži. Stojím v první řadě. START!!!

Běžím vedle Dana Orálka a Mulugety Serbessy. Za pár minut je ale musím nechat být a běžím si svým tempem. Těžko se to však odhadovalo. Nervozita nebo nadšení nutí každého běžet rychleji, než by měl. Nicméně jsem měl od prvních metrů jasně na paměti, že poběžím více než 3 hodiny, a tak je nesmysl už teď držet s kýmkoliv tempo. Můj dlouhodobý problém – bolest holenních kostí, se bohužel projevil i tady. A tak jsem se mezi 5. až 20. min. musel trochu trápit překonáváním této nepříjemnosti. Po prvním okruhu (každý měřil 6 km), jsem měl čas 26:10 min. Začal jsem si tedy propočítávat tempo a výsledný čas. Vycházelo to nečekaně velmi dobře. Ale radši jsem zůstal při zemi a mírně zpomalil. Běželo se mi moc příjemně a tak jsem se později zase vrátil k rychlejšímu tempu, které jsem už držel v podstatě celý závod.

Věděl jsem, že jeden ze základů úspěchu je správné jídlo a pití během závodu. Pil jsem každých 15 min., snědl jsem jeden banán a vymačkal do sebe tři tuby gelu. Naštěstí se nevyskytly žádné trávící potíže (jako např. u Dana Orálka). Dokonce jsem si ani nemusel odskočit na WC, což mnozí běžci byli nuceni udělat. Po 25. km jsem už začínal cítit nohy, ale pořád se dalo normálně běžet. Držel jsem stálé tempo. Pro jistotu jsem ale mírně natahoval krok. To se mi osvědčilo už i při tréninku, jako taková prevence proti tuhnutí svalů. Taky jsem si snažil kontrolovat držení těla, práci rukou a vůbec techniku běhu.

Když jsem vbíhal do předposledního kola, bylo už téměř jasné, že bych mohl s jistotou doběhnout za 3:15 h. Ale čas a skoro žádné výrazné zdravotní problémy naznačovaly, že by to mohlo být i rychlejší. O jedno kolo mě dobíhá Serbessa, chci se ho držet, ale jde to jen kousek. Pokusil jsem se tedy ještě zrychlit, což se sice dařilo, ale po 35. km už jsem začínal bojovat s celkovou bolestí nohou. Věděl jsem, že už se jedná jen o půl hodiny běhu, takže jsem se snažil na tohle nemyslet a prostě běžet co to dá.

Poslední kolo, to už byla maratonská euforie a dokonce několik emotivních chvil, kdy za úžasného počasí a v krásném parku si odkrajuji poslední kilometry svého prvního maratonu. Vybíhám z parku a čekají mě poslední stovky metrů před náměstím. Sprintuji a v cílové rovince ještě předbíhám jednoho běžce. Jsem v cíli! Oči v slzách. Padám na kolena a děkuji Bohu. Úžasný zážitek! Můj čas 3:06:54 hod. je o 8 min. lepší, než jsem čekal. Z průběžného 20. místa jsem se postupně propracoval na celkovou 15. pozici a ve své kategorii jsem se umístil dokonce jako pátý. Jsem maximálně spokojený. Jsem maratoncem!